Žamberské zvony a jiné básně (1901)

1900, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ŽAMBERSKÉ ZVONY
A JINÉ BÁSNĚ
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1900.)
V PRAZE – NÁKLADEM J. OTTY. –
[1] (VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.)
TISKEM ČESKÉ GRAFICKÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ V PRAZE.
[2] I.
ŽAMBERSKÉ ZVONY. (ZÁŘÍ 1900.)
[3] DRAHÉ PAMÁTCE MISTRA A PŘÍTELE EDUARDA ALBERTA NAPSÁNO A POSVĚCENO.
J. V.
[5]
Zvonům kostela sv. Vojtěcha v Ž...
Stoupali jsme ku třem zvonům zavěšeným v strmé výši, slouchali jsme jejich tónům, ve oblačné, vzdušné říši; co je vlito do té spěže, co z ní v kraj se rozletí z úzkých prostor malé věže, sbíral jsem v své paměti. Nad pozemským, malým rejem do života vlnobití bude Cyril s Metodějem básní dávných věků zníti, symbol tvého ducha, světy jenž v svém objal rozmachu, aby snesl nové květy, lidstvu, vlasti do prachu. S Ludmilou znít Prokop bude v požehnané české nivy: v rodinném jen blahu všude kvetou lásky pravé divy; [7] pracuj v potu svoji líchu, v malém kruhu, bohatýr, zlaté plody vzrostou v tichu a v tvém srdci sladký mír. Zněte, zvony, do údolí! Hlásejte ty pravdy věčné! Co nás těší, sílí, bolí, až tam v hvězdy nekonečné! Setkáme-li se tam jednou, s apoštoly, s Prokopem, shlednem’ dolů na vlast bědnou, co as dělá Česká zem. Stoupali jsme ke třem zvonům, zavěšeným v strmé výši, slouchali jsme jejich tónům ve oblačné, vzdušné říši. Večer táhnul, v šumu tměly se kol stromů koruny – ticho – v zeleni se chvěly podzimních luk ocúny. 8
In memoriam.
I. I.
 Naproti vile hřbitov nový a vždy se díval v okna nám, to cit, jejž nikdo nevysloví, ač v duši měl to každý sám, Propro celé tam jest generace dost místa pro dvě, tři sta let... a všecky budou spáti sladce, a dál svou drahou půjde svět. Tak v žití vše se vrací zase. Ve mládí dobách u nás též zřel hřbitov v jara plné kráse v náš mlýn jak zde na vily věž. Byl jeden v tom jen rozdíl malý, tam vesnický to hřbitov byl, tma jedna zde, tam spáče halí a všech to společný je cíl. 9 Tam starý hřbitov, kde se v tísni jen k sobě hroby tulily, zde nový – v stejné jednou plísni se potkají vždy mohyly. Tam pochoval jsem otce svého, zde v nový hřbitov přítele, a stejně Máj jim z rohu všeho dost kvítí na rov nastele. Tam mlýn, – zde vila snící vnadně, vše opojné až k závrati! – Proč musil se vždy v okna zrádně tam jak zde hřbitov dívati? 10 II. II.
 Ten drsný lid náš, sukovitý a tvrdý jako štíty jeho skal, před rakví tvojí tiše jak v zem vbitý a přikovaný stál. Však co v svém nitru cítil, blysklo mu v tváři, stál zde čestná stráž, vše v jediném se vzdechu k sobě tisklo: Byl celý náš! 11 III. III.
 Šel’s k hvězdám, po kterých Jsi toužil svou ryzí duší celou, do jejichž tajů rád jsi oko hroužil i bytost svoji celou! Nad Liticí i nad Kunvaldem budou ty věčné hvězdy pláti, jak úsměv požehnání v půdu chudou nad tvojím hrobem státi! Jordánu českých bratří vyschly vlny, kde’s po nivách je hledal, však celý kraj tvou bytostí je plný, kde’s chodil a kde sedal. A celý milý, drahý ten kraj český, ať v radosti či v bolu, si vzdychne, hvězd jak vzplanou arabesky. „On s námi je tu spolu!“ 12 IV. IV.
 Co’s obětí ty vyrval smrti nožem svým! Jen pevně vést jej, dobře zasaditi! Ať krvácí to, pálí – vše je tajemstvím, a hlavní jedno jest – jen uzdraviti! Žel, tebe nikdo nemoh’ smrti vyrvati, neb zrádně v noci přišla potutelná – Ty sotva mohl jsi se v spánku usmáti – však ona nebyla tu – nesmrtelná! 13 V. V.
 S výhledem na hvězdné kraje ty šel jsi spat, vše mohly kouzelné báje v sny tvoje hrát. Šel jsi jak mudrc tak jistě a odhodlán, tvůj pohled utkvěl v tom místě, Aldebaran kde hořel mystický, žhavý... Lákal tě tak, že’s upřel zrak svůj tmavý až nad oblak, Žeže přitáh’ tajnou tě mocí, ty’s hled’ mu v líc, a hvězdy šly dále tou nocí, a tma a nic. Leč krásná přec ta smrt byla, snad v nitru rým ti dozněl. – Byla v tom síla, již závidím... 14 VI. VI.
 Ty staré matky všecko přežijí, snad nervů nemají, či žulou jsou? Jakou se lásky silou opijí, že skoro stoleté jdou ještě tmou? O staré matce v Nibelungách sním, jež všecky svoje děti přežila. – Ty’s odešel – a tvoje žije tím, co zbylo Jí. – Tvá mohyla! 15 VII. VII.
 Tak žili jsme. Dnes je to bajka jen, jíž pouze my zas můžem’ rozuměti. Noc byla pěkná, tichý byl náš sen, a my se probudili jako děti. Den jako den a každý zlato byl, co se to na kostelních třáslo věžích, co na ocúnech, kam se jemně vryl, co na cestách a na lučinách svěžích! Pak přišla pošta po snídaní hned, my klidně otvírali svoje listy, jak pohádka před námi celý svět, ten dnešek je tak kouzelný, tak čistý! „Jen pár slov napíšu zde příteli, vy obstarejte svoje korrektury!“ – A již jsme s oři větrem letěli tam k Žampachu, jenž zahalen byl v chmury. 16 Tu paseka, tu výhled do borů, tam družná fara, kde jsme byli hosty, a tolik cestou trysklo hovorů, co stromy letly kol a hřměly mosty. A večer spolu – pozvedli jsme číš... Kde život byl a celá jeho tíha? Kdo mohl tušit – kdo čteš, pochopíš – že za vším neúprosná ta smrt číhá! 17 VIII. VIII.
 Ta tvoje družná selská světnice jak změnila se rázem, kol věnců plné všecky lavice, a pak je kladli na zem. V jich středu ležel’s. Ještě před týdnem jsme veselí tu byli! A rcete potom: Není všecko snem? A v jaký konec pílí! 18 IX. IX.
 Chodíme tu kolem sebe jako v pohádce, díváme se v modré nebe, sníme přesladce. Každý má svou starost malou, každý má svůj trud, víme, život že je skalou, radost že je blud! Stavíme cos ve svém snění, syn by měkčej’ šel, zachvějem’ se v probuzení: Vzrostlo, co jsi sel? Tiše den se ke dni snuje, bylo, bude zas, vzduchem tiše poletuje pýr, květ sedmikrás. 19 Kvetlo, prchne, my to víme, nejsme děti již, ale vždy se zarazíme, dopita když číš. Jak? Již spáti? Zas je konec? Jako v pohádce: Ty jsi zvěř a život honec – Sníme přesladce... 20 X. X.
 Vy svěží svahy pod silnicí dole, nad nimiž stával českých bratří sbor, vy sosny usedlé tu v družném kole, váš chtěl bych v noci znáti rozhovor! My denně chodili jsme kolem, v řeči čas míjel, v duši padal úkoj, chlad, my zmizeli... svět zhlt’ nás... řeka ječí... však vy vším tím se chvíte napořád... 21 XI. XI.
 Kol hrobu tvého poslední, nežli se lidstvu rozední, vždy česká píseň bloudit bude – Věř, dědictví to není chudé. Co může věda lidstvu být, je velké, víc však zmůže cit. Ty’s obé spjal svou velkou prací. Kam půjde věda? Kdož to ví? Však píseň vždycky vysloví, co’s byl, co’s chtěl, co’s cítil, ta se vrací i s resignací. 22 XII. XII.
 Od Rychnova jsme jeli v noční tiši. Jak voní luka, jak ty lesy dýší! Ve cvalu koní my jsme hovořili o všeličems, a tak jsme šťastni byli! Tu náhle setměly se cestou bory, a zmlkly žerty, zmlkly rozhovory, i jízda vázla jako tajnou mocí – „Zde zabit kdys byl někdo o půlnoci!“ A přešla léta, my se sešli zase, kraj celý hořel v podjeseně kráse – Co květů kol! My šli jsme v středu nivy, kde chvěl se hořec, ocún zimomřivý. Dnů ještě málo zbylo v štěstí naše, a všecky prchly radostně, ač plaše; já přijel zas, však roztál smích tu v slze, a celý kraj a život jako v mlze. 23 A nad vilou, jež čněla v mlhy rána, se chvěla věta písmeny hvězd psána: „Zde Smrt a Život – nesmíření soci!“ – A v tom byl ty jsi zdolán o půlnoci. 24
Orion.
O hvězdách do noci jsme hovořili. Ty’s odhaloval věčné jejich taje; když usnul jsem pak, zřel jsem obra báje, jak v prostor hřměl, kde samé hvězdy byly. Let’ prostorem jak velký fantom bílý, a kštice jeho jak sníh Hymalaje... měl v očích odlesk ztraceného Ráje, páž tuří, plnou odvahy a síly. Lví kůži na pleci měl a luk v pěstipěsti, a jak se ke mně chýlil, já jsem viděl tvé tahy v jeho mlhovité tváři... Jak malí jsme, já se i ve snu styděl! Snad tvůj duch teď si za ním cestu klestí a v kotouči mlh loká jeho záři! 25
II.
NOVÉ PÍSNĚ POUTNÍKA. (1900.)
I. – XXXIV.
[27]
I.
Dél jsem doma nepobyl, Dél jsem doma nepobyl,
 bratrův hrob jsem ozdobil, dítě sestry pokolíbal, hlínu z hrobu matky zlíbal. A zas divný pud mne hnal v cizinu, v kraj, dál a dál, ten cit, vidět v touze bolné nad sebou kol nebe volné! Volné nebe! – To vše jest! Ať strž mračen, ať strž hvězd! Jen když dýchat volně mohu, vše rád odevzdám již Bohu. Širák s škeblí vtlačím v skráň, poutnickou hůl chopí dlaň, tak jdu světem, trním, květem, modlitba jen chví se retem. [29] Za ty, v dálku tajemnou kdo šli tady přede mnou, padnu kdesi jako oni, ať tam aspoň routa voní. Růží nechci – jejich dech rval by mne i po letech; pochován kdes v pustém koutě rád vše svěřím trpké routě. V té chci dýchat, v té chci žít, ta můj nejlíp zjeví cit, zahořklá tak do únavy... Routu vsaďte mi kol hlavy! 30
II.
