VZPOMÍNKA Z CEST.
Kdo v létě písárny je otrok, tomu
je každá upomínka milá,
jež zázrakem se skryla
v kout jeho duše: Ševel velkých stromů,
Nana vodě květy, šídlo na rákosí
a motýl za čmelákem v honu,
vlaštovka v křídel sklonu,
jež mouchy v hnízdo mláďatům svým nosí:
To všecko jako zázrak v srdci chová
v zdech městských, ve úpalu vedra,
vzpomínky ruka štědráštědrá,
jak dotkne se ho chladná, liliová.
64
Jak z tůně vod se noří leknín náhle
a jasem polívá kol vlny,
mně obraz kouzla plný
dnů zašlých vznítil světlo v duši zpráhlé.
Od rána vozem jel jsem skrze lada,
bez keře, trávy, stromu,
jen v dálce střechy domů
se tiskly v obzor. S nebe oheň padá.
A cesta stoupala a slunce hřálo,
a bílý prach div neoslnil oči;
v tom silnice se točí
a údolíčko přede mnou se smálo,
Jakjak vraženo do těchto pustých strání,
jím potok zurčivý se vinul,
stín stromů vesel kynul,
jak na vrásčité tváři pousmání.
A kolem potoka – toť překvapení,
se hemžil zástup malých dětí,
jak motýli, když sletí
na basinu kraj, v parku šeř a snění.
65
Na břehu stáli malí košiláči
– a starší ve vodě se smáli –
a brouzdali a hráli,
tu po různu, tam pestrém ve chumáči.
Kéž moh’ bych za nimi! Dál v slunce žáru
se cesta točila, ten smavý
zas minul obraz, žhavý
prach bílý dral se ke mně do kočáru.
66