POD OBRAZ NAPOLEONA I.
Dva vždycky sporní duchové
o tebe v hrudi mé se přeli,
přes pláně krví nachové,
přes zlato žitnišť bouřně hřměli.
Ať osvobodils, porobil,
ať z číše krev či víno pil,
toť jedno, tys vždy velkým byl,
nechť kolem oklamán svět zůstal celý.
Přes pohřebiště národů
jsi vítězně táh’ a vše zdeptal,
již vzkřísili – bil’s – Svobodu;
snad démon ve tvých ňadrech reptal:
Duch vzpoury věčné, až v ten hrob,
na Heleně jenž bez ozdob,
kde volný klnul ti, lál rob,
hlas moře v sluch ti smutné dumy šeptal.
146
Teď legendou jsi. Pantheon
tě hostí kamenný a chladný;
kol tebe ulic duní shon,shon.
Kdo vzpomíná tě? – Žádný!
Jen velká Sudby tragika
tě gloriolou obmyká,
sen dotkne se tě básníka,
jenž cítí, jak jest kročej slávy zrádný.
147