PIA.

Jaroslav Vrchlický

PIA.
Jest jako rosa lilje na kalichu, jež z rána spadla a se chvěje v tichutichu, jižjíž nedotkla se ještě ani zora, kdy v mlze, tuše jitra, stojí hora, les mlčí a kraj celý dojat dřímá. Jí denně anděl perutěma svýma se dotýká, když dobrou noc dá matce a ruce na růženci sepne sladce; ten potom kyne ku nebeským luhům a znamení dá křídlatým svým druhům, by sestoupili v tuto čistou duši. Pláň vodní, kterou vánek nerozruší, ni křídlem pták, je dětský spánek její. Jen visiony síně procházejí snů jejich, křídlaté jsou s hlavou v sklonu. Jí celý život jest jak hlahol zvonů, ji žebrák zná, jenž sedí podél dráhy, své ukazuje rány polonahý, 108 ji dítě zná na hlučných ulic rohu. Jde světem tichá, poroučí vše bohu, a po stupních když kathedraly kráčí, dým kadidla jí u hlavy se stáčí, zkad andělíčků vyzírají hlavy. Jí v duši píseň zvoní bez únavy, dle varhan tónu její krok se rovná. Smrť kdykoliv by přepadla ji, zrovna šla v ráj by na skráních svit aureoly za Pannou MariiMarií i apoštoly. 109