II.
PÍSEŇ SKŘIVÁNKOVA.
Ještě to za nehty leze,
ještě jsou holé kol meze,
já musím výš!
vyprázdnit rázem, než skanu na zem,
blankytu číš!
Ale ta přede mnou prchá!
Jarního deště mi sprcha
hrá na křídlech.
Dost chladna zkusím, však zemi musím
snést jara dech.
Úzká jsou prsa má, těsná,
z blankytu dýchá však vesna,
já chci ji pít!
byť řeka světla zalkla mne, zhnětla,
byť měl bych mřít!
126
Uniká azur mi stále...
Ale já letím přec dále,
já musím výš,
nechť i mi zmizí do hvězdné řízy
blankytu číš!
Lokám ji douškem a piju,
jásám a do vzduchu siju
zpěv, perly zpět!
Sotva svit lapnu, do brázdy skápnu
jak hvězda v let!
A tam se ztajím, div dýši,
poslouchám, vesel v své tíši –
Ó, vím to, vím,
že můj zpěv plesný zrychlil vjezd Vesny –
Teď mlčet smím!
127