Kdys v neděli již ku podzimi
kdy kraj tak zdál se opuštěn,
kdy nad vesnicí hasly dýmy
a žluté stromy podél stěn
barvami podjeseně hrály
nad lukami, jež svěže plály,
do hor svých vraceli se sem
od vojska navždy propuštění
po silnici a s výskotem
se třásly písně v lesa snění.
A v hlesu tom se chvělo cosi
jak uvolněných davů ryk.
V mé duši to již nevyhaslo –
já chápal vášnivý ten křik,
těch, z města kteří přišli v davu
zas pole zřít a řady bravu,
na lánech olší věnčených
za pluhy s písní otců jíti
a dle zděděných zvyků svých
za plodnou práci plody vzíti.
Hned jak by poznaly je líchy
a rodná pole, strání sklon,
kraj ozvěnou hřměl, dříve tichý,
hlas v lesích mřel jak tichý ston,
v korunách stromů ještě vířil,
dál údolím se ku vsím šířil,
a já jej dlouho slyšel znít,
v mé duši všecky kouty plnil,
byl radost, štěstí, naděj, klid,
o budoucnu sny moje zvlnil.
V něm jak bych slyšel protest věku,
po přirozeném žití hlas,
nad ztuhlé formy středověku
se tyčit nový, plodný čas,
jenž o bratrství, o naději,
hřmít k srdcím stále mohutněji,
za cenu krve člověka,
jenž větší práci chce, než kácet
a bořit trůny, odvěká
a krutá nepřátelství splácet!
Ta krev, jež prýštit chce jen skrytě
tajemnou silou do všech cév,
jež čerstva buší na úsvitě,
ta všetvořící rudá krev,
ta, v jejíž buchot neustálý
v tvé lebce činy uzrávaly,
jež v mozolnatých rukou vře,
a vede pluh a perlík řídí,
až nejraději skryta mře
ustydnouc navždy v srdci lidí.
Proč chcete, aby tekla lánem
na lidské šlachtě otroctví,
na bojišť rumu rozkopaném,
co čekáte od vítězství,
zda zpupnost nelze jinak skláti,
plamenné vášně jinak rváti,
urážky jinak zdeptat v prach,
zviklané trůny udržeti –
než vražděn být a býti vrah,
ku vraždám dochovat své děti?
Vy, s citlivostí vyhýčkanou
lidskosti palác stavící,
vizte, jak přes práh jeho kanou
potoky krve šumící
těch, kteří měli volně žíti,
chléb skromný za svou práci vzíti,
jichž ženy mohly šťastny být,
těch, kteří ani nevěděli
zač vraždit se a zač se bít,
zač padat ve hrob zpráchnivělý?
A srdce moje uvolněno
se třáslo ve výskotu těch,
kdož dávno šli tu, jejichž jméno
vzplát nemá v krve análech,
jim budou krby v zimě praskat,
je budou mladé ženy laskat
a s žalem vším i se štěstím
na jatky náhod nevydáni
rozkladem zemrou povinným,
ne obětí, – však dlužnou daní!