NA OHEBI.*

NA OHEBI.*
Jak dumá stará zřícenina a zamyšlený zdiva bok si ostružinou obepíná se kloníc v řeky vírný tok! Kol šumí hluboký les, taj vlnami trávy splývá a ptactva jásavý ples se tlumí jak pohádka snivá, a vánek jako by šeptal dyšící přes kapraď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď! * Ještě prý do nedávna ukazovali na Ohebi balvan, spadlý ze svorníku hlavní brány, kde se mohlo číst slovo „Tace“!
69 Hrad pyšný stával na Ohebi a patřil v dol a snivou pláň; teď ve omšené zdiva lebi mu hnízdí netopýr a káň. Kde hlavní vchod kynul kdys, na bráně moh’ jsi čísti, neznámé ruky rys tam vtesal do věnce listí a vánek to krajem šeptal a ptačí to zpívala mláď dřív, nežli jsi se zeptal – Mlč, neprozraď! Jak často vjížděl rytíř mladý v tu bránu, hezký, mladý jun, s pavlánu dívka luzné vnady co dívala se v zvuku strun. A trubky lovecké hlas na vlnách hvozdu se ztratil a měsíc její vlas a jemu přílbici zlatil. Ó, budiž mojí, on šeptal, ó, vánku, líčka jí schlaď, a líbal dřív, než se zeptal – Mlč, neprozraď! 70 Pak ženský klášter byl to dlouho, znik’ hlahol strun a mečů chřest. Kdo tebe umlčet můž’, touho, ty v srdcích věčně budeš kvést! Co při růženci v modlitbách sbor celý prodléval tiše, stín štíhlý pod okny se táh’ mladistvé abatyše. Co z toho, on se neptal, jen v skálu výš nohu vsaď, a svorník nad branou šeptal – Mlč, neprozraď! A léta přešla, hrad byl rumem, čněl v jasu slunce tich a něm, tu zkolébáni stromů šumem dva milující přišli sem. I sedli tam, kde kynul mech, a ruku v ruce měli, a v ptactva zpěv a sosen vzdech do očí sobě zřeli. Nech, vzkřikla – on se neptal, ó, líbej dál a hlaď, ráj celý v ouško jí všeptal: Mlč, neprozraď! 71 Dnes projdeš klidně zříceniny nad skalou čnící jako stráž a vesel v hloub a lesní stíny a do kraje se zadíváš, na řeky stříbrný pruh, na azur rozpjatý v dáli a plný dumy a tuch, pak zajdeš mezi skály a hrabeš v mechu a listí přes hloh a přes kapraď. Hle – balvan, v němž můžeš čísti: Mlč, neprozraď! 72