Jak dumá stará zřícenina
a zamyšlený zdiva bok
si ostružinou obepíná
se kloníc v řeky vírný tok!
Kol šumí hluboký les,
taj vlnami trávy splývá
a ptactva jásavý ples
se tlumí jak pohádka snivá,
a vánek jako by šeptal
dyšící přes kapraď
dřív, nežli jsi se zeptal –
Mlč, neprozraď!
Hrad pyšný stával na Ohebi
a patřil v dol a snivou pláň;
teď ve omšené zdiva lebi
mu hnízdí netopýr a káň.
Kde hlavní vchod kynul kdys,
na bráně moh’ jsi čísti,
neznámé ruky rys
tam vtesal do věnce listí
a vánek to krajem šeptal
a ptačí to zpívala mláď
dřív, nežli jsi se zeptal –
Mlč, neprozraď!
Jak často vjížděl rytíř mladý
v tu bránu, hezký, mladý jun,
s pavlánu dívka luzné vnady
co dívala se v zvuku strun.
A trubky lovecké hlas
na vlnách hvozdu se ztratil
a měsíc její vlas
a jemu přílbici zlatil.
Ó, budiž mojí, on šeptal,
ó, vánku, líčka jí schlaď,
a líbal dřív, než se zeptal –
Mlč, neprozraď!
Pak ženský klášter byl to dlouho,
znik’ hlahol strun a mečů chřest.
Kdo tebe umlčet můž’, touho,
ty v srdcích věčně budeš kvést!
Co při růženci v modlitbách
sbor celý prodléval tiše,
stín štíhlý pod okny se táh’
mladistvé abatyše.
Co z toho, on se neptal,
jen v skálu výš nohu vsaď,
a svorník nad branou šeptal –
Mlč, neprozraď!
A léta přešla, hrad byl rumem,
čněl v jasu slunce tich a něm,
tu zkolébáni stromů šumem
dva milující přišli sem.
I sedli tam, kde kynul mech,
a ruku v ruce měli,
a v ptactva zpěv a sosen vzdech
do očí sobě zřeli.
Nech, vzkřikla – on se neptal,
ó, líbej dál a hlaď,
ráj celý v ouško jí všeptal:
Mlč, neprozraď!
Dnes projdeš klidně zříceniny
nad skalou čnící jako stráž
a vesel v hloub a lesní stíny
a do kraje se zadíváš,
na řeky stříbrný pruh,
na azur rozpjatý v dáli
a plný dumy a tuch,
pak zajdeš mezi skály
a hrabeš v mechu a listí
přes hloh a přes kapraď.
Hle – balvan, v němž můžeš čísti:
Mlč, neprozraď!