II. PÍSEŇ SKŘIVÁNKOVA.

Jaroslav Vrchlický

II.
PÍSEŇ SKŘIVÁNKOVA.

Ještě to za nehty leze, ještě jsou holé kol meze, já musím výš! vyprázdnit rázem, než skanu na zem, blankytu číš! Ale ta přede mnou prchá! Jarního deště mi sprcha hrá na křídlech. Dost chladna zkusím, však zemi musím snést jara dech. Úzká jsou prsa má, těsná, z blankytu dýchá však vesna, já chci ji pít! byť řeka světla zalkla mne, zhnětla, byť měl bych mřít! 126 Uniká azur mi stále... Ale já letím přec dále, já musím výš, nechť i mi zmizí do hvězdné řízy blankytu číš! Lokám ji douškem a piju, jásám a do vzduchu siju zpěv, perly zpět! Sotva svit lapnu, do brázdy skápnu jak hvězda v let! A tam se ztajím, div dýši, poslouchám, vesel v své tíši – Ó, vím to, vím, že můj zpěv plesný zrychlil vjezd Vesny – Teď mlčet smím! 127