Čarovná zahrada (1888)

1885-1888, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA. SVAZEK XXXII.
ČAROVNÁ ZAHRADA. BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO. (1885–1888.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1888.
[II] Jaroslav Vrchlický:
ČAROVNÁ ZAHRADA.
Básně.
(1885–1888.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1888.
[1] ČAROVNÁ ZAHRADA.
(PROLOG.)
[5]
CESTA.
Má paní sladká – tak já říkám lásce, – mi děla: Co tu hyneš v slzách oko a v těžké dumě ponořenou duši? Vstaň, svítí vesna zlatým smavým vzduchem, pojď za mnou v sad můj, prchnem’ z toho světa i z prachu měst, pojď, v dálku kyne cesta! A šli jsme, dlouhá růžemi šla cesta a nevím, co jsem vyprávěl tu láscelásce, a tak jsme došli až na konec světa; plot dlouhý z myrtí spatřilo tu oko, za ním se staré stromy tměly vzduchem svou šumnou písní zkájejíce duši. A mír těch stromů padl v moji duši. Kol mramorových soch nás vedla cesta, [7] kol fontan perle házejících vzduchem, kol besídek, jež zasvěceny lásce, kol houštin, jimiž faunů kmitlo oko honících nymfy až na konec světa. A děla láska: Tady střed je světa a brzy v své jej budeš cítit duši, že radosť kmitne jí jak rosné oko na ňadrech narcissů, když slunce cesta se sklání k nim, i pochopíš vše v lásce, jež proudí tady jako moře vzduchem. Co děla to, já zpilý byl tím vzduchem a vzdychal jsem: Ó, velká paní světa, jíž keř a strom a květ se chvějí v lásce, ó, sestup, sestup mírem v moji duši, z hvězd vydláždí se pro tebe tam cesta a samý květ kol zhlédne tvoje oko! A co tak šli jsme, zhledlo naše oko mrak Amorettů letět zlatým vzduchem; jich ptala se má paní: Kam jde cesta? V smích dali se ti šibalové světa [8] a odletěli, vůni růží v duši mi nechal smích ten a já věřil lásce. A hudba táhla vzduchem, v růžích cesta a slunce bylo oko žhoucí v lásce, a radosť byla duší všeho světa. 9
SETKÁNÍ.
I děl jsem lásce: V sadě tvém, jenž ráji se podobá, mi chybí něco, paní, zřím květy, sladké dýchající vůně, zřím stromy, sladké vrhající stíny, zřím zdroje, sladkou šeptající písní, však nezřím jedno – nevidím zde ženu. I děla láska, nezapřela ženu v té odpovědi svůdné jak had v ráji, jež z rtů jí schvěla slavičí se písní: V svém srdci každý svoji nese paní, i slepý hádá les, když cítí stíny, a tuší květ, když cítí kol vláť vůně. I umlknul jsem, neb v tom silná vůně mne zarazila. Můj zrak stihnul ženu, jež rozložena v buků měkké stíny 10 se smála, svěží jako Eva v ráji. Tu chtěl bych za svou hned zvoliti paní, jí vydechnout svou duši v bouřné písni. A co tak rostla křídla mojí písni a v srdci láska jako z květů vůně se vzbouzela, já patřil v tvář té paní a viděl jsem v ní ideál jen, ženu, již každý hledá ve svých vidin ráji, však přes tahy jí, hle, se hnaly stíny. A po tváři co tak jí hrály stíny, při kosů, drozdů a slavíků písni, při šumu stromů, zdrojů jako v ráji, při svitech v trávě, kterou táhly vůně, já zřel, jak tahy střídá ona paní a v krásnější se stále mění ženu. A naposled jsem poznal v ní svou ženu, tu, která plaší s mého čela stíny, tu, kterou snů svých učinil jsem paní, tu, která hraje v srdcích mojich písní, 11 tu, která čistá nad lilií vůně, mne učí věřit dobru, kráse, ráji. A co tak zřel jsem v stíny kol a vůně, v tom ráji v mou se ženu proměnila i láska sama, paní mojích písní. 12
VYPLNĚNÍ.
A co v mou ženu vtělila se láska, já ruku té dal, jež seděla v trávě, jak smavé jaro na rozkvetlé nivě, s tím okem, v kterém hrály všecky hvězdy, s tou tváří, v které spaly všecky taje, a řek’ jsem: Duše má pojď a buď se mnou! A poklekla a svatý mír byl se mnou, neb z očí její dívala se láska, klíč, jímž se žití otvírají taje, a smála se, jak sedmikrása v trávě, a pravila: Pojď, dřív než vyjdou hvězdy, ty věčné amaranty v nebes nivě. Než v stromech drozd, než cvrček ztichne v nivě, chci, abys kráčel tímto sadem se mnou, bys jasmínu a myrty trhal hvězdy, 13 bys třásl stromem, který sluje láska, bys jeho zralé plody sbíral v trávě a okusiv je poznal tvorstva taje. Ó, bezmezné vy svaté lásky taje! já zvolal, rosy není tolik v nivě, než slunce topas zaleskne se v trávě, co kouzla, něhy, štěstí bylo se mnou, když v její loktech poznal jsem, že láska je strom, jenž nosí v haluzích svých hvězdy. Ó, ňader vlny, očí sladké hvězdy! Ó, páží pouta, tahů snivé taje! Vy úsměvy, jež rodí pouze láska, ó, perly, rozhozené v citů nivě, ó, chvíle blaha, jež jsi snila se mnou, vás cítit budu pod mohylou v trávě! Vás cítit budu, až z mých očí v trávě se zvednou modré pomněnkové hvězdy, vás cítit budu, vy budete se mnou, až spadne clona z všehomíra taje, 14 až jako ranní slunce v spící nivě plát bude světem věčná boží láska! Jeť láska démant spící v světa nivě, jež svítí spadlé hvězdy leskem v trávě, ať poznám její taje, buď vždy se mnou! 15
APOTHEOSA.
Ó písně lásky, zlatokřídlí ptáci, jež pouští z klína kouzelnice láska, když vesna v svěžím houští ladí šalmaj, vás básník chytá, chytrý ptáčník srdce, svou duši svěřuje vám v zpěvné hrdlo, by celý svět zněl velkou lásky písní! Ó, buďte mojí pozdravené písní, mé touhy vstříc vám letí jako ptáci, ať kosa, drozda neb slavíka hrdlo zní vámi, jedno, vždy vás ladí láska; ta mocná sahá v struny mého srdce, své kladouc rty na sedmizvukou šalmaj. Když v pustých stržích Pana zněla šalmaj, že poutník zlekán ztichl v svojí písni a hrůza mocně sevřela mu srdce 16 a na haluzích kolem zmlkli ptáci, v té notě na dně chvěla se juž láska nymf nazvédajíc sněhobílé hrdlo. Když Amarylidě se chvělo hrdlo, jak Virgila lkát uslyšela šalmaj, tu všemohoucí zas to byla láska, jež v Lukrecově nesmrtelné písni ve hvozdů tmách, kde křičí velcí ptáci, milenců v jedno spojovala srdce. Ji Petrarky i Danta znalo srdce, jí pěvců všech se chvělo zvučné hrdlo a milenci všech národů jak ptáci, ať lyra zněla, cymbál nebo šalmaj, se slétali k té velké lidstva písni, již od pravěku zpívá světem láska. A štětec jako dláto vedla láska, ta ohnivá, ta všehomíra srdce, ta byla věčnou chvějící se písní, nach růží, při níž kryje tvář i hrdlo, 17 při které pružné tělo jako šalmaj se pod polibky chvěje, jenž jsou ptáci. Ó, moji ptáci, kéž vás vede láska, co sladkou písní zvoní Vesny šalmaj, mé paní zdobte hrdlo, blažte srdce. 18
I.
SERENADY. SVÉ ŽENĚ.
[19]
PRIMAVERA.
Primavera! Primavera! Jak to voní, zvoní z šera, jak by se v tom vzduchu chvěly, křídly tloukly, lkaly, pěly zástupy těch hubiček, které sláká letem ptáka dívkám v rty a do líček skotačivá, lstivá, snivá Primavera! Primavera! Primavera! Bledá, hnědá, nevím která, děti s tmavým, plavým vlasem milujete! Vše prchá časem, [20] vrásky skanou do líček, jen se smějte, přilákejte zástupy těch hubiček, jež má v lůně, lesk a vůně, Primavera! 22
VEČERNICI!
Ó sladká hvězdo, každý den která mi hledíš do oken, mé střežíš bdění, zlatíš sen! Démante z kštice Venuše, sny lásky v snivé předtuše mi házející do duše! Ty zlatý květe rajských niv, tak plát a smát se, nebes div, já neviděl tě jaktěživ! Ty žhavá jiskro prasvětla, z vesmíru výhně vylétlá, proč v okně mém jsi vykvetla? Či seraf noře hlavu v jas tě s křídel v brázdy nebe střás v ten záhon věčných sedmikrás? 23 Teď jako safír modravá, tak líbezná, tak laskavá mi kyneš z nebes mlhava! V mé dumy sladká odpověď, ty jemným nachem házíš teď svit opálový v mlhy změť. Ó, hvězdo lásky, sladkých dum, tě potok zná i stromů šum, kde rtové sklánějí se k rtům! Tě mezi růží tisíci též dobře znají slavíci i světlušky v tmách tančící! Když retu ret se dotýká, na péro slétáš básníka, když perel šňůrku navlíká. A nejlíp hoříš, blesk a kmit, v milenky oku, slzí třpyt když září svou chceš zastínit. 24 Tu v žárné slze skaneš v ret, jak rosná krůpěj padá v květ, tu básní lásky zvučí svět! Ó, sladká hvězdo, každý den mi plaň a hlediž do oken, mé bdění střež, můj vyzlať sen! 25
NOTTURNO.
