DIONÉ.
Jak moře Dioné se stále mění,
hned bouří rozmarem, zas dá se v pění,
zrak její hraje v modré tóny vody,
když zefyr dýše do ní píseň shody
a hnědé stíny táhnou po obzoře.
Čím líp ji znáš, tím víc v ní vidíš moře,
vše na ní půvab je a vše se vlní,
vlas, jenž jí úbělovou šíji plní,
a vlnou tmavou ňader vlnu bílou
přikrývá stěží, dech, jenž hudbou milou
zní jako moře v slunci dřímající,
krok, jenž jest vánek vodou tancující,
hlas, jenž jest jako píseň Siren sladký,
pás, jenž jest třtina klonící se zpátky,
když pták se v letu dotekne jí křídlem.
Vše po moři má, její ústa sídlem
99
jsou vzácných perel – však co v srdci dřímá,
se neptej, skoro strach mne před tím jímá,
snad zželelo by srdci se i oku!
Nech, ať kol tebe v lehkém tančí kroku!
100