Květem plál sad farský. V sněžné běli
stály stromy, voněl ranní vzduch;
v korunách kdes bzučely si včely,
ve sny tiché kolébal jich ruch.
Časem zadul větřík, a tu s výše
bílé lístky snášely se tiše
jako motýli, a mnohý v letu pad
Bendlovi i ve vlas, jak tu seděl,
písni pěnkav naslouchal a hleděl
kamsi v dál... i za mez světa snad.
Nebyl stár, a přece ve vlas hustý
provléklo se stříbra nespočet,
pod brýlemi mdlý plál, smutný hled,
bolest časem zaškubla mu ústy,
kolem nichž hrál úsměv trpký, tichý,
jak by děl: Hle, stromy plné pýchy!
Přede mnou to jak byste tu stály,
vy ó, mládí mého ideály,
v celé kráse, nežli potom v ráz
zlobné vichry v divé nenávisti
zurážely haluze i listí
a ty květy bílé spálil mráz...
Zazněl krok, a Bendl zved se v chvatu.
Kolem hradby, jíž byl sevřen sad,
v alumnů se mihl černém šatu,
který vlnil jitřní bystrý chlad,
bledých tváří vysoký muž mladý,
vešel v sad, a zářila mu vstříc
blížící se k vchodu do zahrady
churavého kněze vlídná líc.
„Co pak? Doma? Kdy pak přijel's, hochu,
ký tě vítr přivál do Volyně?
Já tu chvíli okříval jsem v stíně,
nu, pojď, pojď, ať pohovořím trochu.
Jak je u vás?“ A zas vážně, temně:
„Co tak náhle přivedlo tě k nám?
Nu, mám radost, že jsi přišel ke mně,
churav jsem a s myšlenkami sám.“
Leč co klepal na hochovy plece,
pevně pohléd v zrak mu vlídný kněz
s libostí, a zase s bázní přece,
číst tam chtěl, co milý hoch mu nes.
Ale mladý muž zrak sklopil k zemi,
stál tu chvíli v rozpacích a němý
a pak pravil bolestně a skromně
třesoucím se hlasem, ztrativ klid:
– Za všecko, co učinil jste pro mě,
jdu se dnes vám smutkem odměnit. –
„Smutkem? Ty? Jde o krk mi či o víc?“
zkoušel v úsměv kněz své stáhnout tahy.
„Zlou zvěst jakou neseš z Budějovic?“
– Bolí mne, že vám, jenž na zemi
po otci jste nejvíce mi drahý,
nesu žal – však jinak nelze mi –
„Nuže mluv!“ děl Bendl, skloniv tváře.
– Opustit chci síně semináře.
Zaražen stál Bendl dlouhou dobu
s nachýlenou hlavou tich a něm,
vlastní život před ním vstával z hrobu,
před vlastním se zachvěl údělem.
Zřel se v Praze, v jarých přátel kole,
tajemných jak dveří stisk by klíč:
s Němcovou dlí při chudičkém stole,
Janda teskní, hřímá žhavý Frič.
A pak s ranou v srdci prchá, štván
krutou bídou, jež snů rve mu mlází,
z přátel kruhu – váhá – a v sled vchází
do tichého domu chmurných bran.
Zří, jak zmítá v loži se, skryt stínem
místo žalmů touží nad Puškinem;
jak se vzchopil setřást těžké jarmo,
vytrhnout se tupé resignaci,
ale jak ho nouze nazpět kácí –
nemá sil už – nemá, darmo – darmo...
Vše to zřel, ne, vše to cítil znova,
vlastního mu žití bylo žel.
To ten hoch že též by prožít měl?
Ne! A přec zdvih skráň a ta děl slova:
„Ideály, hochu, ideály!
Daleko snů leží čárná zem,
cestou poušť a moře je a skály,
máš-li sil dost bít se s životem?“
– Pracovat chci třeba do úpadu,
strádat, trpět o zimě a hladu,
jen když při tom – – – Kněz však v řeč mu vpad:
„Říkal jsi, že sloužit chceš své vlasti,
po národě sémě rozsévat,
k práci nadchnout ty, kdož bez účasti.
Já jsem chor, ty pevných zdravých ramen,
mladického ohně pln a sil,
moh bys jiskru moji vzdýmat v plamen,
však ty nechceš – marný sen to byl.“
– Ne, to chci! – hoch zvolal, záblesk v oku –
Nesmaže se, co jak do kovu
mého srdce vryl jste ve hluboku –
láska k lidu, k mému domovu.
