báseň bez názvu

Jaroslav Vrchlický

Jak dlouho básník bloudil sadem ztmělýmztmělým, sám nevěděl, však věděl, žitím celým že zaprodán jest jeho divům sterým, motýlů honu, stezkám v houští šerým a písni ptačí, která neustává. Mdlá noha klesá, mdlá jde kolem hlava, sad konce nemá však. Kde jsou jen vrata? Za cypřišemi, hle, tam záře zlatá se míhá na obzoru! Pod ní bílá se čára ostře rýsuje, to zeď! – Však byla to mlha večerní a v nové spleti on větví, stonků, trav a keřů změtí se potácí! Faun vedle cesty směje se honbě jeho, Flora cudně kreje svých plodů košíkem své bujné vnady. Hle, tam se mihlo cosi u kaskady... jde za tím stínem, ale darmo, běda! To měsíce pruh světlý, jenž se zvedá [149] kdes z druhé strany. – Co si nyní počne? Mšic neustál rej v mihotavé skočné, komáři nestavily bzučné tance, a on jak rým by ztratil u romance, vysílen, uštván klesl zemdlen k zemi, kde pod kaštanů velkých haluzemi se Goujonova Venuše naň smála. Jí objal nohy – ale byly skála. Ó, pusť mne, zalkal, z objetí svých sadů, já proklínám juž jejich ples i vnadu, mne volá život v rejdiště své šumné! Však stromy zavzdychly: Je život u mne! – Ó, nech mne, dost jsem kadidla ti pálil, já srdce dal ti, přej mi, bych se vzdálil, mne volá povinnosť, přej, bych se vrátil! A zdroje šumí: A tam duši ztratil! – Ó, nech mne, tisíc problemů tam láká! A slavík v to: Je sladší píseň ptáka! – Tam škola, forum hlučnéhlučné, do areny, kde pravda s lží se bijí, v moře změny chci ponořit se, občanem chci býti!... A komárů dí hvizd: Je lépe sníti ve stínu platanů a starých fíků, pod ručejemi bezu, čilimníků, při drozda fletně, při hrdliček smíchu! 150 Co počít měl si? Zatím v hlubém tichu noc vstávala a na stromy se kladla, jí z dlaně otevřené mnohá spadla a kmitnula mhou hvězda mihotavá a plna rosných perel byla tráva a Venuše na podstavci svém klidná jen smála se. A vyšla luna vlídnávlídná, a jak se opírala v chodby buků, jenž v alej druhu druh podával ruku, a přistřihnuté na zeď černou zdály se změněny, před pěvcem stíny stály. On znal je dobře: Pierrot, hle, bílý, ten směšný ubožák, jenž láskou šílí a chvěje se a žalem ruce spíná, a proti němu – bledá Kolumbina. Skráň ukláněje do bohyně klínu ten dialog on slyšel v nočním stínu: Pierrot: Blázni, moudří, starci, dětiděti, jeden shon a jeden rej, o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí... 151 Kolumbina: Ty však miluj, objímej! Pierrot: Chci to, drahé dítě, právě. Noci, stínem svým nás krej! Pojď, usednem v husté trávě, ňadro k ňadru, hlavu k hlavě... Kolumbina: Vari – jen mi pokoj dej! Pierrot: Proč mne tedy smích tvůj láká, rci, jak mohu nezřít jej? v žití moje, jež se smráká, chůze tvoje, tanec ptáka... Kolumbina: Mumraj slov a frásí rej! Pierrot: Necitelná – zříš, jak zbledla tvář má? Láska, čaroděj, o samotě jak mne shledla, v petrklíče se mnou sedla... 