MÁ DCERA.

MÁ DCERA.
Tak vyrůstá pod zraky mými při písni, smíchu matky, jak pod kaštany ztemělými květ sladký. Ty dají květu chlad i vláhu a celý den zpěv ptačí, to obé k děcka mého blahu teď stačí. Jde domem jako duše domu jsouc žití všeho osa ve hluku ulic, vozů hromu zpěv kosa, 117 Jdejde domem, smíchem všady zvoní, jas vtkán v šer jeho stmělý, to honí zkvětlé na jabloni se včely. Jde domem, všady štěstí zdroje svou zvučí vlnou zlatou – motýly, vážky ve sny moje se matou. A neví o tom, co nám dává ta ručka sladká, malá, že láska jen, kde pustá vřava, z ní vstala. A neví, ku životu lásku že čerpáme z ní denně, že vyhráváme těžkou sázku v té změně. Dnů, měsíců a roků větší, čím roste nám to dítě, ta zora, která slunce předčí v svém svitě! 118 Ji vida takto snivou, milou, kdy u ní zrakem prodlím, vždy z hloubi duše, celou silou se modlím: Ó, buď vždy dobrá, jak jsi posudposud, a mírná, jemná, vlídná, a zastaví se krutý osud tě zhlídna! Ó, buď vždy sladká jako nyní a veselá a slunná, plaň v život, nebes dobrodiní, jak luna! Nech bouřit svět, nech láti davy a zápasiti zbraní, slovy, nech spadnout květ, máj vzkřísí smavý zas nový! Nech orgii se zmítat divou, nech šklebiti se zlobu, věř, vzrostou růže, kdo má víru živou, i z hrobu! 119 Měj víru tu, zla projdi léčkou, jak stínem paprsk hbitě – i Herkul, nezdolaný hadů smečkou, byl dítě! 120