XV.
Bouř venku. Duše moje sní.
Bouř venku. Duše moje sní.
Jak blázna smích to venku zní,
to šašek Learův králi zpívá.
Král zamyšlen se v mračna dívá.
„HřmiHřmi, bouřebouře, v kvilu stálém
i já též býval králem!“
To hrdé slovo, hořký vtip,
to v sdranou duši ostrý šíp.
Ach, leta moje, mladá leta!
Dnes hadů víc se v ňadrech splétá,
jak spokojit se s málem! –
Když též jsem býval králem?
Kam hlavu dám? Mám sotva vích,
mne osud Learův rovněž stih’,
svou vlastní zrazen poesií,
já soucit hledám, Kordelii...
Zdrán útoky a žalem –
a přec jsem býval králem!
53
Jak stíny všecko odchází,
mé vidiny i obrazy,
mé myšlenky, bubliny zlaté,
ach, k čemu, komu do snů hráte?
Co bouř dne s blesků palem? –
I já též býval králem!
Vše odbyto, kde kyne mír?
Jsem schvácen jak ten starý Lear,
mně rovněž do snů šašek zpívá –
má ironie za mnou mstivá.
Ach, co s tím všedním kalem?
Nechť zdrán, jsem dosud králem!
54