„Nuž, buď knězem. Nechrání, můj drahý,
nic tu více čisté naše snahy
nad posvátné roucho“ – Bendl hbitě.
– Nemohu. A červánkový plam
v hocha tváři hořel, rozpačitě,
plaše těkal zrakem sem a tam.
„Láska! viď? Ó, víš, co Puškin praví?
– Že je blažen, kdo jí užil dost
a pak – sbohem dá jí? Na výsost
vznese tě, neb strhne v jícen tmavý.
Také já jsem viděl svoje nebe
v jedněch očích, v paprscích se hřál
jejich přízně, zapomínal sebe
v jejich kouzlu, s bídou zlou se rval;
pevně věře slibům lásky svatým,
těšil se, že čárný písně proutek
vykouzlí mi posléz ráje koutek
s lásky věrné štěstím vrchovatým.
Ideály, hochu, ideály!
I ty krásné, čisté oči lhaly,
přísahy a sliby – byly klam.
S přítelem mým k oltáři šla lehce –
zmáčk jsem srdce, ztišit se však nechce,
a tak lét jsem v náruč tmám a tmám.
Jako blesk by byl mne s výše srazil,
padal jsem vždy hlouběj v kal a prach,
marný byl již peruti mé vzmach,
ne již ráj, já hledal jenom asyl,
z něhož prcháš.“ – Kletba zrádné ženě! –
zvolal hoch a hněv mu z očí svit.
„Tiše, hochu, já se modlím denně
za nešťastné duše její klid.
Vdala se a po hoři, jež snímá
v slzách, vrásce viny každé tíž,
v dáli odtud dávno v zemi dřímá
pod hrobními travinami již.“
Bendl ztich, jen rty se dál mu chvěly,
jako lístky květné v dnešní ráno,
a jen sluch by byl snad postřeh bdělý
bolestné s nich vanout: „Anno – Anno!“
Bylo ticho. Pouze drobní ptáci
volali se, písní znaveni,
a kněz mlčel, bylo znát, že ztrácí
v zpomínek se dávných prameni,
zvlhlé oko skrývá v řasy tmavu –
rušit jej se býti zdálo hřích;
teprv zas, když vzhůru pozved hlavu,
mladý muž děl v záři očích svých:
– Příběh váš je smutný, dojímavý,
nezvrátí však záměr můj. Jsem jist,
že to cit je hluboký a pravý,
co mi dáno v drahých očích číst.
Známe se již z dětství, mnoho let,
dívka má je prostý jenom květ,
ale pučel z domácího kraje,
z naší půdy, z její hrudy živ,
českého v ní vděku život hraje,
nestrojená krása našich niv;
na rtech to, co srdce její chová,
vaše žačka je to – Horáková. –
„Nevím, nevím,“ pravil s vážnou lící,
kroutě hlavou Bendl, – „těžko zříci
milých snů se, které srostly s námi,
a tvůj otec?“ Hlavu svěsil hoch.
– Řekl jsem mu všecko, je mu známý
záměr můj. – „A pramálo jsi zmoh.“
– Vyčítal mi, bouřil, počal s hrozbou,
nikdy víc že nesmím přejít práh,
sliboval a žádal měkkou prosbou,
památkou mne matky zapřisáh,
v přemýšlení kles pak, opřev bradu,
a řek, u vás že chce hledat radu.
Rcete mu, ó, rcete, štěstí moje,
život můj a klid že leží v tom...
Bendl mlčel, v zadumání stoje,
na kvetoucí jen se díval strom.
Ale zatím dále u kostela
zástupy se zvolna scházely,
mnohá hlava stářím sesivělá,
selských hochů hlouček zardělý;
u kříže, jenž trčel pozdvižený
před chrámem, již modlily se ženy
v pestrých šátcích, jak bys viděl vonný
různobarvým květem zářit luh.
A v tom také zahučely zvony
v svátečního míru plný vzduch
hlubokým svým hlasem k povznesení
duše z prachu, bolu, poroby,
nad krajinou celou v slavném znění,
nad městem i polem, nad hroby,
v kterých spaly prvky nových žití.
A kněz řekl: „Čas je na mši jíti.“