MÁ DCERA.
Tak vyrůstá pod zraky mými
při písni, smíchu matky,
jak pod kaštany ztemělými
květ sladký.
Ty dají květu chlad i vláhu
a celý den zpěv ptačí,
to obé k děcka mého blahu
teď stačí.
Jde domem jako duše domu
jsouc žití všeho osa
ve hluku ulic, vozů hromu
zpěv kosa,
117
Jdejde domem, smíchem všady zvoní,
jas vtkán v šer jeho stmělý,
to honí zkvětlé na jabloni
se včely.
Jde domem, všady štěstí zdroje
svou zvučí vlnou zlatou –
motýly, vážky ve sny moje
se matou.
A neví o tom, co nám dává
ta ručka sladká, malá,
že láska jen, kde pustá vřava,
z ní vstala.
A neví, ku životu lásku
že čerpáme z ní denně,
že vyhráváme těžkou sázku
v té změně.
Dnů, měsíců a roků větší,
čím roste nám to dítě,
ta zora, která slunce předčí
v svém svitě!
118
Ji vida takto snivou, milou,
kdy u ní zrakem prodlím,
vždy z hloubi duše, celou silou
se modlím:
Ó, buď vždy dobrá, jak jsi posudposud,
a mírná, jemná, vlídná,
a zastaví se krutý osud
tě zhlídna!
Ó, buď vždy sladká jako nyní
a veselá a slunná,
plaň v život, nebes dobrodiní,
jak luna!
Nech bouřit svět, nech láti davy
a zápasiti zbraní, slovy,
nech spadnout květ, máj vzkřísí smavý
zas nový!
Nech orgii se zmítat divou,
nech šklebiti se zlobu,
věř, vzrostou růže, kdo má víru živou,
i z hrobu!
119
Měj víru tu, zla projdi léčkou,
jak stínem paprsk hbitě –
i Herkul, nezdolaný hadů smečkou,
byl dítě!
120