MYRTÓ.
Juž měsíc, křišťálová lampa matná,
se houpá v nebes klenbě, kterou chvatná
přeletá peruť mráčků v západ jdoucích.
Houšť plna světlušek je temně žhoucích,
kdes ozval slavík se v myrt vonném sněhu.
Les dýše píseň a vzduch dýše něhu
a labuť zpívat chce na vodní pláni,
byť za to cenou bylo – umírání.
Ó, míre nebes nezměrný a bezdný,
ó, azure, níž skloň svůj kalich hvězdný
jak modrý svlačec, operlený rosou
se sklání v obilí! Teď nožkou bosou
vychází Myrtó v háje tmavou trávu.
Jak hrdě nese nepokrytou hlavu
své krásy, vděku svého povědoma!
Jak patří do dálky chvějnýma rtoma,
101
jež jsou jak tulipánu puklé poupě!
Hle, v trávě žába, jež jí skočit chtěla
na bosou nožku, též se pozachvěla
a velkým okem civí na ni hloupě.
102