MYRTÓ.

Jaroslav Vrchlický

MYRTÓ.
Juž měsíc, křišťálová lampa matná, se houpá v nebes klenbě, kterou chvatná přeletá peruť mráčků v západ jdoucích. Houšť plna světlušek je temně žhoucích, kdes ozval slavík se v myrt vonném sněhu. Les dýše píseň a vzduch dýše něhu a labuť zpívat chce na vodní pláni, byť za to cenou bylo – umírání. Ó, míre nebes nezměrný a bezdný, ó, azure, níž skloň svůj kalich hvězdný jak modrý svlačec, operlený rosou se sklání v obilí! Teď nožkou bosou vychází Myrtó v háje tmavou trávu. Jak hrdě nese nepokrytou hlavu své krásy, vděku svého povědoma! Jak patří do dálky chvějnýma rtoma, 101 jež jsou jak tulipánu puklé poupě! Hle, v trávě žába, jež jí skočit chtěla na bosou nožku, též se pozachvěla a velkým okem civí na ni hloupě. 102