Jen kdybych věděl, zdali bdíš, věř, šel bych blíž! Tak musím pouze v šeru stát, hvězd vidět pád. Poslouchat, jak hnul větvovím pták, nežli zdřím. Jak pod mechem kdes zdroje potají si zpívají. Jak snové chodí kolem v tmách a po špičkách. 26 A slzami jak z ňader v oka lesk můj stoupá stesk. Ó, kdybych věděl, zdali bdíš, věř, šel bych blíž! 27
PÍSEŇ.
Hravý úsměv a nic víc, to je nic, přelítne jak motýl tahy, kmitne se a znikne záhy, chytit ho, toť věru div! Vlídné slovo a nic víc, to je nic, dozní jako píseň duchů, sotva že se sneslo k uchu, andělský hlas hvězdných niv. – Ruky stisk a dál nic víc, to je nic, sotva cítíš vznik ten divý, lávu, plamen v svoje čivy a zas chlad a mráz jak dřív. 28 Políbení a nic víc, to je nic, mana sladká, něha krátká – a přec věčná k písni látka, lepší nemáš jaktěživ! 29
MÁJOVÁ.
Máj, čtveračivý hoch, se usmál jen a hloh juž zaplál v nach a sníh, hle, pryskyřník, kam vstoup, a přes lávku se houp; zní v sítí checht a smích. Dál zatočil se v hvozd a zahvizd za ním drozd a juž měl světa půl, kol myslivny se bral, u plotu zaťukal na spící, němý úl. A vzduchem rozzvučel se zástup zlatých včel, on vlet v jich bzučnou druž, 30 kde lesní dumal sráz, tam kukavice hlas naň volal: Pospěš juž! Pak v budce na dvorku též vzbudil sýkorku, dál v paprscích se krad. A zmizel. Do oblak? Ne, ve tvůj smavý zrak, v tvé brady důlek vpad. 31
VEČER.
Den krásný dozněl jako hudba tichá. Jak ptáče, které v teplém hnízdě dýchá, van táhne vlahý stromů korunami a sladší tam, kde milující sami sny věčné lásky šeptají si v ucho. Je chvíle, v které, okřídlená tucho, se z citů popelnice zvedáš bolná! A kterak měsíc roste v nebi zvolna, ty vzrůstáš rovná božské ku lilii, jíž kořeny se v krvi srdce kryjí, leč kalich k nebi spěje dál a dále, až hvězdy v nesměrnosti neskonalé jak rosné brillanty se chvějí na ní. Mám tebe v duši a nedýchám ani. 32
TICHO.
Všecko spalo, ani nehnula se tráva, spali vrabci, spali drozdi, spali kosi, vítr ztratil obě křídla kolíbavá, spaly v listí velké, těžké kapky rosy. Liljím spaly v bílém srdci mouchy zlaté, zelenavé vážky spaly v srdci třtinám, růže motýlími křídly kropenaté nehnuly se ani. Vos šum odlet jinam. Vlny v řece spaly, stromy v lese spaly, elfy spaly pod hub stříškou u kapradí; ticho tak, že kdyby andělé se dali v let, že chůzi duchů toto ticho zradí. 33 Všecko spalo, ani nehnula se tráva, spali vrabci, spali drozdi, spali kosi. Srdce! jen tvá hudba zvoní dojímavá, nevím, zda to pláče, nevím, zda-li prosí. Nevím, zda se směje, nebo zda to zpívá, zda to křídlo vážky nebo peruť ptačí, Psyche etherická pod níž hlavu skrývá, nevím – jsem jen šťastný, šťastný tak až k pláči! 34
PÍSEŇ.
Na tvých ňadrech moje písně visí, včely na květech, v rythmus jich svůj rythmus tichý mísí v harmonický dech. Na tvých ňadrech moje duma leží, rosa v lupenech, čistá, tichá, měsíce lesk svěží na svlačec to leh’. Na tvých ňadrech moje touha dřímá, červencový žeh, jímž vře slunce, zem když obejímá v světla plamenech. 35 Na tvých ňadrech celé moje žití zastavilo běh, sníti na nich, žíti mne a mříti, šťastným býti nech! 36
TICHO.
Jaké ticho! – Padá s hvězd, kolébá se v snětích stromů? Srdce mé tůň jeho jest. Jsem jak dítě, z bludných cest které přišlo šťastně domů. Jaké ticho! – V duši nám štěstí svatvečer se stmívá, láska plá v něm – drahokam, a já skoro věřím sám, že tam byla odjakživa! 37
STARÉ DUO.
Ona: Kéž bych mohla býti zpívajícím ptákem! On: Pírkem v křídle tvém pak chtěl bych být! Ona: Kéž bych byla v moři opuštěným vrakem! On: Vlnou chtěl bych v tvé se nitro lít! Ona: Kéž bych rosou byla na pažitu! On: Zoří bych tě vypil bez soucitu! 38 Ona: Kéž bych na obloze hvězdou byla! On: Tůň bych byl, jež by tě zrcadlila! Oba: Duše! K čemu taká marná přání? K čemu touhy ty a marný sen? Lepší skutečnosť dnes k nám se sklání a sen každý napřed vyplněn! Obejmi mne! Poznáš, jásající vesmíru duch v duše milující sestoupí vždy! Láska tůň vždy byla, ve které božství tvář se zrcadlila! 39
SERENADA.
Co tiché hudby všady na pole, na zahrady i nad pustými lady se sklání v zvonů lkání jak harmonický dech, a dýše z ňader země a zdrojem hučí temně a mluví větrem ke mně a dřímá v poupatech! Z tvých oken, která krejí se v břečtan, tóny chvějí se dechem azaleí, tvé čelo i tvé tělo to velká báseň jest, 40 ký div pak, z duše stinné že píseň též se line, nechť třeba ví, že zhyne v kosmické písni hvězd! Ó, těžko nepět spolu, ve jásotu i bolu, květ útlý na svém stvolu je duše, která v tuše se chvěje podvečer! Kdy neznámá jí ruka ve ztichlé struny ťuká, tu musí, nechť i puká, se vmísit v hudbu sfér! Vše zapomenout ztráty, květ zdraný, listy sváty, svůj poslední pel zlatý tu sbírá, nechť i zmírá si zpěvnou za oběť; ne píseň, duše celá to letí, kde tvá ztmělá sní jizba osamělá – Ó, holubičko, leť! 41 Leť křídlem písně bílým, rci, k ní že já to pílím, že celým tělem chýlím se písní k vlasů tísni, jež halí její vzrůst; rtem sloky v podvečeru při luny a hvězd šeru, ač neví o tom, beru polibky z její úst. A pravdou-li ta tklivá báj, v polibku že snivá nám duše s duší splývá, pak mojí v sladkém boji jde tvoje duše vstříc! Tvůj vzdech mou píseň stihne, jak plaše kol se mihne, dá křídla jí a zdvihne ji v azur, nad měsíc! Ne píseň, ne vzdech, ale ve slasti neskonalé to letí dál a dále 42 po hvězdné dráze bezdné dvě duše, moje s tvou; co kolem s hvězd tak jemně a dolem z ňader země noc spřádá sladce, jemně svou hudbu mystickou. 43
MODLITBA MILUJÍCÍCH.
Ne věčnosť lásky! – Kdo v ni věří? Jen pouze šťastný okamžik, kdy vzplane měsíc v hvězdné šeři – a osude, náš přijmi dík! Jen objat duši s duší cele jak na sněti dva lupeny a plesem cítit na svém těle ty zpívající plameny! Jen v chvíli štěstí zvednout oko jak v nebe, když se napil, pták, a v ňadrech mír mít přehluboko a hvězdno tak! 44
PÍSEŇ.
Když je dáno ptáku každým jarem pět, proč bych se v tvém zraku neměl denně chvět? Když je dáno květu v rose denně plát, proč bych z tvého retu neměl rozkoš ssát? Když je hvězdám přáno v zrcadlo vln zřít, proč bych ve tvém „ano“! nesměl znovu žít? 45 Chvít se jako lyra, píti blaho z úst, dechem všehomíra bujeti a růst; Zhlížetzhlížet se jak v řece ve vlnách tvých dnů, pustit z písní klece ptáka svojích snů; Hledatihledati a najít a v tom ztratit zas, tisíc květů zbájit tam, kde život zhas’; Nocnoc mít plnou míru a den jeden shon, jako na klavíru tón když honí tón; Úsměvemúsměvem a slovem okrášlit svůj bol, jako v květu novém zaplá holý stvol; 46 Doufatdoufat a mřít strachy, v duši své tříšť hvězd: věčnosť a mžik plachý život, láska jest! 47
LOGIKA LÁSKY.
