APOTHEOSA.

APOTHEOSA.
Ó písně lásky, zlatokřídlí ptáci, jež pouští z klína kouzelnice láska, když vesna v svěžím houští ladí šalmaj, vás básník chytá, chytrý ptáčník srdce, svou duši svěřuje vám v zpěvné hrdlo, by celý svět zněl velkou lásky písní! Ó, buďte mojí pozdravené písní, mé touhy vstříc vám letí jako ptáci, ať kosa, drozda neb slavíka hrdlo zní vámi, jedno, vždy vás ladí láska; ta mocná sahá v struny mého srdce, své kladouc rty na sedmizvukou šalmaj. Když v pustých stržích Pana zněla šalmaj, že poutník zlekán ztichl v svojí písni a hrůza mocně sevřela mu srdce 16 a na haluzích kolem zmlkli ptáci, v té notě na dně chvěla se juž láska nymf nazvédajíc sněhobílé hrdlo. Když Amarylidě se chvělo hrdlo, jak Virgila lkát uslyšela šalmaj, tu všemohoucí zas to byla láska, jež v Lukrecově nesmrtelné písni ve hvozdů tmách, kde křičí velcí ptáci, milenců v jedno spojovala srdce. Ji Petrarky i Danta znalo srdce, jí pěvců všech se chvělo zvučné hrdlo a milenci všech národů jak ptáci, ať lyra zněla, cymbál nebo šalmaj, se slétali k té velké lidstva písni, již od pravěku zpívá světem láska. A štětec jako dláto vedla láska, ta ohnivá, ta všehomíra srdce, ta byla věčnou chvějící se písní, nach růží, při níž kryje tvář i hrdlo, 17 při které pružné tělo jako šalmaj se pod polibky chvěje, jenž jsou ptáci. Ó, moji ptáci, kéž vás vede láska, co sladkou písní zvoní Vesny šalmaj, mé paní zdobte hrdlo, blažte srdce. 18