I.
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
V klínu všecky kvetoucí růže léta,
jde v svět Láska veliká, vítězící,
cítíš, jak se dotýká všeho dechem,
kamkoli vstoupí.
Vzduchem horkým kadeře hladí v letu,
ústa ladí k polibkům i ty ruce,
které v dálku vzpínaly toužné dlaně,
objímat učí!
K nám tak přišla. Cítíš ji, na dně v duši?
Tam se modlí, zpívajíc: „Věčné jaro
těchy, klidu, souzvuku, tichých slastí
dopřej nám Osud!“
V mojí zpívá: „Shroutit se mohou věky,
nad vším trůnit vítězná budu vždycky
ve všech srdcích; s důvěrou zvedám oko
hledajíc Tebe!“ –
13
Echem zní mi slavnostním z dálky: „Nazpět!
Radost! Radost!“ Cítím to, že ji cítíš,
jen ta ústa scházejí, jen ta ústa
k důkazům lásky.
By s rtů jejích v polibcích něha – Psyché,
plaše kolem patřící, v božském studu,
že jest naha, padla mi, by se skryla,
v toužebnou náruč...