K starému zlatníku jsem přišel kdys; nad achat skloněn, jaspisjaspis, nad tyrkys, v šperk skládal všecky do obruby zlaté. – To známé kameny zde, mistře, máte, co sestavíte z nich? – Vše zde juž bylo, čím hrdlo ženy kdy se ozdobilo. V les vešel jsem, jenž v jarní páře stál a v slunci rozzvučet se uchystal. Ach, drozd a slavík, věru známá nota! Tím vesnu les chce vítat do života? Co stojí svět, vždy jedna píseň stejná, táž zeleň kol a táž motýlů hejna! Pak domů šel jsem, divný v srdci spor a z obrazů a známých metafor 48 jsem začal skládat šperk své písně taky, tvůj v srdci úsměv a tvé slunné zraky bez starosti, že všecko zde juž bylo. Kéž tobě by se v tom jen zalíbilo! 49
II.
IDYLKY. Slečně BOŽENĚ NÁPRSTKOVÉ.
[51]
STVOŘENÍ KVĚTIN.
Jak perla vržena ku číše dnu zem v hlubinách prostoru byla, jako by v mrákotném dřímala snu; hudba sfér kol ní se lila. K ní anděl nejbližší Tvůrci se snes’ a závoj proletěl chmury, za křídlem jeho proudil se ples, úsměv a světla pruh s hůry. To byla Láska. I viděla zem, jak moře a lesy ji plní, to v liniích modravých až v nebes lem, ty v tmavých dmou se a vlní. [53] Vše bylo tak velké a nádherné kol, ty hvozdy, ty stráně, ty nivy, však tajemný na všem spočíval bol a půvab tak drsný a divý. Neb chyběla něha v souzvuku tom; proud hnal se přes kámen s vřavou, čněl k nebi příšerně jak v dumách strom a vítr smutně chvěl travou. A člověk ve vodě zhlížel se sám, stál v slávě té smutný a němý, po družce práh’ – spěl, nevěděl kam, ta velkosť jej tížila k zemi. To Láska viděla. Edenem dál se její kroky v let nesly,nesly. Co jí to větru dech s řízy jen svál? Tam hvězdy dvě do trávy klesly! A jinde azurných krůpějí třpyt vzplál pod její růžovou patou a brzy zrak přechází, jiskření, kmit, tu louku ohněm zříš vzňatou! 54 Tu pralesy plamenů valí se v jas ze stínů pochmurných hvozdů, to růží je zátopa, až divem hlas slavíků zmlkne a drozdů. Tam zdá se, jako by ku zemi níž se chýlila mléčná dráha, to lilije týčí svou sněhovou číš, po které měsíc rád sahá. Co pýří tam víří ve stráně i luh a chví se v paprsků přízi, jako by větrům v plen rozházel bůh andílků bělostné řízy! Tu šípek a šeřík a dřišťál a hloh, tam jasmínu hvězdice vonné, až v nebi siném i měsíce roh v potopě květů jen tone! A lučin kde vlnivý vodopád se zdvíhá a míhá, jak sestry zlatých by hvězd byly, tam kozích brad chumáč si usedl pestrý. 55 Tu plamínky skáčí ze země v rej, tu sponky, tam zvonky se šíří, tu krokus a narcisy nad šalvěj, tam jehněd zlacené chmýří; Tutu hrozny, tu číše, tu ovály desk, tu srdcí tvar, tam retů, ten květ je pták a onen je blesk, ten motýl je ztrnulý v letu. Ten jako by úsměv byl zářivý, pln vlídnosti, touhy a díků, ten pírko třtinám kles’ do hřívy s křidélka kolibříků! A bylo tu jásání a byl tu ples, a orgie barev a vůně, netřeskem smál se pochmurný tes a leknínem vodní tůně. A v svitu a třpytu leskem tím šla Láska, jas na svém čelečele, s ní přišlo kvítí – a teprve s ním teď bylo stvoření celé! 56 Teď něhou dýchal i nevlídný stín i bahniska zkalená pěna, teď teprv mohla člověku v klín se sklonit s úsměvem žena! 57
DUBNOVÁ IDYLKA.
Zas duben jaru otevírá do kořen dvéře, azur zírá skrz holých snětí vzdušnou síť, pod suchou travou loňské zimy naň stébly kývá zelenými, zas pažit smavý volá: Přijď! Kos hnul se s drozdem v tuše jara, zas hledají se hnízda stará, slyš jásavý jich plesný hvizd! Však víc než ptáci a než tráva že k nám se vrací Vesna smavá, víc fialek než velký list, Mněmně dí to lehký šustot šatu po suchém listí, v čilém chvatu jdou sborem dívky v městský sad, 58 jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí, ba víc, jich vlasů do hedvábí hoch Amor že se chytne rád. Hle, jak se rozptýlily parkem. A zázrak, v chvilce zříš je párkem, ku každé kde jen vzal se hoch? Na lávku sednou – sladká chvilka! Však v počtu jich je malá mýlka, je posud holý šeřík, hloh. A stromy bez listí jsou skoremskorem, a jdeš-li stezkou v parku horem, jak skrze krajky vidíš v hloub, jak ruka hledá ruku chvatně... Jsou zastíněny ještě špatně, je vidíš zevšad, kam jsi vstoup’. Je záhy mate pohled drzý a cítí, že si vyšly brzy, že třeba ještě strpení, než hloh a střemcha, planá růže nad skráně jejich sklenout může své stinné, vonné lupení. 59 Ó, děti, dál, jen milujte se! Kdo tak vás nyní vidí v lese, ten milenec je zároveň, či básník, jemuž Vesny ruka na skráně s novou písní ťuká jak bouřná míza v mladý peň! 60
ANTICKÁ IDYLKA JARNÍ.
Kde potok hrčí sotva zbaven ledných pout, za vilou mezi buky znáš vlhký onen kout pln divizny a hlohu? Tam se socha skrývá tak plná mechu, plísně, tak snivá! Tam sejíti se, drahá, není radno, věř, neb divně hučí potok a divně šumí keř, ta bohyně jak živa, zdá se mi, že dýchá, na příchod boha čeká, věř z ticha! Víš, jak se druhdy Joviš snesl k Danai? Tam včera byl jsem, zázrak jsem viděl po tají, bůh přišel, drahá, zřel jsem jeho stopy ještě, neb socha měla v klíně cytisu zlaté deště. 61
MODERNÍ IDYLKA JARNÍ.
Tak vyšli jsme si příliš časně, má drahá, do přírody ven, ty zažít první sloky básně, jež zpívá první jarní den. Je pravda, všecko svěží bylo, ta sněžná pole, plna ryh, vzduch, v němž se víno rozperlilo, i mladá zeleň na větvích. A paprsků kol celé řeky, a tajný ševel ze všech stran, že řek’ bysbys, cítí máje vděky i stádo havranů a vran. Tou idylkou my ve nadšení jsme brouzdali se samotní 62 a plní lásky, touhy, snění, vše uznat, chválit ochotní. Však ach, v zahradní restauraci tam nečekali na hosti a hladem, věř, se humor ztrácí i poetické radosti. Kam sednout? Židle byly ještě srovnány v stohu uprostřed a prška dubnového deště nás brzy hnala k městu zpět. A parník ujel! – V těžké boje ve větru, dešti, sper to ďas, mi těchou byly nožky tvoje, jak sukničku svou zvedalas! 63
VZPOMÍNKA Z CEST.
Kdo v létě písárny je otrok, tomu je každá upomínka milá, jež zázrakem se skryla v kout jeho duše: Ševel velkých stromů, Nana vodě květy, šídlo na rákosí a motýl za čmelákem v honu, vlaštovka v křídel sklonu, jež mouchy v hnízdo mláďatům svým nosí: To všecko jako zázrak v srdci chová v zdech městských, ve úpalu vedra, vzpomínky ruka štědráštědrá, jak dotkne se ho chladná, liliová. 64 Jak z tůně vod se noří leknín náhle a jasem polívá kol vlny, mně obraz kouzla plný dnů zašlých vznítil světlo v duši zpráhlé. Od rána vozem jel jsem skrze lada, bez keře, trávy, stromu, jen v dálce střechy domů se tiskly v obzor. S nebe oheň padá. A cesta stoupala a slunce hřálo, a bílý prach div neoslnil oči; v tom silnice se točí a údolíčko přede mnou se smálo, Jakjak vraženo do těchto pustých strání, jím potok zurčivý se vinul, stín stromů vesel kynul, jak na vrásčité tváři pousmání. A kolem potoka – toť překvapení, se hemžil zástup malých dětí, jak motýli, když sletí na basinu kraj, v parku šeř a snění. 65 Na břehu stáli malí košiláči – a starší ve vodě se smáli – a brouzdali a hráli, tu po různu, tam pestrém ve chumáči. Kéž moh’ bych za nimi! Dál v slunce žáru se cesta točila, ten smavý zas minul obraz, žhavý prach bílý dral se ke mně do kočáru. 66
KONEC HÁDKY.
Šli milující sadem zkvětlým, kol květů purpur plál a běl, nad jejím vlasem skloněn světlým, on tichým, snivým hlasem děl: Viz rudé květy na jabloni, viz ty, jenž zdobí hlohu keř, mé lásky zvěsť z nich sladce voní, ty rostou ze srdce mi, věř! Však ona vrtíc hlavou děla: Ty, jenž se nachem zaskvěly, ty mého srdce krev jsou vřelá, ty rostou z něho, příteli! 67 On odporoval. Vzešla hádka, chtěl každý rudé svými zvát. Jak skončila as ta pře sladká? To, pravím, nechtějte se ptát; Vímvím, černohlávek na jabloni, jenž letěl kol, se tomu smál. Květ bílý ze srdce jim voní, však rudý na líčku jim plál. 68
NA OHEBI.*
Jak dumá stará zřícenina a zamyšlený zdiva bok si ostružinou obepíná se kloníc v řeky vírný tok! Kol šumí hluboký les, taj vlnami trávy splývá a ptactva jásavý ples se tlumí jak pohádka snivá, a vánek jako by šeptal dyšící přes kapraď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď! * Ještě prý do nedávna ukazovali na Ohebi balvan, spadlý ze svorníku hlavní brány, kde se mohlo číst slovo „Tace“!
