VEČER.

Jaroslav Vrchlický

VEČER.
Den krásný dozněl jako hudba tichá. Jak ptáče, které v teplém hnízdě dýchá, van táhne vlahý stromů korunami a sladší tam, kde milující sami sny věčné lásky šeptají si v ucho. Je chvíle, v které, okřídlená tucho, se z citů popelnice zvedáš bolná! A kterak měsíc roste v nebi zvolna, ty vzrůstáš rovná božské ku lilii, jíž kořeny se v krvi srdce kryjí, leč kalich k nebi spěje dál a dále, až hvězdy v nesměrnosti neskonalé jak rosné brillanty se chvějí na ní. Mám tebe v duši a nedýchám ani. 32