SERENADA.

SERENADA.
Co tiché hudby všady na pole, na zahrady i nad pustými lady se sklání v zvonů lkání jak harmonický dech, a dýše z ňader země a zdrojem hučí temně a mluví větrem ke mně a dřímá v poupatech! Z tvých oken, která krejí se v břečtan, tóny chvějí se dechem azaleí, tvé čelo i tvé tělo to velká báseň jest, 40 ký div pak, z duše stinné že píseň též se line, nechť třeba ví, že zhyne v kosmické písni hvězd! Ó, těžko nepět spolu, ve jásotu i bolu, květ útlý na svém stvolu je duše, která v tuše se chvěje podvečer! Kdy neznámá jí ruka ve ztichlé struny ťuká, tu musí, nechť i puká, se vmísit v hudbu sfér! Vše zapomenout ztráty, květ zdraný, listy sváty, svůj poslední pel zlatý tu sbírá, nechť i zmírá si zpěvnou za oběť; ne píseň, duše celá to letí, kde tvá ztmělá sní jizba osamělá – Ó, holubičko, leť! 41 Leť křídlem písně bílým, rci, k ní že já to pílím, že celým tělem chýlím se písní k vlasů tísni, jež halí její vzrůst; rtem sloky v podvečeru při luny a hvězd šeru, ač neví o tom, beru polibky z její úst. A pravdou-li ta tklivá báj, v polibku že snivá nám duše s duší splývá, pak mojí v sladkém boji jde tvoje duše vstříc! Tvůj vzdech mou píseň stihne, jak plaše kol se mihne, dá křídla jí a zdvihne ji v azur, nad měsíc! Ne píseň, ne vzdech, ale ve slasti neskonalé to letí dál a dále 42 po hvězdné dráze bezdné dvě duše, moje s tvou; co kolem s hvězd tak jemně a dolem z ňader země noc spřádá sladce, jemně svou hudbu mystickou. 43