Co tiché hudby všady
na pole, na zahrady
i nad pustými lady
se sklání
v zvonů lkání
jak harmonický dech,
a dýše z ňader země
a zdrojem hučí temně
a mluví větrem ke mně
a dřímá v poupatech!
Z tvých oken, která krejí
se v břečtan, tóny chvějí
se dechem azaleí,
tvé čelo
i tvé tělo
to velká báseň jest,
ký div pak, z duše stinné
že píseň též se line,
nechť třeba ví, že zhyne
v kosmické písni hvězd!
Ó, těžko nepět spolu,
ve jásotu i bolu,
květ útlý na svém stvolu
je duše,
která v tuše
se chvěje podvečer!
Kdy neznámá jí ruka
ve ztichlé struny ťuká,
tu musí, nechť i puká,
se vmísit v hudbu sfér!
Vše zapomenout ztráty,
květ zdraný, listy sváty,
svůj poslední pel zlatý
tu sbírá,
nechť i zmírá
si zpěvnou za oběť;
ne píseň, duše celá
to letí, kde tvá ztmělá
sní jizba osamělá –
Ó, holubičko, leť!
Leť křídlem písně bílým,
rci, k ní že já to pílím,
že celým tělem chýlím
se písní
k vlasů tísni,
jež halí její vzrůst;
rtem sloky v podvečeru
při luny a hvězd šeru,
ač neví o tom, beru
polibky z její úst.
A pravdou-li ta tklivá
báj, v polibku že snivá
nám duše s duší splývá,
pak mojí
v sladkém boji
jde tvoje duše vstříc!
Tvůj vzdech mou píseň stihne,
jak plaše kol se mihne,
dá křídla jí a zdvihne
ji v azur, nad měsíc!
Ne píseň, ne vzdech, ale
ve slasti neskonalé
to letí dál a dále
po hvězdné
dráze bezdné
dvě duše, moje s tvou;
co kolem s hvězd tak jemně
a dolem z ňader země
noc spřádá sladce, jemně
svou hudbu mystickou.