69 Hrad pyšný stával na Ohebi a patřil v dol a snivou pláň; teď ve omšené zdiva lebi mu hnízdí netopýr a káň. Kde hlavní vchod kynul kdys, na bráně moh’ jsi čísti, neznámé ruky rys tam vtesal do věnce listí a vánek to krajem šeptal a ptačí to zpívala mláď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď! Jak často vjížděl rytíř mladý v tu bránu, hezký, mladý jun, s pavlánu dívka luzné vnady co dívala se v zvuku strun. A trubky lovecké hlas na vlnách hvozdu se ztratil a měsíc její vlas a jemu přílbici zlatil. Ó, budiž mojí, on šeptal, ó, vánku, líčka jí schlaď, a líbal dřív, než se zeptal – Mlč, neprozraď! 70 Pak ženský klášter byl to dlouho, znik’ hlahol strun a mečů chřest. Kdo tebe umlčet můž’, touho, ty v srdcích věčně budeš kvést! Co při růženci v modlitbách sbor celý prodléval tiše, stín štíhlý pod okny se táh’ mladistvé abatyše. Co z toho, on se neptal, jen v skálu výš nohu vsaď, a svorník nad branou šeptal – Mlč, neprozraď! A léta přešla, hrad byl rumem, čněl v jasu slunce tich a něm, tu zkolébáni stromů šumem dva milující přišli sem. I sedli tam, kde kynul mech, a ruku v ruce měli, a v ptactva zpěv a sosen vzdech do očí sobě zřeli. Nech, vzkřikla – on se neptal, ó, líbej dál a hlaď, ráj celý v ouško jí všeptal: Mlč, neprozraď! 71 Dnes projdeš klidně zříceniny nad skalou čnící jako stráž a vesel v hloub a lesní stíny a do kraje se zadíváš, na řeky stříbrný pruh, na azur rozpjatý v dáli a plný dumy a tuch, pak zajdeš mezi skály a hrabeš v mechu a listí přes hloh a přes kapraď. Hle – balvan, v němž můžeš čísti: Mlč, neprozraď! 72
KOUT IDYLY.
Pár křivých, starých vrb se k vodě kloní a smáčí svislé dlouhé větve do ní; klín údolí veliký topol střeží, kol jehož paty chladný potok běží, plot liskový je neproniklý, hustý. Tam sedlo děvče s ohnivými ústy as šestileté, nožky bosy mělo a modrý zrak po krávě otáčelo, osmahlé ručky mělo plny trávy. A důvěrné a velké oko krávy na děcku tkvělo, plno němých díků, co v chumáč žabince a pryskyřníků a pampelišek, žebříčku a býlí se bořil krávy jazyk pěnou bílý. Juž z ruček snědla, teď jijí hledá v klínu. Dvě šídla zelená se honí v stínu. 73
KOUT IDYLY.
Zřím oknem přímo mezi vršky stromů tu na šedou, tam rudou střechu domu; kol sady. – Tyče telegrafu v rohu rám obrazu je, kam dohlédnout mohu, tam svítí hrušky, modrají se slívy. Sem časem sletne malý ptáček sivý, jak zlaté kapky vosa vosu stíhá; teď vznášejí se, teď se kloní k zemi, kde mezi staré hruše haluzemi se velký žebřík podepřený míhá. 74
KYTICE.
Na kluzišti, kde stáčí se a kmitá rej dívčích nožek vířící, kde bruslí síť se dobrodružně splítá, jsem našel malou kytici. Fialky parmské, kol nich velké listy jak na ochranu před zimou; ten výdech květů – jemný tak a čistý a jaro táhlo duší mou. Kdo ztratil je? – Čí ručka byla líná je nésti ve bruslení vír? Čí ňadra mladá, málo pohostinná, jež dýší posud klid a mír Aa neznajíce vášní bouř a zmatky jen pod své matky polibkem se zachvívají v oddech snivý, sladký, tu kytku malou střásla sem? 75 I zvedám zbožně ji; zde věru nemá být rozdupána netečně, vždyť její vůně sladká, jiným němá, ta ke mně mluví srdečně. Z těch útlých ňader cos na květech zbylo. Buď zdráva, vůni přesladká! Co z tebe teď se v duši mojí lilo, toť mládí zlatá pohádka! 76
VZPOMÍNKA.
Víš, v době té, kdy zasnoubení jak děti jsme se vodili a plní života i snění jsme spolu na led chodili? Ty odvážně, já opatrně, ty rovna štíhlé pyšné srně vždy jeden smích a ples a let, já nedůvěřiv stále zpátky se obracel, tvůj úsměv sladký kde v zdravém líčku tobě kvet’. Noc nezřeli jsme, necítili, že dlužno myslit na návrat, že svítilny juž rozsvítili a v tmách jen v dálce strměl hrad, tu kluzkou dráhou zamlženou jsem tobě řek’: Buď mojí ženou! 77 a v blahém okamžiku tom jsem cítilcítil, sklouznulo a sjelo mi v náruč tvoje sladké tělo a v srdci zkvetl lásky strom. Já chtěl se učit k vůli tobě jen z lásky jezdit na bruslích, však osud stejný vždy v své zlobě měmně strojil častý pád a smích. A když to přece šlo juž lépe, tu jaro prstem na led klepe – ten přes noc k moři dal se v chvat – Ó, mládí, lásko, zašlé časy, jak led i život s námi hrá si... dík, náš je pevný posavad! 78
AMOR.
V opuštěném parku, jilm kde mluví s bukem, stojí starý Amor s uraženým lukem. Co zim přešlo tady, co se jar tu smálo, s každého pár lístků v toul mu napadalo. Do vlasů mu plíseň sedla zelenavá, na buclatých nožkách mnohá skvrna tmavá. 79 Tak se mezi stromy s kusým lukem chýlí, stezky vůkol něho ztrácejí se v býlí. Zámeček je pustý, v okenice slepé větrným jen křídlem bouřný sever tepe. Náhle ruch a šumot s nově vzkvětlým jarem rozlehl se zámkem, dvorem, v parku starém. Přijel sem pan hraběhrabě, rozkazů sto dává, v zámku shon od rána po noc neustává. V zámku v jedné práci okna, zdi i klíče, v parku v jedné práci motyky i rýče. 80 Prohrabují cesty, stříhají kře trochu, proberou houšť každou, natřou každou sochu. Nevěstu má mladou, sladší nad červánky, přivést chce ji hrabě v zámek na libánky. Hrabě, šedý abbé, náhle před Amorem zastavili kroky tichým rozhovorem. Zahradník tu mladý, jun co jedle štíhlý, větve přistřihoval, jež se k sošce zdvihly. Z toulce svadlé listí vybrati jak pílí, mezi smetím k zemi vypad’ lístek bílý. 81 Růžový byl druhdy, deštěm zvlhlý zcela, písmena se z dálky rozplyzlá v něm tměla. Než-li hoch jej zdvihnul, shýb’ se rychle abbé, rty mu přeletělo pousmání slabé. Rychle nahléd v lístek, sotva se ho chopil, zachmuřil se v líci, v sutanu jej stopil, „Moje drahá Filis!“ v první stálo řádce. Filis říkávali zahradníka matce. V těch veselých časech, on je pamatoval, otec hraběte když zde se ubytoval. 82 Bývaly to časy, hudba noci celé zněla širým parkem skrze větve stmělé. Míhala se světla, pochodně a masky, co tu bylo tance, co tu bylo lásky! Na lodicích pentle, samý fábor veslo, jež se v taktu s hudbou šumně do vln neslo! Ty procházky bludné v labyrintu síti, kde nenašli hosté Ariadny níti! Ty procházky dlouhé k čínské bažantnici, kde na slepou bábu hráno při měsíci! 83 Ty procházky snivé kolem vodometu, labutě kde táhly mořem bílých květů! Ty procházky prašné ke skalnímu chrámu, kam když dvorně každý přived’ svoji dámu, Nana krápníky patře na třpytivém stropu, v duchu nepomyslil proudu na zátopu, Jenžjenž z rour sterých blesky z podlahy se mihly, v strachu dámy křikly, v zmatku šaty zdvihly, Proudyproudy rostly stále, šaty výše spěly, div se hrabě smíchem nepotrhal celý. 84 Při těch hrách a tancích, při těch promenádách, při těch maskarádách, při těch kavalkádách Filis první byla! V mysli stopy slabé toho všeho sbíral v okamžiku abbé. Ostře podíval se zahradníku v tahy a k hraběti pravil: „Dále, pane drahý! Mnoho práce ještě zbývá prohlédnouti.“ A juž oba parkem v další spěli pouti. Mladý hoch si hvízdá, mladý hoch si zpívá, nad ním povážlivě stoletý jilm kývá. 85 Amor podle cesty novým lukem míří, z pampelišek letí kolem zlaté pýří. Včela za motýlem a za šídlem vosy, narcis v zlatém srdci velkou perlu nosí. Mladý hoch si zpívá, mladý hoch si hvízdá, předtuchou se chvějí chocholoušů hnízda. Amor dobře hlídalhlídal, co tu zapomněno, v dešti, větru, bouři v listí pohrobeno. Přes vánice lkání i přes máje zpěvy, šťastný, šťastný, šťastný hoch, že o tom neví. 86 „Co v tom lístku starém čet’ jste, abbé milý?“ ptá se hrabě, vida, kněz že čelo chýlí, jako v trpké dumě, jako v zpomínání. Abbé jen se usmál, vytáh’ z kapsy psaní, Nana kusy je roztrh’, větru dal je v pleny, bílý motýl každý lístek utržený. A pak ústa stáhnul v smutný úsměv líný: „Minulosti, hrabě, zbytky – pavučiny!“ 87
III.