152 Kolumbina: Nuž, dál se zpovídej! Pierrot: Já tě chytám a ty v dáli prcháš, skrýváš obličej. Nemohu, můj zrak se kalí, Láska je taj neskonalý... Kolumbina: Řekni sám, kdo pronik’ jej? Pierrot: Scvrklá babka stáří, věda. Srdcí sladký dobroděj, kde která se sukně zvedá, šilhá Amor, neposeda... Kolumbina: Věčná látka k básni, pěj! Pierrot: Život kaskadou se tříští, fantastická epopej, 153 ale v posled na bojišti podvazky se, cetky blýští... Kolumbina: Alkovnou je světa děj. Pierrot: Blázni, moudří, starci, dětiděti, jeden shon a vír a rej o překot a v jedné změti za neznámým cílem letí... Kolumbina: Nu, již stojím, objímej! Co básník nyní viděl v noci klínu ve neproniklém starých stromů stínu, to všecko splynulo mu v jedné směsi. Jen slyšel z hloubi dýchat staré lesy a cítil rozkoš všehomíra pláti v svých žilách všech, viděl se Fauna smáti a Floře, které vypad’ košík z dlaní, důvěrně kynout; na zelené pláni to vířilo sta stínů s kordy, copy se v jeden tanec na jeden ráz chopí 154 a při slavíčím zpěvu v trysku, honu zní v sluch mu ševel dávno zašlých tonů, v hvězdách to jiskří, v křovinách to praská a světem zní to: Láska! Láska! Láska! Květ zlatem plá a slzy roní skála. Na podstavci svém Venuše se smála. 155 OBSAH. Čarovná zahrada (Prolog): Cesta7 Setkání10 Vyplnění13 Apotheosa16
I. Serenady Primavera21 Večernici!23 Notturno26 Píseň28 Májová30 Večer32 Ticho33 Píseň35 Ticho37 Staré duo38 Serenada40 [157] Modlitba milujících44 Píseň45 Logika lásky48
II. Idylky Stvoření květin53 Dubnová idylka58 Antická idylka jarní61 Moderní idylka jarní62 Vzpomínka z cest64 Konec hádky67 Na Ohebi69 Kout idyly73 Kout idyly74 Kytice75 Vzpomínka77 Amor79
III. Dívčí profily: Prolog91 Královna ze Saby94 Sulamit96 Erigona98 Dioné99 Myrtó101 Theáno103 [158] Fausta104 Flavia106 Pia108 Violanta110 Miss Watteau111 Pachita113 Semper eadem115 Má dcera117
IV. Promenady: Jarní symfonie. I. Povzdech básníkův123 II. Píseň skřivánkova126 III. Píseň čápů128 IV. Motiv kukačky130 V. Snoubencům v máji131 Humor přírody133 Procházka po bouři140
Čarovná zahrada (Epilog)147
E: zd + sf; 2002 [159]
Básně v knize Čarovná zahrada:
  1. CESTA.
  2. SETKÁNÍ.
  3. VYPLNĚNÍ.
  4. APOTHEOSA.
  5. PRIMAVERA.
  6. VEČERNICI!
  7. NOTTURNO.
  8. PÍSEŇ.
  9. MÁJOVÁ.
  10. VEČER.
  11. TICHO.
  12. PÍSEŇ.
  13. TICHO.
  14. STARÉ DUO.
  15. SERENADA.
  16. MODLITBA MILUJÍCÍCH.
  17. PÍSEŇ.
  18. LOGIKA LÁSKY.
  19. STVOŘENÍ KVĚTIN.
  20. DUBNOVÁ IDYLKA.
  21. ANTICKÁ IDYLKA JARNÍ.
  22. MODERNÍ IDYLKA JARNÍ.
  23. VZPOMÍNKA Z CEST.
  24. KONEC HÁDKY.
  25. NA OHEBI.*
  26. KOUT IDYLY.
  27. KOUT IDYLY.
  28. KYTICE.
  29. VZPOMÍNKA.
  30. AMOR.
  31. PROLOG.
  32. KRÁLOVNA ZE SABY.
  33. SULAMIT.
  34. ERIGONA.
  35. DIONÉ.
  36. MYRTÓ.
  37. THEÁNO.
  38. FAUSTA.
  39. FLAVIA.
  40. PIA.
  41. VIOLANTA.
  42. MISS WATTEAU.
  43. PACHITA.
  44. SEMPER EADEM.
  45. MÁ DCERA.
  46. I. POVZDECH BÁSNÍKŮV.
  47. II. PÍSEŇ SKŘIVÁNKOVA.
  48. III. PÍSEŇ ČÁPŮ.
  49. IV. MOTIV KUKAČKY.
  50. V. SNOUBENCŮM V MÁJI.
  51. HUMOR PŘÍRODY.
  52. PROCHÁZKA PO BOUŘI.
  53. báseň bez názvu