Kvete šeřík. – Co to je, Kvete šeřík. – Co to je,
 srdce, nemáš pokoje? Co tě láká, písní ptáka nového zas do boje? Kvete šeřík – modř i běl. Já jsem doň se zahleděl. Kolem včela, přeletěla s hudbou svou – já oněměl. Kvete šeřík. – Kdož co ví? Svaté Máje tajemství dál se snuje, odhaluje tomu, kdo mu odpoví. Kvete šeřík – vůně dech, kol se chvěje v atomech jak dech matky, milý, sladký dnes tak jako v aeonech. 31 Kvete šeřík u všech cest. Co tu modrých, bílých hvězd! Věčná síla promluvila, mně tak při tom volno jest! 32
III.
Starý pan učitel u školních vrat,vrat Starý pan učitel u školních vrat,vrat
 se usmál, vlídně všem kynul. Děti se rozprchly v pole i v sad a večer hynul v mhách, hynul. Starý pan učitel housle své vzal, tón za tónem ze strun hned plynul, sobě a Bohu snad hrál on a hrál a večer hynul v mhách, hynul. Ten s dětmi stálý a úmorný chvat přec v stínech večera minul! Kolem jda, cítil jsem, slyše jej hrát, s čím večer hynul v mhách, hynul! Slyšel jsem, kterak hrál – mnil, že je sám – jak zrnka by růžence vinul, tón každý mluvil vstříc noci a tmám, a večer hynul v mhách, hynul... 33 Starý pan učitel v zem shrben již, (zvuk houslí se čárně v dál linul!) nezřel mne v stínu, však uhod’ mou tíž a večer hynul v mhách, hynul! 34
IV.
Já všady byl jsem host Já všady byl jsem host
 a všeho zřel jsem dost, v ruch života i spád,spád já mohl naslouchat. Za stínem opony odvěké zákony, ty stejně znám a ctím – však zůstati chci svým. Já všady byl jsem host a vždycky – pro věčnost, kam vložil jsem svůj spár, byl květem suchopár. A brzy budu něm, zvěst dávná mladým všem, však přec jich srdcí plam, ví komu plát a kam. 35 Já všady byl jsem host. Zda milost, nemilost jde se mnou, jedno mi starými pod stromy. 36
V.
Na severu do města jsem přišel, Na severu do města jsem přišel,
 sotva jsem si used’ na hospodě, k sýru, černé řetkvičce a vodě, již jsem slyšel, sousedé u vedlejšího stolu co si vyprávěli spolu. Konšelův syn s hochem starostovým, otci dobří, zdá se, kamarádi byli, právě disputaci podstoupili na koleji Otců řádem novým. Těžká these byla hochům dána, do večera hájili se z rána,rána před učeným sborem doktorů, mezi mistry, popy, bakaláři hádali se oba v potu tváří, sylogismy tahali se dolů, nahoru, konec konců byl: primatorův synek zvítězil. 37 Čert vždy šeptne v ucho náhodě. Teď se otci sešli v hospodě, karty přinesla sklepnice mladá. Netkli se jich, víc je baví váda, konšel s primatorem zle se hádá: „Můj hoch jen si palmu zasloužil!“ otec starostův děl velkopansky: „Můj zas po těch tretách netoužil!“ odpovídal konšel furiantsky, „jestli syn můj podleh’ tvému hochu, náhody v tom býti může trochu. Ale teď si hoďme, líp to jest, nežli rváti na vzájem si čest.“ Vášeň boje v konšelovi schladla, zamícháno – karta padla, vítězem tu zas byl primator, smíchem popukat se mohl sbor. „Mám to smůlu!“ ten dí polohlasně, „Mám to štěstí!“ karta padla krásně, primator dí s hrdým čelem, rozhlédnuv se po vůkolí celém, „hochu, nic již nelituj, jedno vždy si pamatuj, vždycky primator jde před konšelem!“ 38
VI.
Což opravdu již umlkám? Což opravdu již umlkám?
 Ba, nechci tomu věřit sám, však datum přesvědčí mne, i Homer že si zdřímne. Byl čas, kdy vždy jsem píseň měl. Proč jsem tak dlouho oněměl? Což neměl jsem co říci k své duši stenající? Ach, ano, leccos jsem jí řek’, leč vlastního se slova lek’, a verš jsem nedozpíval, spíš v mlčení se skrýval. A vím, to klamný nebyl blud, to básnický byl pouze cud, co srdci nejvzácnější, tlít nechat v jeho skrejši. 39 Dnes nitro své když přehlížím, tu z těžka již je zatížím závažím písně novým – teď líp si v chládku hovím. A na siestu patře svou, se dívám, jak se jiní rvou o lauru jeden lupen, jenž zítra bude ztupen. 40
VII.
Někdo se vysloví lehce, Někdo se vysloví lehce,
 jiný se vyslovit nechce. Chtíti se nevyslovit, je po tmě ryby lovit, a vyslovit se cele, je banální a smělé. Tož nejlepší jest rada: mlčet – ať, kdo chce, hádá. 41
VIII.
Víc v širém světlesvětě nenajdete, Víc v širém světlesvětě nenajdete,
 než co vám v srdci vlastním zkvete. Nechť máte jména přebarvená, vás uhájí jen vlastní cena. Ó, hleďte na svět s mračnou lící, jen dobří zbudou vítězící. Jen srdce v kapsu nestrkejte, jinak, jak libo, dál se smějte. Jsem z mody, potlesku se bráním, zní hezky dost – leč co je za ním? A proto klňte dál, jak chcete, víc v širém světě nenajdete, leč co vám v srdci vlastním zkvete. 42
IX.
Jen k tomu bodu v žití doplouti, Jen k tomu bodu v žití doplouti,
 kde nemožno se něčím pohnouti. Kde nezalekne snící duši nic, ni ve zrcadle vyzáblá tvá líc. Jen v sobě, v sobě býti zakotven, a na vše hledět na marný jak sen. Jen to, co drahé, vedle sebe mít, – pak chtěl bych znovu zkusit, co je žít! 43
X.
Onoho dne těžkou, trapnou cestu Onoho dne těžkou, trapnou cestu
 zkusiv plně blížil jsem se k městu, ač se dosti blízké zraku zdálo, přece v mhách dál o pár honů stálo, a já zmdlen byl přespříliš. V tom jsem spatřil chýš, nebyla však příliš hostinná; však co platno, pozdní hodina nutila mne zaklepat u těch vrat. S loučí muž ven vyšel šedobradýšedobradý, statný, velký, tvrdých rysů v tváři, při louči, jež smutně září, ptal se drsným hlasem, co chci tady. Já šept’ „Nocleh“ – „Nemohu jej dát!“ „Co v tom brání?“ děl jsem plaše. „– Urážek je metou chatka naše, sotva byste mohl u nás spát.“ „A proč ne?“ – – „Nu já jsem kat!“ 44 Děl to hrdě, však též ironicky. „Příteli,“ dím, „ubohý červ lidský po tom málo ptá se, jen je rád, nocleh když mu někděněkde otvírá se.“ „Jak je libo.“ Muž tu krátce děl, zvedl louč, já za ním šel. Seděli jsme dlouho proti sobě, málomluvný statný stařík byl, k půlnoční když táhlo době, v přístěnek mne k loži provodil. Krátce „dobrou noc“ mi dal, odešel – já leh’ a spal. NáhleNáhle, nevím, co to bylo, co mne probudilo. Sen snad hrůzný zdrtil moje spaní. Rozhlednu se jizbou v chvíli ranní, jakýs lesklý pruh zřím září mihotavou, přihlednu blíž zděšeně, katův meč tu visel na stěně, katův meč – a zrovna nad mou hlavou. Konec spaní! – Myšlenek tu vírem,vírem celá moje bytost byla schvácena, meč ten, vlasatice plamenná, vyšel nad mé duše svatým mírem. Já všecky jeho zřel jsem oběti, já slyšel jejich ston a prokletí, boj zoufalý, když k špalku kat je táh’, když klekli, blysk’ a trysk’ v sled krve nach; 45 zřel tváře starých galejníků, a zhýralců a výstředníků, žen šíje nahé a prs bílý, těch, jež své děti utratily,utratily za jednu blaha chvíli. Ach, kolikrát jej vládce jeho vzpjal a do nevinných ťal, a nechť i vinni zasloužili, já cítil, tento trest jak surový a nekřesťanský jest. Já cítil starou tíž (já usnout nemoh’ již) těl, jejichž hlavy rubal tento meč; mně zdálo se, já padl v léč, a v zálohu – v tom děsný zjev, mně zdálo se, ten meč že potí krev, snad včera, ráno dnes, on ze všech sil ťal v bratra šíj, meč klidně pověsil, jej ani neotřel, a k ženě spáti šel, kde dnes já snil. Mne chytla bázeň jako běs, já po tmě hodil na se šat, a oknem skočil, dal se v chvat a běžel tam, kde les se ostrou čarou na obzoru tměl. Kat víc mne neuzřel. Když na mech při svítání v sled jsem kles’ a udiven kol hleděl, tu teprve jsem zvěděl, ký předsudek mé kroky v dálku nes’. 46 Oč lepší jsem já nežli tento kat? Meč pověsí nad chudé lože svoje a poklidně jde spat. Nás tíží denně nové, kruté boje. Mečem se polekáme, jenž na zdi visí, ne však oním ale, pro vlastní viny stále jejž v srdci vlastním denně nalézáme. 47
XI.
Trpké slovo resignace! Trpké slovo resignace!
 Jím jsem často kolem sebe házel; teď když přišla – těžká práce, símě její abych v srdce házelsázel! Co má v sobě – teprv cítím, když ji do opravdy v srdce hroužím, otravným kým vzplá mi kvítím, cítím... Bože, já se nedotoužím. Cizí sobě v středu lidí, děckem bych se v sukně matky schoval, pozdě, v tom již oko vidí, že jsem v skutku na vše resignoval. 48
XII.