DÍVČÍ PROFILY Paní KARLE HEINRICHOVÉ.
[89]
PROLOG.
Žen krásných visiony mé duše zrcadlem táhnou a jako harfy tóny až do dna srdce mi sáhnou. Co velkosť jich a sláva, kterými zaplály časy? Jen žena v nich přede mnou vstává, pouze zjev nebeské krásy! Co na tomtom, z minulosti a prachu že zvedají skráně? Co krásné, věčnosť hostí a paprsk její pad’ na ně. [91] Co na tom, některé celý že život ztrávily v taji? Přec verše zlaté jak včely jich krásu oblétají. A jiné snů jsou jen děti, z mé obraznosti vzlétly, jak poupata na vonné sněti v rose a úsměvu vzkvetly. Ó, s pletí jasmínovou, vy bledé zlatovlásky, mým strunám zase novou vdechněte píseň lásky! Ó, s vlasem jak noc tmavým granáty temně žhoucí ku tónům veďte pravým mé srdce láskou vroucí! Vy z dáli a vy v blízku, pod tisem, pod jablonijabloní, při šumném vodotrysku, jenž o porfyry zvoní. 92 Na hrobech s urnou víry, s obroučky na pažitu vy duše obrovské lyry, při které v luny svitu Bájbáj lásky spřádá se sterá ve pustém parku mých písní, kde náhle v dechu jara se listí s poupaty tísní: Vy zjevy a visiony jste sochy úbelovéúbělové, jež listů do záclony též halí jaro nové, Jímžjímž kolem bílých boků se břečťan přítulně plazí, jímž lásky sen tkví v oku a dálka beze hrází. 93
KRÁLOVNA ZE SABY.
Taj cizí v oku mi hoří, na ňadrech amulet, v sny divné duch se noří, co mdlý šepotá ret – Všecku moudrosť země zeza srdce dám hned! Kol nubické otrokyně se vírem točí v let, zní píšťalami síně, plá číše, voní květ – Všecky skvosty moře za srdce dám hned! Kdes v poušti Memnon stojí, já slyšela ho pět, 94 on chyt’ mne písní svojí, kde k němu cesty sled? Všecky taje nebes za srdce dám hned! 95
SULAMIT.
Když jsem vyšla na vinice lehká jako pták, sypaly mi růže v líce lístků vonný mrak. Jaký den to krásný, vonný, jaký sladký vzduch, s nebe mračen beze clony zemízemi líbal bůh. Když jsem vracela se domů, vinicí táh’ šer, vítr lkal jak v loubí stromů pláč Sionských dcer. 96 A mé líčko žhnulo, plamen, temně do krve – cítila jsem v ňadrech kámen, srdce poprvé! 97
ERIGONA.
U staré zdi, jež révou kryta celá, tam sedí, úsměv po rtu jejím bloudí, sní, nevidí, že s hora zvolna loudí se hrozen k ní, přes rámě se jí sklání ku ňadrům, jejichž vlna rozechvělá se náhle vzpjala v bouřlivějším vlání. Juž hrozen tmavý na ňadrech jí leží a rajský cit jí celým tělem běží. A dlouho sní – však v tom ji bázeň jímá i procitne... Má věřit zraku svému? Kde hrozen byl, tam Dyonis teď dřímá – i zavře zrak a vzdá se celá jemu. 98
DIONÉ.
Jak moře Dioné se stále mění, hned bouří rozmarem, zas dá se v pění, zrak její hraje v modré tóny vody, když zefyr dýše do ní píseň shody a hnědé stíny táhnou po obzoře. Čím líp ji znáš, tím víc v ní vidíš moře, vše na ní půvab je a vše se vlní, vlas, jenž jí úbělovou šíji plní, a vlnou tmavou ňader vlnu bílou přikrývá stěží, dech, jenž hudbou milou zní jako moře v slunci dřímající, krok, jenž jest vánek vodou tancující, hlas, jenž jest jako píseň Siren sladký, pás, jenž jest třtina klonící se zpátky, když pták se v letu dotekne jí křídlem. Vše po moři má, její ústa sídlem 99 jsou vzácných perel – však co v srdci dřímá, se neptej, skoro strach mne před tím jímá, snad zželelo by srdci se i oku! Nech, ať kol tebe v lehkém tančí kroku! 100
MYRTÓ.
Juž měsíc, křišťálová lampa matná, se houpá v nebes klenbě, kterou chvatná přeletá peruť mráčků v západ jdoucích. Houšť plna světlušek je temně žhoucích, kdes ozval slavík se v myrt vonném sněhu. Les dýše píseň a vzduch dýše něhu a labuť zpívat chce na vodní pláni, byť za to cenou bylo – umírání. Ó, míre nebes nezměrný a bezdný, ó, azure, níž skloň svůj kalich hvězdný jak modrý svlačec, operlený rosou se sklání v obilí! Teď nožkou bosou vychází Myrtó v háje tmavou trávu. Jak hrdě nese nepokrytou hlavu své krásy, vděku svého povědoma! Jak patří do dálky chvějnýma rtoma, 101 jež jsou jak tulipánu puklé poupě! Hle, v trávě žába, jež jí skočit chtěla na bosou nožku, též se pozachvěla a velkým okem civí na ni hloupě. 102
THEÁNO.
Kol plaše jděte, dívky z Eleusiny, jak ve snu tiše, jako lehké stíny! Neb ona dřímedříme, v duši štěstí lásky, jež uhodnete snadno, bez otázky po vlhkém oku, až se ze sna vzbudí, po měkké ručce, vlnící se hrudi, po tanci nožek pružném kdys, teď táhlém, po nachovém rtu jako krokus spráhlém, když nepršelo dlouho. Jděte tiše! A zítra pozor dejte, z plné číše jak vlije pod Venuši Praxitela chladící mléko, jež se sladce bělá, jak růží vysype tam klíny celé a hrdličky dvě přidá stříbroskvělé. 103
FAUSTA.
Římského konsula to přísná dcera. Jí pozadím je chrámu klenba šerášerá, taj divný dříme jí v záhybech řízy, zrak její rozhodný má půvab cizí, je velitelský, pomalý sklon hlavy. Je vidět, dědictví že dávné slávy jí ňadra dme pod tunikou, jež nachem je ovroubena. Ve pohledu plachém k ní barbar plíží se a otrok padá na kolena. Jest ještě velmi mladá, však vážnosť starší dělá ji a pýcha. Že milujemiluje, se nepřizná, ni z ticha si nezavzdychne; otrokyně slovu naslouchá klidně, do zrcadla z kovu své zraky hroužíc. Jen když vyjde z láznělázně, se usměje. Zří v život, nezná bázně, 104 ví, s klidem stejným že svou vloží patu na milence šíj, lásky ve záchvatu až obejme ji svalnatou svou páží, jak služce dlouhou jehlu do zad vráží. 105
FLAVIA.
Jí zdálo se, že vyšla z jitra v sad, na ňadrech květů zřela rosu plát, kdes v myrtách v houští hrdlička se smála; vzduch čist byl, nebe modré, ve vlnách jak lístky růžové se třásl nach jak stopa Zory, svět když zulíbala. Šla známou stezkou, kaktusový plot kde tměl se mnohý nastavuje hrot, šla zamyšlená v srdci divnou tuchu; a stále hrdliček jen divný smích ji provázel a šelest ve větvích a cos jak polibků ples v měkkém vzduchu. Blíž k plotu přistup! v ní pravilo cos, a ve fontanu ševel zpíval kos: Blíž přistup, rozhrň větve čilimníku! 106 A juž se stalo, květ střás’ na ni hloh, a křídlatý a buclatý v tom hoch ji obejmul a políbil v rty v mžiku. Jak lyry tón zachrastil o zem luk. Ten polibek a v srdci tisíc muk a blaha zas, až slzou vlhne oko, a neslyšela dále ve snu tom, jak zpíval pták, jak rozšuměl se strom, co šelmovi v zrak zřela přehluboko. Že věčně netrval ten krásný sen! Teď vzbudila se, vyšla z domu ven. Hle, zrovna také čarovné plá jitro! Smích hrdliček zní z myrt a kosů hvizd a rosy brillanty plá květ i list a divnou tuchou chvěje se jí nitro. Má sklonit se nad kaktusový plot? Jde, couvá, váhá, Amorův však hrot jí ve snu v srdci probudil cit nový – Teď kroky – mladý konsul kráčí sem, houšť rozhrnuje – ne to není snem... Hoch křídlatý kdes tleská ukryt v křoví. 107
PIA.
