V STARÉ ZBROJNICI.
Všemožných pušek systémy
dnes módní, zítra zastaralé,
jehlance kulí po zemi,
prapory zdrané, oprchané,
bodáků starých růžice,
jež před lety krev lidskou pily,
střel, projektilů tisíce
srovnáno v šiky s vzornou pílí...
Můj starostlivý průvodce
vše správně dokládal mi dáty,
jak chvím se, nezřel, hluboce,
jak počítám ty velké ztráty
na silách, krvi, mozcích všech,
jež zmařeny kdys těmi stroji,
zřím vsi i města v plamenech
po zoufalém a marném boji.
To věru jiná knihovna,knihovna
než ta, jíž básník doma zvyknul,
kde Myšlenka jest královna
a svatým pták, jenž v kleci tiknul!
162
„Však nyní máme ekrasitekrasit,
již jméno, co ten svede, praví,
a s jídlem chodí apetit
a válka žaludek má zdravý!
Hlad její nelze zkojiti,
a sotva čichla k první krvi,
již pole začne hnojiti,
a věřte, důkladně je zmrví,
jí Spousta, Zmar jdou vzápětí,
Děs, Hrůza před ní letí plaše...“
Co víc? Já musil mysleti
na ubohé ty matky naše!
Co lidumilů moderních
o věčný Mír jsou všecky snahy?
Já v pustý lán zřel padat sníh,
trup vedle trupu na něm nahý!
Vlk hlodal je a krkavec
do lebky siné svůj dráp ryje,
co Smrt svou kosou – pozdní žnec,
do sněhu psala: „Utopie!“
163