Piniovou šišku z Apenin Piniovou šišku z Apenin
 přinesl jsem v penatů svých stín, dlouho těsně uzavřená zcela těžítkem na papírech mých dlela. Náhle přišed domů v noční čas vidím šišku otevřenou v ráz, odchlípeny listy všecky byly a za každým listem bod byl bílý. Semínko jsem viděl. – Na tom dost! Nezdolají léta budoucnost; síla žití na povrch se deredere, rozchlípí i šišky krovky steré. Suchá šiška – ! Kolik to let jest? Chce žít znova, bujet, kypět, kvést, otvírá své krovky do daleka... símě v nich – to trpělivě čeká. 49 Srdce lidské! Oč jsi lepší v tom? Malé semínko být může strom, ať se každá struna tvá chví, leká... Símě myšlenky – to tiše čeká. 50
XIII.
Já z těch, co zbyli k stráži idealu Já z těch, co zbyli k stráži idealu
 na výspě podhlodané moderností, za poslání své beru truchlit v žalu nad krásy budoucností. A vítězí-li banalnost již kolem, a démant falešný svou blýská hranou, a chátra zpíjí se – já s vlastním bolem chci státi stranou... 51
XIV.
Kam, Pane, jdou ty vzdechy, Kam, Pane, jdou ty vzdechy,
 jež z ňader nám se derou, bez klidu, bez útěchy v noc splynou temnou, šerou? Kam, Pane, jdou ty city, kterými srdce stůně, novými zítra smyty a vše do věčna tůně! Kam, Pane, jdou ta přání, ty dumy, stesky, touhy, ty vzlety, odříkání, kam? – Chaos kolem pouhý. A přece vším tím žijem’, i z toho všeho klamu zas nový život pijem’ a tkáme jeho dramu. 52
XV.
Bouř venku. Duše moje sní. Bouř venku. Duše moje sní.
 Jak blázna smích to venku zní, to šašek Learův králi zpívá. Král zamyšlen se v mračna dívá. „HřmiHřmi, bouřebouře, v kvilu stálém i já též býval králem!“ To hrdé slovo, hořký vtip, to v sdranou duši ostrý šíp. Ach, leta moje, mladá leta! Dnes hadů víc se v ňadrech splétá, jak spokojit se s málem! – Když též jsem býval králem? Kam hlavu dám? Mám sotva vích, mne osud Learův rovněž stih’, svou vlastní zrazen poesií, já soucit hledám, Kordelii... Zdrán útoky a žalem – a přec jsem býval králem! 53 Jak stíny všecko odchází, mé vidiny i obrazy, mé myšlenky, bubliny zlaté, ach, k čemu, komu do snů hráte? Co bouř dne s blesků palem? – I já též býval králem! Vše odbyto, kde kyne mír? Jsem schvácen jak ten starý Lear, mně rovněž do snů šašek zpívá – má ironie za mnou mstivá. Ach, co s tím všedním kalem? Nechť zdrán, jsem dosud králem! 54
XVI.
Na nebi měsíc visívisí, Na nebi měsíc visívisí,
 jak lebka v okno se dívá, to jakýs je stařec lysý, jenž v moje dumy kývá. Do ztuhlé tváře země svit jeho kouzelný splývá, a svítí tak tiše a jemně, že cosi v duši mé zpívá. I obrátím se k němu: Ty masko tak tklivá a snivá, co jen z tvých kraterů lemu se záhadného schvívá? Jsi mrtvý – a přec to štěstí! Nechť kolem vesmír se stmívá, tvá přejatá zář právě jesti, i štěstí kradené bývá. 55 Jsi troska života, světasvěta, bez ruchu mlčenlivá, však v troskách mnohý keř zkvétá, jenž pro útěchu zbývá. Než napsal jsem ty řádky, zář tvoje zimomřivá postoupla dál – však sladký lesk její mi v hruď se vlívá, dál zpívá... 56
XVII.
Ne vždy to, co se myslí, Ne vždy to, co se myslí,
 spíš vždy to, co se cítí, a vždycky to, čím trpíš v svém žití. Ne vždy, po čem se snažíš, spíš vždy, co tušíš matně, a vždycky to, co chytíš jen chvatně. 57
XVIII.
Je duše tak zimomřivá Je duše tak zimomřivá
 a tak lhostejná k všemu; do ní se málomoc dívá a na vše praví: K čemu? Za okny strom holý kývá, co mne jen poutá k němu? Déšť v hustých kapkách splývá a každá zpívá: K čemu? 58
XIX.
Cos čekám. – Nevím, co to bude, Cos čekám. – Nevím, co to bude,
 jsem jako koráb na moři, jenž utkvěl náhle, ticho všude... van v plachty se mu neboří. Dost obrněn jsem proti všemu, v své hrudi cítím silný klid, a hrozí-li cos srdci mému, já proti všemu zvednu štít. Dny plynou suše, monotonní, jak zrnka písku stejné jsou, a písní jen, jež v nitru zvoní, v nich označuji stopu svou. A skoro neždám sobě změny, vždyť vím, co zde svým nazývám, ať zaspím život, v modré pěny jak utkvělý ten koráb tam. 59
XX.
Ach, kolikrát jsem nechtěl zpívat Ach, kolikrát jsem nechtěl zpívat
 a v kaleidoskop duše své se pro zábavu jiných dívat, nechť často bytost mou to rve. Však nelze slova dodržeti, jak myslil jsem si často sám, a rhytmus láká, a verš letí a již se v rýmech zpovídám. A nesmím omlouvat se proto, vždyť život můj v tom celý jest. Rci, jak bys mohla, věčná hmoto, potlačit v sobě zárod hvězd? 60
XXI.
Žebráka potkal jsem, druha druh, Žebráka potkal jsem, druha druh,
 co měl jsem, dal rád jsem jemu; a on mi jen řekl: Zaplať Bůh! Já na odvet: Zaplať Bůh všemu! Bůh zaplať vůli mé, naději tvé a zaplať mé snaze i kroku, a zaplať té důvěře žíznivéžíznivé, již zříme si teď oko v oku! A zaplať to snu i myšlénce, jež dobrá v srdci nám roste, kde soucit kýv’, řekni: Pane, jdu! Buď vítán mimi, nebeský hoste! Almužnu béřeme od druha druh, ať slovem, úsměvem, přízní, jediný ví a rozsoudí Bůh, co při tom blaží – co trýzní! 61
XXII.
K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí, K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí,
 tam k jádru nikdo nikdy nesestoupí, ni přítel, ani dítě, v té hloubce budeš sám jen svojím králem, bezdného smutku, tiché resignace, však jistoty též, že jsi chtěl jen dobro a velký cíl. Jeť život holá prosa, ty bředeš jí a biješ se a týráš s tyránky náhody a času, změny, v tom najednou sám, opuštěn se cítíš. Tu nadejde ti velký sabat duše, tu vrať se do hloubky své vlastní duše, a tvá-li k tobě nepromluví duše, zbraň odhoď – pak jsi jistě přemoženým. Však promluví-li a se v tobě ozve, jsi vítěz věčný. Věř jen duši svojí! 62
XXIII.
Pravá láska nemůž’ býti uražena, Pravá láska nemůž’ býti uražena,
 urážkou se zjistí víc jen její cena, každou křivdou víc je znovu očištěná. Pravá láska kdyby urazit se dala, pak by byla láska věru tuze malá, kdyby lehce na první se útok vzdala. Velká láska jest jak velká poesie, houbou jesti, která všecko v sebe vpije, všecko přehlédne a všecko opět smyje... 63
XXIV.
Zpět vržen v tmu se tmě již zvykám, Zpět vržen v tmu se tmě již zvykám,
 již ani nenaříkám... Tak patrně to mělo být – zde mlčí cit. Jdi cestou svou, pro sebe vzlykám a pomalu se všeho zříkám; však nikdo neví, jak můj ubit cit – Tak patrně to mělo být... 64
XXV.
Nové jaro klíčí ve mně, Nové jaro klíčí ve mně,
 cosi „Život!“ křičí temně, zatím jdu, neb dotýká se duše mé to jemně. Ano! Pokud jsem a žiji vzruchem, silou, poesií, myslím v dobru, cítím v kráse a se láskou spiji. Fantomy mne oblehaly, asketický klid mi lhaly a ta láska, jež je žití, mizela již v dáli! Za cíp jsem ji řízy chytil, za ní šílený se řítil, teď je má a plá a svítí, jak jsem nepocítil! 65 Jenž ty řádky budeš čísti v lásce nebo nenávisti, jedno věz – má v žití každý jakés svadlé listí! Přes to dále! – Život nový, týž, jenž klíčí nade rovy resignace – sebevraždy... Jak? – Jen láska poví! 66
XXVI.
Co mohu prosit, co mohu žádat Co mohu prosit, co mohu žádat
 před tváří hvězd, před jakou modlou na tvář svou padat, več naděj skládat, a po čem strádat, – tak málo jest! To těkavá jen bludička, to jiskra světla maličká do lidských cest, toť soucitu jen záchvit mdlý v svět zlý a mně proč v srdci při tom spásy i krásy zní blahá zvěst...? 67
XXVII.
Bože, dej mi užít všeho: Bože, dej mi užít všeho:
 dej mi všecko plně cítit, chuť se s vlnou v dálku řítit v měsíce jas kouzelného! Dej mi vypít duší celou žhavý odlesk Svého slunce, odlesk jehož na merunce rdí se skvrnou nachu ztmělou! Dej mi divy všecky chápat, jež zřím ve všech zjevech pláti, ničeho víc nežádati a jen všednost v bláto šlapat! 68
XXVIII.
Buďsi život krátký, dlouhý, Buďsi život krátký, dlouhý,
 buďsi klid či zvlnění, málo pláčů, mnoho touhy a vždy nejmíň splnění. Ať se řítí nebo vleče, ať je růže, holý prut, mezi dvojhroté vždy meče v posled vždy jsi nabodnut. Co krev zvolna po nich stéká, pláč tvůj zniká do noci, od Boha ni od člověka nenalezneš pomoci. Všecko musíš vytrpěti, ať jsi vítěz, ať se vzdáš, a než znikneš v nepaměti, nevíš sám – že umíráš... 69
XXIX.
Celý kraj byl sluncem zalit, Celý kraj byl sluncem zalit,
 jeden lesk a jeden třpyt; pouze v stín se začal halit v dolu bílé kaple štít. V kapli zvon tu rozhoupal se, topolů šum v zvuk ten pad’ a můj duch v tom na pouť dal se někam v dálku tich a rád... 70
XXX.
Dnes kdyby žití knihu Dnes kdyby žití knihu
 kdos zavřel přede mnoumnou, já necítil bych tíhu před dálkou tajemnou. Já šel bych volně za ním, za tím, kdo knihu sklap’, jak jihu k slunným pláním jde v podjeseni čáp... 71
XXXI.