Jest jako rosa lilje na kalichu, jež z rána spadla a se chvěje v tichutichu, jižjíž nedotkla se ještě ani zora, kdy v mlze, tuše jitra, stojí hora, les mlčí a kraj celý dojat dřímá. Jí denně anděl perutěma svýma se dotýká, když dobrou noc dá matce a ruce na růženci sepne sladce; ten potom kyne ku nebeským luhům a znamení dá křídlatým svým druhům, by sestoupili v tuto čistou duši. Pláň vodní, kterou vánek nerozruší, ni křídlem pták, je dětský spánek její. Jen visiony síně procházejí snů jejich, křídlaté jsou s hlavou v sklonu. Jí celý život jest jak hlahol zvonů, ji žebrák zná, jenž sedí podél dráhy, své ukazuje rány polonahý, 108 ji dítě zná na hlučných ulic rohu. Jde světem tichá, poroučí vše bohu, a po stupních když kathedraly kráčí, dým kadidla jí u hlavy se stáčí, zkad andělíčků vyzírají hlavy. Jí v duši píseň zvoní bez únavy, dle varhan tónu její krok se rovná. Smrť kdykoliv by přepadla ji, zrovna šla v ráj by na skráních svit aureoly za Pannou MariiMarií i apoštoly. 109
VIOLANTA.
Vlas jako hedbáv volně rozčesaný nad bílým čelem dolů na dvě strany, jak broskev šíj a pod krajkami plna jak vodní tůň se chvěje ňader vlna. A oko modré, azur jihu celý a úsměv ztrnulý a jaksi ztmělý myšlénky stínem, která brázdí lehce skráň průsvitnou, již opustiti nechce. Od oltáře ta ke hlučnému kvasu se vrací ptákem, oka zlatou řasu až sklání k líčku, kde plá cosi v palu jak odlesk od purpuru kardinálů. 110
MISS WATTEAU.
Všichni znali ji a vždycky zase ohlédli se, sotva zjevila se. Účes vysoký, tvář pod ním bledá, samým pudrem skoro celá šedá. Mušky v líčku, jak menuet chůze koketní a staromodní tuze. Šatu střih při každém kroku vzdychal, vějíř motýl – dávno vypelichal. A ten úsměv jak vybledlé zlato, říkali jí vespolek Miss Watteau. Viděl jsem ji, bolesť divá znáhla hrdlo moje útrpností stáhla. 111 Minulosti dech jsem cítil maně, jak svůj pudr sypal na mé skráně. Vše, co bylo, plálo, milovalo, vybledlé zas před mým zrakem stálo. Mrtvá vesna dýchala tu jarem jak v herbáři skoro sto let starém. 112
PACHITA.
Co to stálo krušné práce, věru, má jí dosyta, než ten pestrobarvý zrádce naučil se křičet sladce: Pachita! Ovšem, sladce jenom pro ni, jako tóny varyta papouškův skřek drsný zvoní, v sluch se to jak perly roní! Pachita:Pachita! Od rána až do večera co se kolem nalítá! Pohádka jak pestroperá, drahokam do jizby šera – Pachita! 113 Skloněn k její ručce bílé jak ji klove, necita; křídly tluče hlavu chýle, křičí ve hře rozpustilé: Pachita! A jí nad tím v dětském oku čistá radosť prokmitá, za ní on tu v každém kroku, ona za ním v jednom skoku: Pachita! 114
SEMPER EADEM.
Cos jako z štětce velikého Giotta by spadlo do tahů jí, sladká nota z harf andělů, jež kreslil Fiesole, u trůnu Panny, kteří hrají dole, jí táhne úsměvem, jenž sladký, snivý jest odlesk duše. Přes edenské nivy tak spějí stíny duchů v blahé chvíli. Skráň její v blahé pokoře se chýlí, jak čekala by na kyn vůle vyšší. A nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší, čím srdce přeplněno jako vása tak rádo vzkypí. V světě, kde jen zkáza a zhouba vládne, pustá vřava denní jde jako sen, jenž v skutečnosť se mění, jak dennice na blednoucím juž nebi, pod kterou stíny noční jen se šklebí, 115 v skrýš hvozdů prchajíce; v čisté kráse svých sester ona „Proč jen blednou?“ ptá se a vítězící azurem jde sama. Dnes po letech, kdy žití trpké drama ji zburcovalo v kapkách žluče stálých nám lijíc smutek v pochmurný dnů kalich, dnes ještě zřím ji s tím úsměvem blaha, jenž jako anděl, který duše tahá z tmy po řetěze hvězd, je stále silný a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný, jenž praví k všem, kdo v žalužalu, pot na skráni jdou životem: Ó, buďte požehnáni! 116
MÁ DCERA.
Tak vyrůstá pod zraky mými při písni, smíchu matky, jak pod kaštany ztemělými květ sladký. Ty dají květu chlad i vláhu a celý den zpěv ptačí, to obé k děcka mého blahu teď stačí. Jde domem jako duše domu jsouc žití všeho osa ve hluku ulic, vozů hromu zpěv kosa, 117 Jdejde domem, smíchem všady zvoní, jas vtkán v šer jeho stmělý, to honí zkvětlé na jabloni se včely. Jde domem, všady štěstí zdroje svou zvučí vlnou zlatou – motýly, vážky ve sny moje se matou. A neví o tom, co nám dává ta ručka sladká, malá, že láska jen, kde pustá vřava, z ní vstala. A neví, ku životu lásku že čerpáme z ní denně, že vyhráváme těžkou sázku v té změně. Dnů, měsíců a roků větší, čím roste nám to dítě, ta zora, která slunce předčí v svém svitě! 118 Ji vida takto snivou, milou, kdy u ní zrakem prodlím, vždy z hloubi duše, celou silou se modlím: Ó, buď vždy dobrá, jak jsi posudposud, a mírná, jemná, vlídná, a zastaví se krutý osud tě zhlídna! Ó, buď vždy sladká jako nyní a veselá a slunná, plaň v život, nebes dobrodiní, jak luna! Nech bouřit svět, nech láti davy a zápasiti zbraní, slovy, nech spadnout květ, máj vzkřísí smavý zas nový! Nech orgii se zmítat divou, nech šklebiti se zlobu, věř, vzrostou růže, kdo má víru živou, i z hrobu! 119 Měj víru tu, zla projdi léčkou, jak stínem paprsk hbitě – i Herkul, nezdolaný hadů smečkou, byl dítě! 120
IV.
PROMENADY. SVÉ ŽENĚ.
[121] JARNÍ SYMFONIE
I.
POVZDECH BÁSNÍKŮV.
Vyletěly písně jak skřivánků dav, když to luhem plá a pučí, bez pout ledu když zas hučí uvolněný splav. Rozlétly se písně jako lehký pýr z pampelišky větrem letí, již rozfoukly v smíchu děti – drobných hvězdic vír! [123] Nevím sám, ó, bože, co jen bude z nich; skřivana přec kdosi slyší, ráno polem když jde v tíši v jhu myšlének svých. Nevím sám, ó, bože, jaký jejich cíl, pampelišky drobné pýří vzduchem aspoň hýří, víří větru v kratochvil! Ale písní osud jaký bude jen? K útěše mi chvilku zníti a pak v knize, v prachu tlíti nekonečný sen. Bude osud jejich jako skřivanů zapadlých po krátkém pění v pustém kraji do osení časně po ránu. 124 Bude osud jejich jako pýří rej! který sotva vzduchem počal a juž cesty kalný močál v ráz pohltil jej. Budiž! – Resignuju, vše má skon, i květ, myšlének mých pestré pýří zřím, jak jiných hlavou víří věčný spád a let; Aa skřivany písní, jimiž zhrdne svět, slyším – to mi k štěstí dosti – kdes nad brázdou budoucnosti jásati a pět! 125
II.
PÍSEŇ SKŘIVÁNKOVA.
Ještě to za nehty leze, ještě jsou holé kol meze, já musím výš! vyprázdnit rázem, než skanu na zem, blankytu číš! Ale ta přede mnou prchá! Jarního deště mi sprcha hrá na křídlech. Dost chladna zkusím, však zemi musím snést jara dech. Úzká jsou prsa má, těsná, z blankytu dýchá však vesna, já chci ji pít! byť řeka světla zalkla mne, zhnětla, byť měl bych mřít! 126 Uniká azur mi stále... Ale já letím přec dále, já musím výš, nechť i mi zmizí do hvězdné řízy blankytu číš! Lokám ji douškem a piju, jásám a do vzduchu siju zpěv, perly zpět! Sotva svit lapnu, do brázdy skápnu jak hvězda v let! A tam se ztajím, div dýši, poslouchám, vesel v své tíši – Ó, vím to, vím, že můj zpěv plesný zrychlil vjezd Vesny – Teď mlčet smím! 127
III.
PÍSEŇ ČÁPŮ.
Klap, klap! To ťuká na okap; hle, z roztavených horských sněhů hřmí ručej u divokém běhu bez břehu jak démantový slap. Klap, klap! Fialky, kam jsi šláp’šláp’, zří u starých zdí modrým okem, jich vůně s tebou každým krokem; skal bokem mech sivý tkví se nad hedváb’. 128 Klap, klap! Jsou strouhy perel žlab, a v slunci svítí stříbrem řeka, ve mlýně, v rákosí kde vtéká, kdos čeká let náš, jež neocháb. Klap, klap! Svit blaha v matky úsměv skáp’ a zvolna o polední chvíli náš pár se v staré kolo chýlí nad bílý mlýn čnící z vrb a na řeřáb. Klap, klap! veVe zpěvný koncert žab se kolébavka matky míchá nad děckem, jež v snu sladce dýchá, a z ticha takt z výše klektá čáp. 129
IV.
