FLAVIA.

FLAVIA.
Jí zdálo se, že vyšla z jitra v sad, na ňadrech květů zřela rosu plát, kdes v myrtách v houští hrdlička se smála; vzduch čist byl, nebe modré, ve vlnách jak lístky růžové se třásl nach jak stopa Zory, svět když zulíbala. Šla známou stezkou, kaktusový plot kde tměl se mnohý nastavuje hrot, šla zamyšlená v srdci divnou tuchu; a stále hrdliček jen divný smích ji provázel a šelest ve větvích a cos jak polibků ples v měkkém vzduchu. Blíž k plotu přistup! v ní pravilo cos, a ve fontanu ševel zpíval kos: Blíž přistup, rozhrň větve čilimníku! 106 A juž se stalo, květ střás’ na ni hloh, a křídlatý a buclatý v tom hoch ji obejmul a políbil v rty v mžiku. Jak lyry tón zachrastil o zem luk. Ten polibek a v srdci tisíc muk a blaha zas, až slzou vlhne oko, a neslyšela dále ve snu tom, jak zpíval pták, jak rozšuměl se strom, co šelmovi v zrak zřela přehluboko. Že věčně netrval ten krásný sen! Teď vzbudila se, vyšla z domu ven. Hle, zrovna také čarovné plá jitro! Smích hrdliček zní z myrt a kosů hvizd a rosy brillanty plá květ i list a divnou tuchou chvěje se jí nitro. Má sklonit se nad kaktusový plot? Jde, couvá, váhá, Amorův však hrot jí ve snu v srdci probudil cit nový – Teď kroky – mladý konsul kráčí sem, houšť rozhrnuje – ne to není snem... Hoch křídlatý kdes tleská ukryt v křoví. 107