Tu pravou radost z žití, Tu pravou radost z žití,
 tu čistou, že jen jsem, již necítil jsem dávno – dnes jako zázrakem. Co potkalo mne? Nevím, proč jsem tak spokojen; jen, že jsem, zplna cítím jak hudbu a jak sen. 72
XXXII.
Obláčků bílých moře Obláčků bílých moře
 se nad zem spící sneslo, a měsíc v ně se noře hrál stříbrné jak veslo. Kol všecko v mlze tálo, tak v hloubi dole zem a mně se skoro zdálo, v nich šťastným plavcem jsem. 73
XXXIII.
Černé oči žebravého děcka Černé oči žebravého děcka
 upřely se na mne v prosbě tklivé a já zřel v nich příští přání všecka, tužby vroucí, boje lásky divé. A já zdvojnásobil dárek malý a já cítil požehnání jeho, ale při vzpomínce dál mne pálí černé oči děcka žebravého. 74
XXXIV.
Můj osud jiný nebude, Můj osud jiný nebude,
 než jednou vstát a padnout znovaznova, a nežli smrt mi zahude, já jiná neřeknu již slova: Můj osud jiný nebude! Chci ether pít a lokám prach, chci jiné blažit, sebe trudím, chci jarost, sílu, pružnost, vzmach, a sobě žal a lítost budím – chci ether pít a lokám prach. Vždy sen můj krátký o štěstí, mé světlo zahrnou vždy stíny, tu cítím tíž své bolesti, jak z nešťastné jsem zhněten hlíny – vždy sen můj krátký o štěstí! Co dělat? Mlčet, nést vše dál? Snad rozdní se mi jednou přece; kéž by duch – pták se v posled vzpjal a vylet’ z těsné svojí klece! – Co dělat! Mlčet, nést vše dál! 75 Vyčítat nechci nikomu, čím zradil mne a jak to bolí; jsem slavík, bouře do hromu jenž zpívá dále v pustém poli – vyčítat nechci nikomu. Můj osud jiný nebude... Snad poslední to píseň byla... Zhyň v mlze, sladký přelude, tě zadržet – mi chybí síla – Můj osud jiný nebude! 76
III.
STOPY DNŮ A NOCÍ.
[77]
Hřejme si ruce! (Básníku H. Salusovi.)
Starý jsem kdysi relief viděl ve troskách chrámu, patřil naň dlouho, zahřál mne divně, hluboko v srdci prostotou dětskou podání svého. Antický oltář a na něm urna; z vásy té šlehal do výše plamen, a na něm hřály čtyři se ruce: dětské dvě svěží, patrně dívčí, žilnaté druhé, patrně mužské. Hlavy jich více nebylo vidět, otlučen příliš relief byl, ale z těch rukou mluvila touhatouha, po světle touha, po teple touha; ty ruce dívčí jako ty mužské, svalnaté ruce jako ty dětské vzpínaly k ohni žádoucí dlaně, tiskly se k ohni blíže a blíž, z jemné žil spleti, z hrubé jich tkaně, z obou to znělo: Hřejme si ruce! [79] Zadumán dlouho v hluboké dumě nad touto kresbou lidských čtyř rukou stál jsem a myslil: „Cože, jen ruce? Hřejme si srdce, to platí víc! Hřejme si srdce v dobro a krásu, hřejme si duše v úsměv a vlídnost, hřejme se všickni na ohni tom!“ Antický oltář mizel mi v mlhu, mizel i relief sochařské prácepráce, zbyla jen myšlenka hovoříc dál: Hřejme„Hřejme se všickni v paprsku krásy, hřejme se všickni na ohni dobra, dříve než v sobectví zamrzne svět! Hřejme se všickni! Bůh nám dal slunce; zvali je dobrem, zvete je krásou – slunce je tady, hřejme si srdce!“ 80
Siesta.
Nech ňader bouř se zmírnit tiše, co pijem oba z něhy číše, co zulíbané obou rety se halí v kouř mé cigarety... Já úkoj cítím s výše. Mně zdá se, veškerý ruch žití že zastavil se u nás náhle, jen arterií lehké bití jak jarní deštík půdě spráhlé se cítit v tichu duši dávádává, jak s jabloně, jež květy smavá, když po lístku list opadává. Nech ňader bouř se mírnit tiše pod mojí cigarety dýmem, jsouť atomy teď v styku přímém a duše k duši mluví tiše, svět víc nám nedá, než co máme..., to skalisko, oč vše se láme – buď ráda, že tak dřímem! 81
Terciny.
Tak leccos míhalo se mojí duší, co musí bez výrazu v temnu zniknout; svět nechápe to, kdos to sotva tuší. Je třeba zvolna všemu v světě zvyknout, a dále válet Sisyfovo břímě, byť věděl’s, cíl tvůj že je – neproniknout. Ne před světem, před Bohem sklonit týmě, jít dál za snem svým a za svojí prací, dlaň otevřeně nést, leč hlavu přímě. V sled ukáže se, kdo tu vykrvácí, kdo pracoval, či kdo šel v kroku chlubném přes mrtvoly, jež denní moda kácí. V své dílně zůstanu. Co počít s bubnem? 82
Píseň a cigareta.
Vždy myslíš, již jest poslední ta píseň i ta cigareta, a zase přec se rozední, ta chutná zas a ona zkvétá. Snad bys víc též se nebránil, by obě poslední již byly – neb tak tě osud poranil, že k nové pouti není síly. A péro zítra bereš zas i sirku k cigaretě nové, čím ranil, rázem hojí čas, to lidská důslednost se zove. Tak piš a kuř – vše jedno jest, ať kolem zrada i klam všude, věř, obé má přec něco z hvězd a z obého – týž popel zbude. 83
Meč Damoklův.
Srdcem tichým, klidnou myslí v ústret budoucnosti zřím, Damoklův nechť i meč svislý visí nad temenem mým. Na tenké jen visí niti, přetrhne ji vteřina, a meč již se dolů řítí a mé žití přetíná. Bezstarostně patřím přeci v budoucnost dál mlhavou; byli moudří, byli reci s mečem stejným nad hlavou. Každému z nás meč ten hrozí, aby v každé chvíli sjel, byli věštci, byli bozi, proč bych já se chvěti měl? 84 A nechť sjede – drží posud – bez bázně já k němu zřím, v meč to zakuklený Osud – a s tím se již usmířím. 85
Neurčité tóny.
Neurčité tóny v souzvuk spojují se jako kapky vína rozlitého v míse. Neurčité tóny zní jak prudké zvony z dálky mhou a chtějí objat miliony! Že jsou neurčité, tím se nejvíc líbí, a přec pevný obrys, linie jim chybí. U srdce tě chytnou, že jsou neurčité, z klubka Ariadny niti porozvité. Dovedou-li k cíli? Sluch se často mýlí a ty matné tóny pílí, kvílí, šílí. Na dně duše leží v tišině své svěží, a jak jarní vánek v strunách srdce běží. Dítěte jsou záchvěv, dívky pousmání, ženy vlídná účast, muže odhodlání. 86 A zní, nežli zhynou, v moře všední splynou, než jsou nahrazeny cizí hudbou jinou. Ve chrpnaté třísni, v planých máků tísni, v ňader rozvlnění, ve drozdově písni, Vv sněhu krajek bílých, v nachu smavých líček, v stínech namodralých, pláčem spuchlých víček, Vv šeříkové vůni jara na výsluní neurčité tóny v odstínech svých trůní. Než v čin vzplane vůle a než v píseň rýmy, to jak vykonáno – pak jsou určitými! Potom vichry dují, zvony povykují, pak jsou výraz duše a pak rozhodují. Břeskná fanfara jsou v jízdě za nevěstou, ale básník ví jen, co ztratily cestou! 87
Polní maceška.
To chudé jest již klasobraní, krok strništěm jde přetěžký, a zemdlený kam zrak se sklání, zří kvést jen plané macešky. I ptám se únavnou tou poutí: Mám v chudou kytku si je vzít? Má v suchopáru tady schnouti, či v ruce mé? – To sporný cit. Či mám je zbožně vložit v knihu, by kdos jejje našel po letech? A k sobě dím, zlou v duši tíhu: Jen klidně zde jejje státi nech! Líp věru zapomníti zcela tu strništěm pouť přetěžkou, než aby za vše duše měla vzít za vděk – planou maceškou. 88
Hra světla a stínu.
Dante z bronzu nad mým stolem ve dne lhostejně zří kolem. Večer, když dám výhost všemu, přisednu si blíže k němu. Rozsvítím a v okna ploše, jak se dívám ve tvář soše, Vv obrysech v skle v noční době zřím dvě lebky proti sobě. 89
Ananké.
Ó„Ó, jen se skrývej, červe, pod mou patou!“ Tak syčí stále, stále spějíc za mnou ta zahalena v roušku černošatou, kahancem svítíc v cesty noc mi klamnou. Po jakéms schodišti jdem’ ve spirale; já s duší zahanbenou v stínu, v žale, a ona syčící v sluch neustále: „Ó, jen se vzpírej, červe, pod mou patou!“ „Ty musíš, musíš, ves tvůj odboj marný!“ A jdeme dále labyrinthem skalným, vzduch jehož dusný jest a skoro parný, strop jehož vzdycháním zní stálým, valným. Svůj vzdech od jiných nerozeznám ani, však cítím, nejsem sám v tom těžkém lkání, kterému v odvet zní škleb, který raní: „Ty musíš, musíš, ves tvůj odboj marný!“ „Až doděláš pod vítězným mým chechtem!“ A cítímcítím, skoro jsem již skonu blízký jak hmyz, jenž obřím rozdrcen jest nehtem, jak vozu kolem hlemýžď malý, slizký... 90 Jdu mlčky, děsná bohyně kam svítí, a cítím celý hluboký taj žití a nehlesnu víc – musím dále žíti, až dodělám pod vítězným tím chechtem. 91
V polích v červenci.
Nesměrná pole, v dálku rozepjata jak rozlehlý klín valné Cerery, hořící v slunci, k žatvě celá zlatá a plná rosy, květů nádhery! Nad horské obry vy mluvíte ke mně, vy pestré řízy země na těle, šept vašich klasů hovoří tak jemně a plný síly přec a vesele! Vy žírné lány ku obzoru lnoucílnoucí, jste otevřeným stolem k hodu všech, pod vámi slyším srdce matky tlouci, té věrné matky, cítím její dech. Ó dálné pole, po vás rozptýliti své dumy, zápasy, vzlet malých tuch a pak se s písní jako cvrček skrýti kams v koukol, svlačec, v tanec zlatých much. 92 A dýchat s vámi jedním volným dechem, to svatá rozkoš, nejvyšší jest ples, a nechat píseň trysknout plným echem, jak váš to umí skřivan, do nebes! 93
Přípitek.