MOTIV KUKAČKY.
V ten jásot a smích, v ten ševel a ples, v ten zářící, vonný a slunný les můj nápěv kles’, jak dumná nota s buků: Ó, dokud vše kvete, milujte jen, jak vlna v řece tak uniká den, jdem zmaru v plen vstříc v každém srdce tluku! V ten jásot a smích, v ten ševel a ples, co kvete čilimník, střemcha a bez, já volám v les! Ó, podejte si ruku! Ó, milujte, láska je životem jen, ať polibky, zpěv můj v půlnoc i den zní utajen se srdcem do souzvuku! 130
V.
SNOUBENCŮM V MÁJI.
Myslím, že ruku v ruce a zrak v zraku jste příklad vzali sobě z drobných ptáků, jenž na kvetoucích snětích staví hnízda. Co vichřice jim vztek a jek? Ta aťsi potom hvízdá! Teď kolem ples a máje vděk! Myslím, že duši v duši a ret skloněn k retu jste příklad vzali sobě z lučních květů, jenž v jitra svitu drahokamy vzplály. Co poledne jim žhavý paprslek? Ten aťsi potom pálí! Teď kolem ples a máje vděk! 131 Tak v štěstí jedné, velké chvíli zlaté máj vonný pro vždy v hruď si zamykáte, máj, jemuž zima nikdy neublíží, máj, jenž je duší vzlet a srdcí lék. Čas nechť svá křídla níží, vám vše je ples a máje vděk!
132
HUMOR PŘÍRODY.
My krajem šli jsme za soumraku, den v sklon se chýlil víc a víc a kolem zdivenému zraku se mihlo divů na tisíc. Kraj známý náhle změněn cele, hra světla plna rozmarů na tvář mu kladla masky ztmělé, teď určité, teď bez tvarů. Strom oživnul a snětí kývnul a jiný stál zas nepohnut a jiný smál se, jiný zívnul a kořeny mát’ nohu v blud. 133 Před námi stezka křivolaká se zdála vlnit níž a výš; šum na hoře – to křídlo ptáka! Šum dole – z díry tryskla myš. A stará jíva u potoka tak byla plna světlošek, jak staré kajicnici z oka by ručej žhavých slzí tek’. Teď pukla clona mraků tmavá, z ní měsíce se probral pruh, teď skočil jako sťatá hlava, teď táh’ se jako v mlze duch. Teď jako jab’ko nakousnuté, teď jako šípy proklaný, teď v rudé záři a teď v žluté, teď kulatý, teď strhaný. Teď celý pažit stříbrem zrosil, teď usnul stromům na kmenu, jak liljí prales kdos by zkosil v sta rozlit světlých pramenů. 134 Teď v loubí stromů jisker nasil, jak z čarodějky kotle vír jich srší – v ráz teď všecky zhasil mrak černým křídlem – netopýr. A clona jeho rostla hustá, tu čelo, nos a obočí, tu řada zubů a tam ústa, ten drak i měsíc zaskočí. Juž spolknul jej, tma kol se slila, vše pohřbila v své záhyby, však brzy luna vyskočila jak Jonáš z břicha velryby. A v jejím svitu vše se mění, zem nápodobí oblaka, stín tančí s ní, keř v luhu mění se báječného na ptáka. A opuštěná bouda v poli se hrbí jako saně v skok, a tmavý potok pod topoly toť s ohonem je dlouhým zmok. 135 Zříš tlamu, kterou v olších skrývá, teď zvedá, noří v hlubiny, teď jeho hřbet se v modro stmívá, teď blýskly na něm šupiny. Zeď stará u spustlého sadu se hýbat zdá, teď stínů tlum se přes ní přehoup’, na hromadu tam skočily, slyš v trávě šum! Tam v sadě hoří výheň žhavá, plá jako rozžžhavená pec, na oheň kdos tam dříví dává a druhý k žáru hrbí plec. Ten míchá, vzmach a dolů druhý jak s hvězd obrovskou kopistí; jak těžké kapky v spící luhy to padá šumně do listí. A v dáli v temnu zvolna čejka si vykračuje přes luka a vrba jako čarodějka, jež hrbatá a bezruká 136 Sese choulí v plachetky své cáry, zkad svítí pouze očí dvé, plá zdoutnalého dřeva žáry ve vlhké tíši truchlivé. A topoly dva zašuměly tak temně blíže stavidla, s nich jak by bleskem dolů sjeli dva stíny jako strašidla. Hle, velký leknín otevírá své oko zářně svítící a jako bytost na tě zírá tak vyčítavý, truchlící. Skok – žába tryskla, můra vzlétla a pavouk rychlonohý mih’ se po lupenu v řece světla jak trávy odstín na větvích. A parkosy a trosky dříví teď svítí tmou a z dálky sem jak řada kostlivců v šer civí bezmasým, tupým úsměvem. 137 A luny svit jak po nich skáče, tak divně jich se mění tvar, ten ruce vzpíná a ten pláče, ten z hnátů rve si slední cár. Ten tluče druha svými hnáty, ten hude jakés na skřipky, těm oči svítí, něhou vzňaty, co slyším – to jsou polibky. A na stráni to divně hoří teď žlutým, modrým plamenem, čím dál se noha v bahno boří, strom kývá černým ramenem. A z velkých děr, kde byly suky, Dryada skočí v okamžik – Já cítím chvění tvojí ruky a slyším v listí šum a ryk. A zatím co se tiskneš ke mně, co zrak tvůj v temno nazírá, nám oběma se zdá, že země se pod nohou nám otvírá. 138 A sami že jsme dva jen stíny, jenž kráčíme zde stínů hrou bez cíle, vůle, bez příčinypříčiny, že srdce buší, žíly vrou. Kam půjde to? – Ó, ztiš se, drahá, a bezpečně dál nivou v les, proč úzkosť v nitro tobě sahá? Na Callota si hraje dnes. Kol příroda a humor její je děsný jako její klid, zříš úsměv na skal obličeji a stromy chechtem slyšíš znít. Vše velké, gigantické na niní a její mračen děsný spěch, toť stín, jenž přelet’ její skránískrání, ceco úsměv hrál jí na ústech. 139
PROCHÁZKA PO BOUŘI.
Jak plny těžkých perel svítí stromy! Jak ze země se kouří! V dálce hromy jak ze sna ještě zvolna doznívaly. Zeď mraků řítila se ku západu do výhně červánků. V tu živlů vádu jak člověk se svou moudrostí je malý! Teď šli jsme opět vůní, kvítím, zpěvem. Hrom, který v dálce temným duněl řevemřevem, byl jako chrapot hrdiny, jenž zmírá po velkém boji. Svěžesť, síla, něha kol dýchají! Jak západ v stromy šlehá a vítr démanty s jich větví stírá! Teď cvrček ozval se, kos po něm v houští ve ticha pohár zpěvné perly pouští. Noc chvátá. Jak je rosy plna tráva! 140 Jak žnečky v poli nadzdvihují šaty, co slední, dlouhý, skvoucí paprsk zlatý jim do vlasů se vbodá, šipka žhavá. Pojď, půjdem domů. Půjdem podél skály po květech akatů, jež vichry svály, jen časem plaše vzhlédnem k večernici a půjdem spat; však věř, nechť v snění klesnu, že budu ještě dlouho vidět ve snu tvých tmavých očí modrou blýskavici. *** Stůj chvíli ještě! Slyšíš toho ptáka, jak rozjásal se v kraj, který se smráká, jak vyzpívat by chtěl svou duši celou! Strom, tráva, keř, plot, vše mu zbožně sloucháslouchá, jak z hrdla tóny noc tak z třásně roucha své pouští hvězdy na krajinu ztmělou. Bouř zkazila dřív jeho jásot plesný. Teď chce to nahradit si! V dny své vesny tak rovněž básník v žití sklon se vracívrací, v své jitro, květ svůj s upomínkou letí, než jak to slunce v skrytu černých snětí ve záři svojí písně vykrvácí. *** 141 Než padne noc na černá kolem lada, než zmizí prach, jejž zvířila kol stáda, než usne v keři ptáče opožděné, než vyjde měsíc jak truchlící oko, než tobě křídlo odepnu, ó, sloko, dne poutí a dne vedrem unavené; Nana kořen stromu se jak hádě skrčí, než stíny začnou míhati se v smrčí a divizna na rozbrázděné stráni než začne v zlato hvězd své mísit zlato, jak ňadro dívky, které rozepjato, než leknín zaskví na vodní se pláni; Nežnež dozní v tíši našich kroků stopy, než svět se v šer a bezetvárnosť ztopí, sfinx zírající v němý děs a hlucho, noc nežli černé brvy stínů svraští, já, drahá, stajen v ticha toho plášti, chci tobě něco pošeptati v ucho. *** Nech, ku tvým chci se nakloniti lícím, den patří živým, noc však milujícím, a věci jsou, jež nesnesou zář denní; 142 dost světla z růží pod tvým oknem kanekane, když nad nimi se, dítě milované, rty naše v těsném spojí políbení. Pak nechme noc, ať dál se prázdnem valí, spát nechme strže, nivy, hvozdy, skály, zvěř v brlohu a hvězdy v sfeře chladné, i mračen stíny, které leží na zdi, i meteor, jenž lůno nebes zbrázdí, než někam v lůno oceanu spadne. Ty nechme, jež hřmí po drahách, a lodi, jež touha zisku v dálku