HUMOR PŘÍRODY.
My krajem šli jsme za soumraku,
den v sklon se chýlil víc a víc
a kolem zdivenému zraku
se mihlo divů na tisíc.
Kraj známý náhle změněn cele,
hra světla plna rozmarů
na tvář mu kladla masky ztmělé,
teď určité, teď bez tvarů.
Strom oživnul a snětí kývnul
a jiný stál zas nepohnut
a jiný smál se, jiný zívnul
a kořeny mát’ nohu v blud.
133
Před námi stezka křivolaká
se zdála vlnit níž a výš;
šum na hoře – to křídlo ptáka!
Šum dole – z díry tryskla myš.
A stará jíva u potoka
tak byla plna světlošek,
jak staré kajicnici z oka
by ručej žhavých slzí tek’.
Teď pukla clona mraků tmavá,
z ní měsíce se probral pruh,
teď skočil jako sťatá hlava,
teď táh’ se jako v mlze duch.
Teď jako jab’ko nakousnuté,
teď jako šípy proklaný,
teď v rudé záři a teď v žluté,
teď kulatý, teď strhaný.
Teď celý pažit stříbrem zrosil,
teď usnul stromům na kmenu,
jak liljí prales kdos by zkosil
v sta rozlit světlých pramenů.
134
Teď v loubí stromů jisker nasil,
jak z čarodějky kotle vír
jich srší – v ráz teď všecky zhasil
mrak černým křídlem – netopýr.
A clona jeho rostla hustá,
tu čelo, nos a obočí,
tu řada zubů a tam ústa,
ten drak i měsíc zaskočí.
Juž spolknul jej, tma kol se slila,
vše pohřbila v své záhyby,
však brzy luna vyskočila
jak Jonáš z břicha velryby.
A v jejím svitu vše se mění,
zem nápodobí oblaka,
stín tančí s ní, keř v luhu mění
se báječného na ptáka.
A opuštěná bouda v poli
se hrbí jako saně v skok,
a tmavý potok pod topoly
toť s ohonem je dlouhým zmok.
135
Zříš tlamu, kterou v olších skrývá,
teď zvedá, noří v hlubiny,
teď jeho hřbet se v modro stmívá,
teď blýskly na něm šupiny.
Zeď stará u spustlého sadu
se hýbat zdá, teď stínů tlum
se přes ní přehoup’, na hromadu
tam skočily, slyš v trávě šum!
Tam v sadě hoří výheň žhavá,
plá jako rozžžhavená pec,
na oheň kdos tam dříví dává
a druhý k žáru hrbí plec.
Ten míchá, vzmach a dolů druhý
jak s hvězd obrovskou kopistí;
jak těžké kapky v spící luhy
to padá šumně do listí.
A v dáli v temnu zvolna čejka
si vykračuje přes luka
a vrba jako čarodějka,
jež hrbatá a bezruká
136
Sese choulí v plachetky své cáry,
zkad svítí pouze očí dvé,
plá zdoutnalého dřeva žáry
ve vlhké tíši truchlivé.
A topoly dva zašuměly
tak temně blíže stavidla,
s nich jak by bleskem dolů sjeli
dva stíny jako strašidla.
Hle, velký leknín otevírá
své oko zářně svítící
a jako bytost na tě zírá
tak vyčítavý, truchlící.
Skok – žába tryskla, můra vzlétla
a pavouk rychlonohý mih’
se po lupenu v řece světla
jak trávy odstín na větvích.
A parkosy a trosky dříví
teď svítí tmou a z dálky sem
jak řada kostlivců v šer civí
bezmasým, tupým úsměvem.
137
A luny svit jak po nich skáče,
tak divně jich se mění tvar,
ten ruce vzpíná a ten pláče,
ten z hnátů rve si slední cár.
Ten tluče druha svými hnáty,
ten hude jakés na skřipky,
těm oči svítí, něhou vzňaty,
co slyším – to jsou polibky.
A na stráni to divně hoří
teď žlutým, modrým plamenem,
čím dál se noha v bahno boří,
strom kývá černým ramenem.
A z velkých děr, kde byly suky,
Dryada skočí v okamžik –
Já cítím chvění tvojí ruky
a slyším v listí šum a ryk.
A zatím co se tiskneš ke mně,
co zrak tvůj v temno nazírá,
nám oběma se zdá, že země
se pod nohou nám otvírá.
138
A sami že jsme dva jen stíny,
jenž kráčíme zde stínů hrou
bez cíle, vůle, bez příčinypříčiny,
že srdce buší, žíly vrou.
Kam půjde to? – Ó, ztiš se, drahá,
a bezpečně dál nivou v les,
proč úzkosť v nitro tobě sahá?
Na Callota si hraje dnes.
Kol příroda a humor její
je děsný jako její klid,
zříš úsměv na skal obličeji
a stromy chechtem slyšíš znít.
Vše velké, gigantické na niní
a její mračen děsný spěch,
toť stín, jenž přelet’ její skránískrání,
ceco úsměv hrál jí na ústech.
139