Nunc est bibendum!
Se slavným kdys Horaciem otci naši pívali, s Mussetem po letech pijem pějíce, co zpívali; to zní zase v staré kráse, v staré touze – my jen pouze nejsme, co jsme bývali! Jen ta réva, ta je stará, ta se nikdy nemění, věčného jest symbol jara v divém času spřežení. Umřem’, padnem’! Ale zmládnem’ krásou pouze v staré touze, v nadšení a umění! 94 V žití boji toto dvojí dále musí vésti nás k Elysiu, kde se strojí duchům věčný hodokvas. Zdali zblednem’, až tam sednem’ v staré touze s písní pouze, s růží vtkanou v šedý vlas? Nikoli! Ty, mladá Hebe, Platonovy taje znáš, pokud pijem’ – máme nebe, v nichž ty věčným vděkem pláš! Pokud pijem’, dotud žijem’ láskou pouze v staré touze – Hvězdy! Buďte naše stráž! 95
Sen.
Mně zdál se divný sen. Zem celá spala, pod mrakem spala, hory, lesy, moře a města, vsi a ledovce a pouště a v luhu zvěř a ryby spaly v řekách. Tu náhle z mraku začal padat popel a padal tiše dolů k spící zemi, jak lehká vrstva tam se usazoval na římsy, štíty, věže, okna, hradby, na dráty, trámy, chaty, okenniceokennice, na z latí zábradlí, na zahrad ploty, a padal, padal, padal ustavičně. Jak prach byl zprvu lehký, jemný, měkký, jak peřina byl, která poznenáhla se v žernov měnila, jenž tíží příliš; čas zhltil prostor a část větší moře a valné řeky, dálné pouště prázdné; však co ho zbylo a dopadlo v dráze, kde lidé žili, dosti bylo k zhoubě, ba více nežli jednou v Herkulanu a v Pompejích. 96 Ku ránu přestal padat a snivé slunce vzešlo jako jindy, leč kalné dívalo se v tuto spoustu a po římsách a střechách, stromechstromech, věžích ten ležel popel, lehkýlehký, a přec těžký! Svit slunce pracně dral se jeho šedí a bojoval s ním v divném osvětlení, jež do příšerné lámalo se žluti. A lidé, již se probouzeli ze snu.snu, jak příšery se táhli ulicemi, druh ptal se druha: „Co se stalo v noci?“ A duch snu mého toto pravil ke mně: Na slunci pukl jeden malý kráter jak bublina a vrhl ve tvář zemi svůj všechen popel. Jeden, pravím, jeden! Jak bude, celé až se zhroutí slunce? Popelu jeho nestačí pak vesmír a tento popel bude jeho hrobem. 97
Jiný sen.
Na jakési to bylo stanici, jak v snech již bývá, známé, neznámé, říc těžko dnes: my byli v čekárně, měl rychlík přijet. Kolem tváře všech v to divné sousvětlí se halily, jež mívá sen. Tu náhle zvonu třesk a povyk z venčí slyšen, stroje hvizd, a do jizby se přivalila vřava bizarrních postav. Těla byla lidí, však obličeje děsné, podivné jak divá karikatur orgie, jak utečenců z bagna profily, tam zvířecí pud vášní rýsován, a v rukách měly hole, deštníky a vaky, rance, kufry na zádech. Jak bouř se přihnali a dveřmi zas na perron řítili se jako bouř a zmizeli. – Já chtěl již za nimi, v tom protější se dvéře rozlétly a v nich stál bílý zjev a kráčel blíž. 98 Já poznal svojí matky postavu i obličej, leč vše tak prozářené andělským bylo jasem prazvláštním, jak v lilie by plný měsíc pad’. Mne objala a děla – asi duch tak hovořit by moh’ – „Ó dítě mé, vše odbyto již a jest dobře všem!“ V těch středu, již tu stáli v hmotě své, tím více ethérický zjev ten plál. V tom venku stroje hvizd a zvonce třesk, a rychlík divě letěl okolo, a z jeho oken, jak se v letu mih’, víc necivěly ony divné tváře, tak bizarrní, jež vrazily sem dřív, leč samé obličeje bez masa, bezmasých koster... Vlak již dohučel, vše zmizelo, jen kde má matka stála, svit na podlaze ležel měsíční, jak skanul s její vzdušné bytosti. Vše zmizlo pak – a já se probudil. 99
Najady.
Zmizely, zmizely se světa; leknín jen po tuních vykvetá jak těla jejich čistý, jen zdá se ti slunečném ve jase, že tu tam páž bílá míhá se pod vodou místy. Však i to zdání jest pouhý klam. Zmizely, radost jak z duše nám, nám pozdním dneška dětem, jimž pouze o kráse vidina jest – náhrada všeho jediná – leknínu květem. 100
Život.
Je moře, které loď svou k hloubi rve, je včela s vlastní smrti žihadlem, je dýka, která píchá do krve, je roztříštěným všeho zrcadlem, je kat i lékař, zločin je a – soud; je svobody dech a je řinkot pout, je ustavičný, věčně zvratný proud, kam vteřinami házíš, co zveš své, jejž brázdíš naposled a po prvé... 101
Talmudský motiv.
I andělové Boha opustili a na něho v svém hněvu zanevřeli, když moh’ dát vrahům v kořist Jerusalem. Má láska s poesií mou to byly, mí andělé, šli se mnou život celý, teď zastřely však v hněvu tvář a s žalem, že moh’ jsem, byť jen jednu na vteřinu, jít vedle tebe v nemilosti stínu, že nedoved’ jsem udržet si – tebe. To větší samota a též víc zebe. 102
Ať!
Ať bouří bol a hřmí to kol, jen srdce když je svěží, ať pyramida na vrchol se nad vše hnusu věží, jen pod ní živé nechť krvácí, po shonu dne a po práci ať tvoje srdce leží! Jen srdci nedej zkamenět, jen z něho zdroj když běží, byť krev to byla, tryská v svět, jsi živ! Ať bez otěží hřmí závist, zášť a zloba zlých, sta ran do srdce! Ono z nich se vzpne jak orel svěží! V tom věčná tvoje mladost jest, jež zpívá v zvonů spěži, dál v nový cval, až k záři hvězd a za ně dál, byť stěží! Však chtěl jsi přec, a živé je to srdce plné naděje, ať stáří v skráně sněží, to živé v sněhu leží – – – 103
Sloky.
Zda si to povíme jednou tak prostě a otevřeně, jak mluvit můž’ uzrálý muž ku prosté, upřímné ženě: Jsme oba jen lidé, má drahá, nelze nám nad to se vznésti, a pokud nechápem toto, jest hádankou lidské nám štěstí. A právě, že my jsme lidmi, to říci si nemůžeme, neb každý z nás jiný svůj fantom svým božstvím tady zvemezveme, to prostě si přiznati, drahá, i v štěstí opojné chvíli, ne lidmi víc v strasti a touze – my bychom bohy již byli! 104
Stíny.
Ach, co nás často zmrazí – nevíme. Co může přijít – sotva tušíme; Jdem’ plni vášně k lásky požitku, a zpět si nesem lítost – výčitku! Proč, Bože, jen? Jdem štěstí v objetí, kdes dítě slyšíme tu kvíleti, na rohu žebrák zastaví nás v spěch, a mizí rozmar i smích na ústech. A spolu sedíme a temný stín se náhle zvedá duší ze hlubin, tam život zasil jej – proč vzrůstá teď? My chcem’ být šťastni! – Kde tu odpověď? A marně kyne čílka, ňader vděk, jest náhle splašen motýl, polibek, ten svět je krutý, musíme v něm žít a na něm omrazovat žárný cit. 105 Vše tuhne v duši. Myšlénka i sen, a nikdo, nikdo není svoboden, náš žernov tlačí těžký – skutečnost! Již věřím, štěstí jest jen plachý host! 106
Terciny.
Tak jdeme žitím. Tak den po dni zpívá svou melodii, zdá se monotonní, a přec je sladká, neb s ní život splývá. V ní staré sny a upomínky zvoní. Kdos zaklepe a otevře se jemu, a milá ruka čelo dumné cloní. Zas vracíme se k ráji ztracenému, zas chápem’, co jsme chtěli v době mládí, ba chápem’ vše a rozumíme všemu. Čas neúprosný nad hlavou nám pádí, rve růže mládí, na hroby je hází, a na ty nejvíc, jež jsme měli rádi. A naposled nás nikdo neprovází ku bráně poslední – snad je to lépe, snad s klidnější se myslí i v smrt vchází. Však někdo zbyl tu: Upomínka klepe. 107
Ješitnost.
Nač může zde být člověk ješitným, kde všecko přelud jest a sen a dým? Kde všecko náhoda a nálada, kde okamžiku všecko propadá? Na čisté prádlo své a ruce bílé, na koně svého, verše roztomilé, na dobré slovo, skutek, lidský dík? To může trvati jen okamžik. I dobrý čin, jenž nejlepším jest z všeho, můž’ v zárodku svém býti strůjce zlého, zda v skutku dobrým byl, si pomyslíš, zlo, které nasil, zda-li o tom víš? Jdi hložím tak anebo růžemi, jak slepý krtek ryješ pod zemí, zem chví se před tebou a ustupuje, skulinou smrti oko pozoruje čas, prostor, světy, nekonečnost, dým... Lze v skutku být na něco ješitným? 108
Cogito, ergo sum.
To byl by jakýs důkaz zdánlivý, jak práskal by jsi koni do hřívy, on musí letět dál a dál se hnát, by měl si o to hnáty polámat. Ta pravda stačila by pro život a pak by musil každý idiot, kdo nemyslí, též nebýt, příteli, a vidíš, v tom ten závěr veselý! A pokud myslíš, dobře víš: jsem červ, a proto jsem, ti hlásá každý nerv, a nejspíš tobě bolest napoví, že jsi, když tvoje řinčí okovy! Ty jestli službu vypovědí v ráz, pak splyne v nic ti číslo, prostor, čas, vlas zšediví a zbrázděná je líc, zda potom jsi, když o tom nevíš nic? 109 A vědět, nevědět – vše jedno jest, a cítit, necítit v zář věčných hvězd a být či nebýt – vše jest duše stav, však jsi-li v skutku, víš jen, když jsi zdráv. A kolem všecko žití jeden proud – kde příčetnost je pak a kde jest soud? Tak „myslím, jsem“ je soud jen zdánlivý, když osud tobě práská do hřívy! 110
Terciny.