světem vodí, neb touha slávy do úpadu, v mdlobě. Blíž ústa k uchu! Nikdo nesmí říci, co skloněn nad tvé líčko v nach se rdící v té chvíli blaha šeptám ze sna tobě. Neb pták, jenž by to slyšel v keři, v sítísítí, by nevěděl, v jakou to píseň vlíti, byť noc to slyšela kol spěchajícíspěchající, by nevěděla, kterak v hvězdách vzpláti! A sám bůh z toho musil by jen stkáti básníka srdce věčně jásající! *** 143 Svět, vesmír, noc a žití valné taje jsou pod tvým zrakem, teď mi modrá bájebáje, tůň nedohledná, kde jen se cos míhá; to zove láska mojí písně sloka. Tak z tmavé tůně Tatranského oka se velkolepé, zářné slunce zdvíhá! Zda budem žít? Dost na tom, že teď žijem! že z kalichu rtů nesmrtelnosť pijem. I bozi zhynuli, co více chceme? Jen milujme, co na tom, pakli krátce? Jen k lásce přitulme se, všeho matce, nechť třeba po kráteru spícím jdeme. Ať v prázdnu visí svět či bůh jej drží, nám jedno jest, v té jeho tmavé strži my našli démant, který ohněm plane, nechť hvězdy zhasnou, na něm se zas vznítí. Toť láska jest! Bláh, kdo si v duši chytí to světlo z duh a rosy zorou stkané. Kdo uzavře je srdce svého na dnědně, dá křídla duši, strž přeletí snadně a bude roven bohům starých Řeků, 144 plát bude silou, úsměvem a blahem, zem celá bude jemu ráje prahem tak plna zázraků a vůně, vděků. Ten démant nezhasne, on věčně září, jej v dráhu mléčnou změní pouze stáří, v strž hvězdnou rozplyne zese vesmír kmetu a křídlo smrti bude pouze vánkem, jež nad prořidlým a spoceným spánkem se mihne v motýlím a třpytném letu. A onen jas, jenž pad’ nám v život láskouláskou, plát bude každou na mrtvole vráskou, i z rakve trhlin bude proudit světlem, a duše v něm co pták, co pýří zmizí do rosy, vůně, paprsků a mízy ve vzduchůvzduchu duší hyacintů zkvětlém. *** Tak snil jsem večer na prahu své chaty a noc šla kol své nazvedajíc šaty a hledla v okno, v kterém ty jsi stála; v tvých očích, drahá, démant, láska, svítil, jak slední slunce svit by tam se chytil, jak celá Vesna jen tam by se smála. 145 A děla’s: Tam, hle, za černými lesy se blýská – zda to bouře zuří kdesi? Ó, nikoli, dím, na časy to blýská! Pak polibkem jsem tobě zavřel ústa a ztich jsem. Hvězdu tma tak zhltí hustá, tak po písni pták padne do křoviska. 146
ČAROVNÁ ZAHRADA.
(EPILOG.)
[147]
Jak dlouho básník bloudil sadem ztmělýmztmělým, sám nevěděl, však věděl, žitím celým že zaprodán jest jeho divům sterým, motýlů honu, stezkám v houští šerým a písni ptačí, která neustává. Mdlá noha klesá, mdlá jde kolem hlava, sad konce nemá však. Kde jsou jen vrata? Za cypřišemi, hle, tam záře zlatá se míhá na obzoru! Pod ní bílá se čára ostře rýsuje, to zeď! – Však byla to mlha večerní a v nové spleti on větví, stonků, trav a keřů změtí se potácí! Faun vedle cesty směje se honbě jeho, Flora cudně kreje svých plodů košíkem své bujné vnady. Hle, tam se mihlo cosi u kaskady... jde za tím stínem, ale darmo, běda! To měsíce pruh světlý, jenž se zvedá [149] kdes z druhé strany. – Co si nyní počne? Mšic neustál rej v mihotavé skočné, komáři nestavily bzučné tance, a on jak rým by ztratil u romance, vysílen, uštván klesl zemdlen k zemi, kde pod kaštanů velkých haluzemi se Goujonova Venuše naň smála. Jí objal nohy – ale byly skála. Ó, pusť mne, zalkal, z objetí svých sadů, já proklínám juž jejich ples i vnadu, mne volá život v rejdiště své šumné! Však stromy zavzdychly: Je život u mne! – Ó, nech mne, dost jsem kadidla ti pálil, já srdce dal ti, přej mi, bych se vzdálil, mne volá povinnosť, přej, bych se vrátil! A zdroje šumí: A tam duši ztratil! – Ó, nech mne, tisíc problemů tam láká! A slavík v to: Je sladší píseň ptáka! – Tam škola, forum hlučnéhlučné, do areny, kde pravda s lží se bijí, v moře změny chci ponořit se, občanem chci býti!... A komárů dí hvizd: Je lépe sníti ve stínu platanů a starých fíků, pod ručejemi bezu, čilimníků, při drozda fletně, při hrdliček smíchu! 150 Co počít měl si? Zatím v hlubém tichu noc vstávala a na stromy se kladla, jí z dlaně otevřené mnohá spadla a kmitnula mhou hvězda mihotavá a plna rosných perel byla tráva a Venuše na podstavci svém klidná jen smála se. A vyšla luna vlídnávlídná, a jak se opírala v chodby buků, jenž v alej druhu druh podával ruku, a přistřihnuté na zeď černou zdály se změněny, před pěvcem stíny stály. On znal je dobře: Pierrot, hle, bílý, ten směšný ubožák, jenž láskou šílí a chvěje se a žalem ruce spíná, a proti němu – bledá Kolumbina. Skráň ukláněje do bohyně klínu ten dialog on slyšel v nočním stínu: Pierrot: Blázni, moudří, starci, dětiděti, jeden shon a jeden rej, o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí... 151 Kolumbina: Ty však miluj, objímej! Pierrot: Chci to, drahé dítě, právě. Noci, stínem svým nás krej! Pojď, usednem v husté trávě, ňadro k ňadru, hlavu k hlavě... Kolumbina: Vari – jen mi pokoj dej! Pierrot: Proč mne tedy smích tvůj láká, rci, jak mohu nezřít jej? v žití moje, jež se smráká, chůze tvoje, tanec ptáka... Kolumbina: Mumraj slov a frásí rej! Pierrot: Necitelná – zříš, jak zbledla tvář má? Láska, čaroděj, o samotě jak mne shledla, v petrklíče se mnou sedla... 152 Kolumbina: Nuž, dál se zpovídej! Pierrot: Já tě chytám a ty v dáli prcháš, skrýváš obličej. Nemohu, můj zrak se kalí, Láska je taj neskonalý... Kolumbina: Řekni sám, kdo pronik’ jej? Pierrot: Scvrklá babka stáří, věda. Srdcí sladký dobroděj, kde která se sukně zvedá, šilhá Amor, neposeda... Kolumbina: Věčná látka k básni, pěj! Pierrot: Život kaskadou se tříští, fantastická epopej, 153 ale v posled na bojišti podvazky se, cetky blýští... Kolumbina: Alkovnou je světa děj. Pierrot: Blázni, moudří, starci, dětiděti, jeden shon a vír a rej o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí... Kolumbina: Nu, již stojím, objímej! Co básník nyní viděl v noci klínu ve neproniklém starých stromů stínu, to všecko splynulo mu v jedné směsi. Jen slyšel z hloubi dýchat staré lesy a cítil rozkoš všehomíra pláti v svých žilách všech, viděl se Fauna smáti a Floře, které vypad’ košík z dlaní, důvěrně kynout; na zelené pláni to vířilo sta stínů s kordy, copy se v jeden tanec na jeden ráz chopí 154 a při slavíčím zpěvu v trysku, honu zní v sluch mu ševel dávno zašlých tonů, v hvězdách to jiskří, v křovinách to praská a světem zní to: Láska! Láska! Láska! Květ zlatem plá a slzy roní skála. Na podstavci svém Venuše se smála. 155 OBSAH. Čarovná zahrada (Prolog): Cesta7 Setkání10 Vyplnění13 Apotheosa16
I. Serenady Primavera21 Večernici!23 Notturno26 Píseň28 Májová30 Večer32 Ticho33 Píseň35 Ticho37 Staré duo38 Serenada40 [157] Modlitba milujících44 Píseň45 Logika lásky48
II. Idylky Stvoření květin53 Dubnová idylka58 Antická idylka jarní61 Moderní idylka jarní62 Vzpomínka z cest64 Konec hádky67 Na Ohebi69 Kout idyly73 Kout idyly74 Kytice75 Vzpomínka77 Amor79
III. Dívčí profily: Prolog91 Královna ze Saby94 Sulamit96 Erigona98 Dioné99 Myrtó101 Theáno103 [158] Fausta104 Flavia106 Pia108 Violanta110 Miss Watteau111 Pachita113 Semper eadem115 Má dcera117
IV. Promenady: Jarní symfonie. I. Povzdech básníkův123 II. Píseň skřivánkova126 III. Píseň čápů128 IV. Motiv kukačky130 V. Snoubencům v máji131 Humor přírody133 Procházka po bouři140
Čarovná zahrada (Epilog)147
E: zd + sf; 2002 [159]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek XXXII. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelstvo.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 161