PROCHÁZKA PO BOUŘI.
Jak plny těžkých perel svítí stromy!
Jak ze země se kouří! V dálce hromy
jak ze sna ještě zvolna doznívaly.
Zeď mraků řítila se ku západu
do výhně červánků. V tu živlů vádu
jak člověk se svou moudrostí je malý!
Teď šli jsme opět vůní, kvítím, zpěvem.
Hrom, který v dálce temným duněl řevemřevem,
byl jako chrapot hrdiny, jenž zmírá
po velkém boji. Svěžesť, síla, něha
kol dýchají! Jak západ v stromy šlehá
a vítr démanty s jich větví stírá!
Teď cvrček ozval se, kos po něm v houští
ve ticha pohár zpěvné perly pouští.
Noc chvátá. Jak je rosy plna tráva!
140
Jak žnečky v poli nadzdvihují šaty,
co slední, dlouhý, skvoucí paprsk zlatý
jim do vlasů se vbodá, šipka žhavá.
Pojď, půjdem domů. Půjdem podél skály
po květech akatů, jež vichry svály,
jen časem plaše vzhlédnem k večernici
a půjdem spat; však věř, nechť v snění klesnu,
že budu ještě dlouho vidět ve snu
tvých tmavých očí modrou blýskavici.
***
Stůj chvíli ještě! Slyšíš toho ptáka,
jak rozjásal se v kraj, který se smráká,
jak vyzpívat by chtěl svou duši celou!
Strom, tráva, keř, plot, vše mu zbožně sloucháslouchá,
jak z hrdla tóny noc tak z třásně roucha
své pouští hvězdy na krajinu ztmělou.
Bouř zkazila dřív jeho jásot plesný.
Teď chce to nahradit si! V dny své vesny
tak rovněž básník v žití sklon se vracívrací,
v své jitro, květ svůj s upomínkou letí,
než jak to slunce v skrytu černých snětí
ve záři svojí písně vykrvácí.
***
141
Než padne noc na černá kolem lada,
než zmizí prach, jejž zvířila kol stáda,
než usne v keři ptáče opožděné,
než vyjde měsíc jak truchlící oko,
než tobě křídlo odepnu, ó, sloko,
dne poutí a dne vedrem unavené;
Nana kořen stromu se jak hádě skrčí,
než stíny začnou míhati se v smrčí
a divizna na rozbrázděné stráni
než začne v zlato hvězd své mísit zlato,
jak ňadro dívky, které rozepjato,
než leknín zaskví na vodní se pláni;
Nežnež dozní v tíši našich kroků stopy,
než svět se v šer a bezetvárnosť ztopí,
sfinx zírající v němý děs a hlucho,
noc nežli černé brvy stínů svraští,
já, drahá, stajen v ticha toho plášti,
chci tobě něco pošeptati v ucho.
***
Nech, ku tvým chci se nakloniti lícím,
den patří živým, noc však milujícím,
a věci jsou, jež nesnesou zář denní;
142
dost světla z růží pod tvým oknem kanekane,
když nad nimi se, dítě milované,
rty naše v těsném spojí políbení.
Pak nechme noc, ať dál se prázdnem valí,
spát nechme strže, nivy, hvozdy, skály,
zvěř v brlohu a hvězdy v sfeře chladné,
i mračen stíny, které leží na zdi,
i meteor, jenž lůno nebes zbrázdí,
než někam v lůno oceanu spadne.
Ty nechme, jež hřmí po drahách, a lodi,
jež touha zisku v dálku světem vodí,
neb touha slávy do úpadu, v mdlobě.
Blíž ústa k uchu! Nikdo nesmí říci,
co skloněn nad tvé líčko v nach se rdící
v té chvíli blaha šeptám ze sna tobě.
Neb pták, jenž by to slyšel v keři, v sítísítí,
by nevěděl, v jakou to píseň vlíti,
byť noc to slyšela kol spěchajícíspěchající,
by nevěděla, kterak v hvězdách vzpláti!
A sám bůh z toho musil by jen stkáti
básníka srdce věčně jásající!
***
143
Svět, vesmír, noc a žití valné taje
jsou pod tvým zrakem, teď mi modrá bájebáje,
tůň nedohledná, kde jen se cos míhá;
to zove láska mojí písně sloka.
Tak z tmavé tůně Tatranského oka
se velkolepé, zářné slunce zdvíhá!
Zda budem žít? Dost na tom, že teď žijem!
že z kalichu rtů nesmrtelnosť pijem.
I bozi zhynuli, co více chceme?
Jen milujme, co na tom, pakli krátce?
Jen k lásce přitulme se, všeho matce,
nechť třeba po kráteru spícím jdeme.
Ať v prázdnu visí svět či bůh jej drží,
nám jedno jest, v té jeho tmavé strži
my našli démant, který ohněm plane,
nechť hvězdy zhasnou, na něm se zas vznítí.
Toť láska jest! Bláh, kdo si v duši chytí
to světlo z duh a rosy zorou stkané.
Kdo uzavře je srdce svého na dnědně,
dá křídla duši, strž přeletí snadně
a bude roven bohům starých Řeků,
144
plát bude silou, úsměvem a blahem,
zem celá bude jemu ráje prahem
tak plna zázraků a vůně, vděků.
Ten démant nezhasne, on věčně září,
jej v dráhu mléčnou změní pouze stáří,
v strž hvězdnou rozplyne zese vesmír kmetu
a křídlo smrti bude pouze vánkem,
jež nad prořidlým a spoceným spánkem
se mihne v motýlím a třpytném letu.
A onen jas, jenž pad’ nám v život láskouláskou,
plát bude každou na mrtvole vráskou,
i z rakve trhlin bude proudit světlem,
a duše v něm co pták, co pýří zmizí
do rosy, vůně, paprsků a mízy
ve vzduchůvzduchu duší hyacintů zkvětlém.
***
Tak snil jsem večer na prahu své chaty
a noc šla kol své nazvedajíc šaty
a hledla v okno, v kterém ty jsi stála;
v tvých očích, drahá, démant, láska, svítil,
jak slední slunce svit by tam se chytil,
jak celá Vesna jen tam by se smála.
145
A děla’s: Tam, hle, za černými lesy
se blýská – zda to bouře zuří kdesi?
Ó, nikoli, dím, na časy to blýská!
Pak polibkem jsem tobě zavřel ústa
a ztich jsem. Hvězdu tma tak zhltí hustá,
tak po písni pták padne do křoviska.
146