Jak, lásko, jsme to řekli? Půjdem dále přes trny, hloží, močál, štěrk a tůně, až k oné nikým nedobyté skále. Ta sluje Smrt. V dál asfodelů vůně se táhne loukami, tam pávi křičí, a lidské srdce věčnou touhou stůně. Tam zmlkne zášť a zloba trpasličí. Mít budem’ jednou pokoj – totiž sebe, ať nad námi pak hyacinty klíčí. My našli se – a v tom je celé nebe... 111
Dnešní poesie.
Každý své já nosí na trh světa, vše, čím klne, prosí, co v něm zkvetá. Má k tomu své právo – leč má sílu? Kyneš v skutku, slávo, jeho dílu? Vždyť jak fantom kyneš i v sny bláznů a v nic s dílem splyneš v jednom prázdnu. Nechť se srdce zdrané dále svíjí, čím víc v muce plane – to snad poesií? 112
Struna didaktická.
Ne, není poslední, my v mládí se jí smějem a v stáří rádi tak za jejím zvukem spějem. Chcem s krásy strhnouti v útoku mládí masku a v šílený ten boj i mladost dáme v sázku. A všecko prohrajem’. Cos v nitru vře a zpívá, a z všeho popel jen a pouhý popel zbývá. A je-li jiskra v něm – jest jistě didaktická – Žel, přišla pozdě již, a žel, že tak je lidská! 113
Parerga a Paralipomena. (Satyr šepce do ucha básníkovi.)
Tak vyslovil jsi svoji myšlénku, moh’s knihu svoji zavřít okamžitě; však v duše svojí tajném přístěnku cos ještě klepá a se hlásí skrytě. Ty arci víš, že první dojem silný seslabíš, však přec i to chce žíti; – je zmlknout líp, či všecko vysloviti? Máš dávat třísky svojí bytosti, když balvany dřív seskupil jsi kolem? Kdo dobrý, žebráka též pohostí! Co najdeš květů požatým již polem? Co prázdná číš, zkad s bídou sem tam kapku vylovíš, kde zvykli plným douškem píti? – Je zmlknout líp, či všecko vysloviti? 114 Když svého Tella napsal Rossini, vše ostatní již do plamenů hodil, a den co den v určité hodiny na trh si ryby vybírati chodil. V Stratfordu tiš se Shakespeare uchýlil, jsa zemdlen již, číš dopil, nechal vlny bíti... Je zmlknout líp, či všecko vysloviti? 115
Básník a filolog.
Filolog je pouhé dítě, hraje sobě s kamínky, básníkovi ale skáčí z kamínků těch plamínky, filolog jen konstatuje, že tu slovo paprskuje... ale básník obejmouti dá se dvěma ramínky. 116
Po lektuře Goetheho.
Co’s ty doved’ vyslovit nejprostšími slovy, žádná pravda, žádný cit lépe nevysloví. To jsou zvuky přírody, v nichž být můžem’ šťastni, život sám pln lahody věčnou je tam básní. Za vším pak se tají zjev líbezný a vroucí, šlehá ohněm v sen i zpěv silou všemohoucí, Snímásnímá s duše každou tíž, zkájí všecky boje, hlednu blíž a chápu již: je to Mladost moje. 117
Kde jsou ty časy?
Kde jsou ty časy tužeb divokých, kdy všecko v těle hrálo jen a plálo, kdy bujel zpěv a sršel smích a z plna hrdla kdy se smálo, kdy úzký byl mi celý svět, kdy polibkům byl úzký ret a všecko růžové se zdálo? Kde jsou ty časy práce nadšené, kdy přes půlnoc až sedáváno? kdy Huga často sloky plamenné neb Byronovy pozdravily ráno? Kdy drát byl nerv a žula sval, kdy jedno slovo „ideal“ vše nahradilo, co mi bráno? Kde jsou ty časy? Nechuť pomalu a smyslů lenost se již dostavuje, tříšť zbývá mdlých jen opálů, jež ruka chabě sestavuje, 118 zrak zamžen, řek’ bych, slzami, a nade hlavou mlhami pták černý ku obzoru pluje... To asi Smrt jest – Slyším křídel tep. Pták jiný sem by nezabloudil... Tak havran sedá na otep, k níž první sníh se prachem vloudil. Sníh bílý, havran černý jest, to pěkný kontrast, na mou čest! Však spolu konec, já bych soudil. 119
Duch písní.
Mých písní v odletu duch zastavil se chvíli, pln smutku, jako by mne bylo líto jemu, pak zahalil svou tvář ve závoj sněhobílý, já cítil, naposled co as chtěl srdci mému. A předešel jsem ho a pravil s klidnou lící: „Jdi, úloha tvá, ta již dohrána je u mne, měl’s písní pro mne dost od zory k večernici, má chyba, že jsem byl jak děcko nerozumné. Neb rozházel jsem vše až příliš plnou hrstí,hrstí ty všecky poklady (teď zřím, jak v krátkém čase!). A mohly stačiti až k hrobu černé prsti a stejně svěží být ve původní své kráse! Že jsem se nezkojil tím, čím mi v žití zněly, že v jejich ústrojí má duše vnikla chtivá,chtivá jak chlapec všetečný, jenž drzou rukou smělý se (sotva dostal je) v svých hraček nitro dívá. 120 Tím zmizel půvab jich, jen mechanika zbyla, tím tebe ubil jsem a nedivím se, věru, že opouští mne tvá tak záhy peruť bílá, dřív nežli žití den se sklonil ku večeru. Jdi k jiným, moudřejším, již dovedou víc těžit než já ze hřivny své, jež pro vždy zakopána, víš, květy uvadlé víc nelze poosvěžit, víš, svlačec květy své jen zotevírá z rána! I já měl jitro své, leč kalichy své duše v čas pravý zavříti, jsem sebe neovládnul, teď v slunci horkem mrou, na stonkách visí suše, prach těžký únavy do jejich rosy padnul. Jdi, já tě propouštím, svou vykonal jsi práci, já bez hořkosti sám nad nivou planých máků na prahu zůstanu, v mé nesmí resignaci zřít někdo ochablost neb slzný lesk v mém zraku. Mlád já jsem rozdal vše, a rád, co moje bylo, ó, tenkrát necítil jsem hořkou žití svízel!...“ A než jsem zvedl zrak, v kterém se zatemnilo, já viděl, ten, jenž byl duch písní mých, že zmizel. 121
IV.
SE STROMU POZNÁNÍ.
I. – XXX.
[123]
Útěcha.
V čem jsi byl raněn, hleď zapomnít, v bolesti hráněn budiž tvůj cit jak démant čistý, pevný vzplá, jistý, bude tvůj štít! [125]
Jiná útěcha.
Pohleď kolem, pohleď v sebe, zem i nebe chví se bolem. Ty jsi stvolem, ten se třese, přec ale plný květ nese. 126
V upomínce.
Kam jen hledneš, mrtvé počítáš. Stárnu tak? se mimovolně ptáš. Možná – ale tito mrtví zmládnou v novém žití, co ty stárneš zvolna, sotva upomínkou rty ti sládnou, a i ta jest v jádru bolná – bolná! 127
Rány lásky.
Můž’-li láska ranit? Zajisté, že může! Proč by vedle květů trny měla růže? 128
Leknín.
Do kalichu leknína stejně padnout může rosa jako slina. Změní to leknín? Čím byl – zůstane. Klidna je též vodní hladina, pouze slabá chví se břežní třtina, jíž hne vítr, jak jen zavane. Leknín s rosou jako slinou plá a svítí klidně nad hlubinou. 129
Almužna.
Denně dávám halíř žebrákovi. Denně Bůh mi dává život nový. Co tu halíř, co tu život jest? – Nad obojím tichá zář plá hvězd. 130
Hodiny.
Vedle v pokoji zas hodiny mé bijí. Život prosou jest, či poesií? Či směs obou? Těžko rozeznávat, kde by člověk chtěl se všemu vzdávat, v živé věřit – mrtvé oplakávat. 131
Srdce.
Srdce ženy vása subtilná je, opálné sklo v barvách duhy hraje, stačí často milovaná ruka, neví o tom, a již vása pukápuká. Srdce muže karneol je tvrdý, jak muž bývá výbojný a hrdý, jedna slza ženy – žhavý plamen – vydlabe a roztaví ten kámen. 132
Den.
Den je dlouhý. Lze jím Věčnost řešit, dobro dělati a rovněž hřešit, den je krátký – lze zaň všecko snésti, nechápán být, ztratit svoje štěstí. 133
Víno.
Do vína Bůh ukryl radost svoji, do vína skryl Satan svoji pýchu; chápeš nyní ve života boji obojí znát, když je piješ v tichu? 134
Vzpomínky.
Vzpomínky jsou řeřabiny rudé. Strom již svadnul – ony dále svítí, srdce dávno sedrané a chudé... Ony planou – a v nich celé žití! 135
Otázka.
Často ptám se s údivem i žalem, jak moh vydržet vše Methusalem tolik roků set! My do čtyřicítky, a již chábnem a již vlas je řídký, padesát je moc, a co víc, příliš. Pak již zblbneš aneb fantast šílíš v stínu sosen jako v stínu palem. 136
Život.
Po dni den své šeré vlákno snuje, kdosi kývá a kdos odporuje, vlákno dál se snuje v jaro, v léto, ale již to pouhé – babí léto. 137
Dny a noci.
Kapky jen to – radosti a hoře, ale z kapek život – celé moře. 138
Štěstí a neštěstí.
Chtěl jsem často vysloviti v básni, jak jsou lidé nešťastní i šťastní. Proč vždy lépe se mi podařilo, zoufalé když srdce v skonu bylo, nežli když se šťastné v klidu ztiší? Proto, že vždy neštěstí nám bližší. 139
Slova.
Slova jsou, jež vždycky srdce zlatí a se z něho nikdy nevytratí, slova jsou, jež srdce věčně pálí: láska, štěstí, klid a idealy. 140
Blesky a reflexe.
Odstíny jsou, dýší, pel a vůně, sny a tuchy, jimiž srdce stůně; osud v mračna žití ryje blesky grandiosní svoje arabesky. 141
Žena.
Vniknout cele, sebe předstihnouti, nejvyšší je trofej lidské pouti. Sebe nepronikneš v bouř a změnu – jak chceš potom pochopiti – ženu? 142
Člověk.
Vlastní já si vždycky člověk tajil, proti sobě ráj i peklo zbájil, vše tam přesadil si – co tam není – do jednoho květu – zapomnění. 143
Slzy.
Perly srdce, slzy, v hloubi skryté, neplakané, vy to nejlíp víte, v mlčení co člověk zavřít musí, byť i srdce při tom puklo v kusy! 144
Všednost.
Všední den, ba tuze, tuze všední, všecko všední, kam se poohledni! Ale kdo ví, co můž’ večer snésti? Přišel večer – co tu náhle štěstí! Největších snů rázem vyplněno, od přítele tklivé pozdravení, trochu na noc vlastní dobré práce – Po všedním dnu lze tak usnout sladce! 145
Vděčnost.
Jen být vděčným! Nejvyšší je vděčnost, v ní je pouze citů nekonečnost, vděčným za úsměv i dobrá slova, hned máš sílu – začít opět znova. 146
Dobrou noc!
Všecko nemůž’ souzvuk být a shoda, hlodá výčitka a lítost bodá, rozmrzele odhazuješ pero, kolem mrtvo, nevlídno a šero! „Dobrou noc!“ v tom dávají ti děti, heslem stráže to z úst k ústům letí. Dobrou noc! – Šlo dobře spát mé děcko? Pak je vyhráno, je dobře všecko. 147
Loď.
Má loď jede – ovšem, ale jak? Často veslo klame, klame zrak, že sám sebe často ptám se v snění, jede-li to v skutku loď – či vrak? 148
Celá moudrost.
V hůř či v lepší zítra poplujeme? Těžko říci – vždyť se lidmi zveme. Však to jedno – jen když milujeme! 149
Po lektuře Danta.
V Dantu čet’ jsem po dávných zas letech a mé tužby vše se rozehrály, jak když slunce těká v ledných květech, jak když slunce do křišťálu padne, tisíc barev kouzlí po zdi bílé – kolem přeludy zas tancovaly... v celém jasu,v plné mládí síle, božsky čisté tak a jak led chladné. 150
Jen to srdce!
Čím dál do let dnové se víc chmouří, vždy víc něco zraku uniká, vždy míň peruť s výše v písní bouři hlavy tvé se šedin dotýká, jen to srdce – blázen od jakživa – věčnou píseň lásky dál si zpívá. 151
Sobě.
Nevšímán jsem – to mne těší právě. Neuznán jsem – to mnou nehne ani, stačí věděti, že v srdci hravě svět svůj nesu; v tom je mužné plání, v tom je pýcha, k práci odhodlání... Laur, čest nechám dětem ku zábavě, vyšší cíl se v moji práci dívá – Tiskařská čerň vždy je trpělivá. 152
V sklonu dne.
Hasne den – moh’ kamenem ti být. Děkuj nebi, že jsi neklopýt’. Květnicí být moh’ – byl pouští jen, ale had v ní nebyl utajen, děkuj, o ráji že měl jsi sen, o dobru, že o kráse měl’s cit – Tak vždy budeš tich a spokojen. 153
Naladění dušičkové.
Po dušičkách rádi jsme již doma, cos jak resignace chvěje rtoma, vše, co bolelo, je vetché, staro, žijem’ jako v zdání, neptáme se ani, může vzkřísiti nás nové jaro? A když vzkřísí – také dobře bude. – Všecko je tak bílé sněhem všude. 154
V.
V SKLONU STOLETÍ.
[155]
Friedrich Nietzsche.
I. I.
 Věk, v kterém žijem a jenž v sklon se chýlíchýlí, mi připadá jak hlava obrovitá, na které dlátem různí mistři ryli. Již pne se čelo, pod brvou to kmitá, jak život, šíj se v luzném vlní sklonu, to dláto rys úst, ono tváře chytá. Žel, nerovní jsou mistři. Na Madonnu ti zpracovat chtí balvan nemotorný, zkad krása by se lila mořem tónů, Coco Medusy chtí druzí vztekle vzdorný rys vyjádřit a bídu lidstva celou; dlát stejně smělých cíl je věčně sporný. Klid myšlénky a hloubku citu ztmělou chce dláto, jehož práci druhé ničí, než naděješ se, jednou ranou smělou. [157] Tak hlava nehotová se zde tyčí, spíš démon nestvůrný než krásná žena, a smutek nezměrný v tom tvoru klíčí, Coco padá rafij k sklonu nachýlená... 158 II. II.
 Pod mistrů údery se hlava šklebí, z nich každý stopu svou v ní zanechává, a hlava křičí rozsekána k nebi. A sotva jeden zmizí, druhý vstává, předchůdce svého chce být každý větší, a nových úderů zní světem sláva. A hlava rozbitá se chvěje v křeči, chce každý z mistrů práci začít znova, spíš každý znovu zraní nežli zléčí. A věky dál jde práce Titanova. 159 III. III.
 Z všech, kteří přišli v století sklon chmurný před obrovitou hlavu rozbrázděnou, ty’s náhle povstal jako athlet spurný. A začal’s troskotem a dál šel změnou mocnými tesy přetvrdého dláta, jež jiných dlouhou práci sfouklo pěnou. Co druhých mysl přísná, vážná, svatá v tu hmotu vtiskla, zryla jedním rázem tvé ostré jehly špička jedovatá. A modly předsudků všech padly na zem, leč kolik pravých bohů mezi nimi, ty’s neptal se, uštk’ záštím vše jak plazem. A s Medusy kštic hadi hroty svými se zaryli v tvůj mozek a jej srvali jak reka sup nad srázy kavkazskými. 160 Vše hrůzy pekel v smíchu tvém se smály, co malé, velké, dobré, zlé, jsi svážil, v tom nechav boji nervy své i svaly. Čím velký byl’s a čím se k metě snažil, ač cestou negace a pohrdání, to zbude velké v tom, co člověk zažil. Tím sláva jeho na tvé hoří skráni. 161 IV. IV.
 Žel, zabil’s lidstvu Soucit – poesii! V tom tragická je tvého pádu spruha, neb soucit s poesií vždy se kryjí. Jeť lidstvo luh a soucit nad ním duha, jež démanty tká v porosenou trávu, v háv šatíc královský, kdo pán či sluha. V tom pád tvůj zastíní tvou všecku slávu. Zas přijdou jiní, lidstvo dále kráčí, a jiní buší v Medusy té hlavu, Ježjež sama nad tvým skonem jihne v pláči. 162
Tryzna za Boecklinem.
I. I.
 Ze světa, za kterým zavřel jsem závory dveří a oken, abych moh’ s duší svou po tichu hovořit sám, slézati písní svých Parnass a nálad svých strmící Brocken, dívat se poklidně v bludiště tužbám a tmám, padl tu divoký, zoufalý hlas, kosti mé provanul úžas a mráz, ač jsem zvyk’ patřiti v duše své krvavý západ, nemoh’ jsem v první ráz chápat smrti ten bizarrní nápad: Boecklin zemřel! II. II.
 K sobě jsem pravil tu: „Věku ty nový, čím lidstvu se hlásíš? Z největších světel že největší světlo krutě nám zhásíš? Jiní snad přijdou podle slov Goetha, vždy rodí je zem, většího sotva, v tobě, ó věku, naleznem!“ 163 Do mojí samoty bleskem tu zářivým šlehly,šlehly nymfy vše, satyrům kosmatým v náruč kdy vběhly, čarovné západy, umrlých ostrovy, antických chrámů vidění, draci a princezny, poutníci na mostech v cvalu a zděšení, zápasy kentaurů s netvory pralesů, s netvory vln, celý svět kosmický, celý svět legendy, zázraků pln, naivní víra ta, prorocké průseky, které sen přede, hlubokých pralesů Mlčení, jednoroh v stínu kde jede, na srázu Kavkazu trpící antický Job, hymny a paiany efebů ze zlatých dob, život a – hrob. Vše to se spřádalo, skládalo do mysli mé, jako když po letech staré své soudruhy najdeme! III. III.
 Viděl jsem obraz tvůj v rozkvětu mužné tvé síly s pohárem zdviženým, k ústům jejž Bezstarost chýlí, viděl jsem obraz tvůj s Dürera jak odlit desky: Smrt stála za tebou, na skřipky hrála ti hezky, do ucha hrála ti. – Ty Jsi však pevný zde stál, ty Jsi se smál, sleduje v písni té vidin svých klikaté stezky... IV. IV.
 S štětcem svým v pěsti své lhostejný ku písni Smrti, která je Skutečnost, Všednost je, která vše veliké škrtí, radost měl’s v umění, ve kterém Ideal s Bolem sloučí se na paian! Nad mojím stojíš tak stolem. Síliti měl jsi mne v zápasu denním a všedním, padl’s teď – Zděšen jsem výkřikem ze světa jedním, 164 ze světa, za kterým zavřel jsem okna i dvéře. Zpráva to poslední z duše mi oporu béře: Boecklin zemřel! V. V.
 Věku půl skoro již letělo nad mojí hlavou; znechucen prací svou, jako tím, co zve se „slávou“, znechucen nepřízní, která tu se všech stran syčí, s jakou mi hází v tvář kal svůj rod trpasličí. Co jsem ctil, miloval, odešlo v průběhu roků, prázdní se heroů řady a rostou legie soků, panáci zbývají, šosáci zívají, nevím, zda děti či blázni, bez citu, bez srdce tupí a suší a prázdní. VI. VI.
 Věku půl skoro již letělo nad mojí hlavou, letělo vichřicí soptící, bouřící, dravou, Hugo pad’, stoletý strom, Hamerling s zářící hvězdou na skráni kles’, Banvillův utichl rolniček stříbrných ples, paladin Tennyson ve Gralův ztratil se les, Leconte, lev znuděný, k otcům šel mythův svých spat, zmizel též Wagner, kterého hudby mystický hrom zněl v prostory, duchů zněl ve sabat, zhas’ Nietzsche vichřicí šílenství svát, a já se musím ptát: Věku co zbude, který se v arenu světovou hlásí? Jen otázky, problémy, záhady, pouhá „snad, možná i asi“! A ti, již zbyli tu, v dogmatech vězí, zbraň jejich pokryta předsudků zžíravou rezí, topí se v močálu bludů a skeptických thesí. 165 VII. VII.
 Ze světa, za kterým zavřel jsem závory oken i dveří, křik zní zoufalý, duše mé hladinu divoce čeří: Boecklin zemřel... Duše však zoufajíc posavad modlí se, věří... 166
Bohatýr. (Památce Dra. E. L.)
To jedno bozi – nechť nám málo přáli – to jediné nám aspoň zanechali: že můžem’ padnout čestně v síle, ctnosti na poli povolání, povinnosti, a to je víc – než dosti! Nad foliantem, do noci jejž čet’, byl ráno mrtev nalezen, ctný kmet, slul Petrarca. Oč menší lékař jest, jenž láskou k trpícímu dal se svést a řezem jedním krev si otrávil? A umřel stejně – umřelumřel, jako žil, šel za svým cílem, za svou povinností, a to je víc – než dosti. 167
In memoriam. (Památce pí. Milady Ottové.)
Jdou mezi námi z lepší říše, kol chodí vždy jak po špičkách, z jich úst jen mír a něha dýše jak z oněch, již se modlí v tmách. Jen dobro jejich ruka koná, jen lásku znají ve všem k nám, jich celý život kytka vonná a každý cit v něm drahokam. A my je matkou, sestrou zveme neb ženou, kdežto duše jsou, jež v mžiku tom vždy nalezneme, když kol se halí všecko tmou. Tu cítíme, jak pevným lanem,lanem nás drží nad mhy propastí, v tom pohledu svém ze hvězd stkaném, s tou vlídnou srdce účastí. 168 Z těch takou jednou Ty jsi byla, jež prošla’s vším jak polem stín, však jaká síla dobra lila se z ruky Tvé a zrála v čin. Ten ví, kdo dal a vzal nám Tebe, však, proč vzal, s mysli nejde mi... když anděly své béře v nebe, ký div, že tmí se na zemi! 169
Polsce. V den jubilea Henrika Sienkiewicze.
Evropě stárnoucí ve doby sklonu jest dílo jeho ryzí číše vína, jež mladost, sílu, pravdu připomíná, ruch dávných dob i hlahol rodných zvonů. Pych slávy kozácké, ryk v bojů shonu, věk velký Polsky, naše skepse líná vrou v číši této, k níž se lačně vzpíná – ó sladké vědomí! – dlaň milionů. Ó Polsko šťastná! Sirá vdova kdysi skráň věštců Svých Jsi věnčívala sama; dnes v paian Tvůj se národové mísí. Dík světa Zaň dnes k nohám Tvým se skládá na pochmurné Tvé minulosti drama jak purpurný plášť Jeho sláva padá. 170
Dvacátému věku.
Ty, který stoupáš z bezdna neznámého, dvacátý věku, v scenu světa z dáli, v tvář předchůdce se zahleď, než se vhalí v stín věčna pro nás pro vždy ztraceného. Ční neochvěné k nebi staré skály všech předsudků, titana nezdolného týž hlodá sup, kdo trpěl, v konec všeho dál trpět bude – zla to triumf stálý. Dost geniů v něm zrodilo se světu, a rovněž démonů, již v hněvu plášti svou slinu stříkli do každého květu. Dost hesel měl i spasných amuletů, a všecko zklamalo a zbylo záští a lítost po orgiích božských vznětů. * My, kteří sníme vždy o „zlatém věku“, jsme přestrašení, doufat něco více od tebe, nový, jenž jak blýskavice dnes sjíždíš do zvířených vášní vzteku; 171 Mymy, kteří v Krásy věčně mladém vděku a v lidskosti, jež něhy kouzelnice, smích zlákat můž’ i v Bídy shublé líce a slovy Krista mluvit ku člověku, Odod tebe pro lidstvo víc nežádáme, jen abys horší svého druha nebyl, jsme syti přechody vše projít známé. Za maskou snů se vždycky satyr šklebil, to víme, proto pevně jdem’ vstříc tobě, jen věrni Idealu v každé době. * A ten je Pravda a ten Právo sluje, ty zvítěziti musí řadou roků, ať zloba zbraně moderní si kuje, my věříme dál v štětec, dláto, sloku. Ať vlastní bratr stoupá v šiky soků, sám neví, k jakým břehům v příští pluje, my víme to: Bez pout a bez otroků nám vidin moře volné všem vstříc duje. V něm ostrov najdem; naše k němu touhy se nesly celý lidský věk a dlouhý, a do snů zpívaly nám sladce, vlídně; Toto ostrov Krásy, Pravdy je a Práva! Zda blíž tam dojdem’ v tobě? Naše sláva je pouze v nich, tož vítáme tě klidně. * 172 Tak, jenž jsem začal s černou skepse maskou, ó věku nový, sníti před tvou tváří, ve víru citů různých, jež se sváří, jsem skoro dojat, ať vše vyzní láskou! Ať konec bludných drah svých vidí staří, ze sadu Hesperid ať dávnou zkazkou jim kyne úsměvný v své božské záři plod Splnění! Ať všecko vyzní láskou! Ať athletická mláď v boj dál se žene ku hodům, jak je Shelley snil a Goethe, již najdouc lidstvo k svátku připravené. Ať starý Satan s šklebnou v tváři vráskou v prach klesne u pat stromu, který zkvete nad celým kosmem, kde vše vyzní láskou! 173
EPILOG.
[175]
Romance o mé písni.
Zaťukala na mé okno, zaťukala na mé dvéře, zaťukala na mé srdce jednou, dvakrát, po třetí. A já pravil: NevímNevím, kdo jsi, a já pravil: Vstup jen dále, neví člověk, zda-li boha neodmítne od prahu. Smích jsem slyšel pod okny, smích jsem slyšel za dveřmi, smích jsem slyšel v srdci svém, a smích tento hovořil: „Blázínku, dnes více bozi nechodí již k lidským prahům, já též nejsem žádným bohem, já jsem pouze – píseň tvá.“ [177] Otevřel jsem rychle okno, otevřel jsem rychle dvéře, otevřel jsem rychle srdce, a tu stála přede mnou. Chtěla mluvit – šeptala jen, chtěla smát se – vázla v smíchu, však já cítil, zvítězila, skoro jsem se před ní chvěl. A já pravil: Buď mi zdráva! a já pravil: Vítána buď! Kdy chceš, přijdi, kdy chceš, odleť, vždycky rád tě uvítám! Zůstala, od těch dob spolu sedáváme v zimních nocích sami dva a bavíme se o všem, co je život, svět. O mudrcích zašlých časů, o hlupcích a darebácích, o ženách, ty zvlášť zná dobře, o pokrytcích tu i tam. Ku hrobům též zalétáme velkých mrtvých, u kolébek stanem dětí – u postelí šťastných mladých manželů. 178 Někdy matronou je smíru, jindy jeptiškou je zbožnou, jindy královnou je pyšnou, jindy bujnou bacchantkou. Nemohu jí nic mít za zlé, taková jest, jak jest právě, povídá vždy jen, co cítí, nedovede nikdy lhát. Ochotna je šedý popel sypat na své zlaté vlasy, roztrhnouti svoje roucho – vždycky při tom získám jen. Neb zřím dvě hrdličky ňader, jak se noří z tmy a kynou, a v nich vidím její duši: rytmu sladké tajemství. 179
Orgie.
Tak jsem jednou v duši svojí – podzimní noc byla chmurná, do okenic vítr bušil a sníh padal v bláto cest – tak jsem jednou v duši svojí, na rtech maje trpkost dumy, v osamělé jizbě své probral orgie ty všecky, které lidstvo od Adama strojilo si během věků, uspati chtíc bídu svou. Pedant, který ve mně dřímá, začal pěkně od Sodomy, postupoval podle času do dob slunné Hellady; Satrapy a Faraony prošel, a též Džingischány, 180 u Nerona též se stavil na jediný okamžik; barbarů zřel hodokvasy, tryzny Skaldů, bohatýrů, maskarády trubadurů, mih’ se sály Vatikánu, ve smavých dnech renaissance, v středověku chmurných dnech. Šlehl jen tak mimochodem v bály při kongressu míru, když se zpíjel od tyrana osvobozený svět starý v scénách pastýřů a nymf. Jak to bídné vše a směšné! jedno druhé kopíruje od staletí k staletí! Já znám lepší, hlubší, sladší: sedět sám u věštců lásky, vmysliti se v symposion velikého Platona. Nechat buráceti v noci kol své hlavy vodopády věčných písní Homérových, stopovati v Lucrecovi veliký tep Kybely! Zříti v přísné oko Danta, kráčet peklem, letět nebem, laškovati s Ariostem, s Shelleyem pak chvilku snít. S Byronem nad Montblanc vzlétnout, s jeho Kainem hřímat v prostor, Miltonovy slyšet z hloubi 181 v odvet dunět varhany. S Mickiewiczem hřímat stepí za trojkami bědných psanců, s Faustem slézat srázný Brocken, s Hugem letět v ocean! A když vysílen a chabý padám, dát se zachytiti velkým křídlem Beethovena, když svou hřímá devátou, a v tmu vidět nekonečné sály plné gobelinů, fresk a soch allejí valnou,valnou až v dny naše mistrů všech. Parsifal co bohatýrský snímá lidstva velké hříchy, splynout v hudbu, ztuhnout v mramor, zpít se krásy orgií. Číši sem a růže do ní! Před obrazem drahé tváře tryskni, stance, jásej, noto, celou dlouhou mám tu noc! A když překvapí mne jitro s číší v ruce, na rtech úsměv, zadívá se přes mé rámě do sonetů Shakespeara. 182
Volná chvíle.
Děl ke mně Satan, kníže zhouby: „Dvě hodiny máš volné teď, ty vybyly ti po dne shonu, jich využitkuj, piš a leť. Za hodiny ty nesmrtelnost si můžeš urvat od nebes, já vím to, neb já v tom se vyznám, já býval při tom včera, dnes. Zřel Byronu jsem přes rameno, když apostrofu moře snil, improvisaci Konrádovu jsem prodělal a já to byl, jenž vzkřikl „Cár!“, já jen se usmál, té cti jsem posud nedosáh’, však silná byla, básník skácel se po ní na zem ve mdlobách. 183 Tak vidíš, co lze v krátké chvíli pár hodin lidstvu vydobyt, v to „On jest Deus charitatis“ já šklebil se jak starý žid. Zde sedíš, doutná cigaretta, a plná kypí tvoje číš, zde inkoust máš a papír, péro, zde nesmrtelnost, tvoř a piš! Teď platí, ukaž se být velkým, a „Poesii“ komanduj, když sluješ „básník“, jak děl Goethe, ten nejmilejší synek můj. Víš, kde to chytit? Velké moře se valí modních problémů, je očuchávat každý svede z těch každodenních ničemů. Já čekám, jinde dost mám práce, kdes na rozcestí číhá vrah, na sekyru bych plivnout měl mu, by lépe trefil obět v tmách. Tam dívka v rozpacích dlí ještě, zda živůtek má uvolnit, jenž plný dme se, já bych měl jí víc ještě ňadra rozvlnit. 184 Co civíš, nevykřesáš jiskry? – Já zvedl skráň a k němu děl: „Ten šílený tvůj chvat mne zabil!“ Děl klidně satan: „To jsem chtěl!“ 185
Lidstvo k básníkovi.
Vraťme„Vraťme se do starých kolejí, vraťme se do starých cest, uvidíš, v každé co závěji míhá se napadlých hvězd. Mníš, něco je staré? Mníš, něco je nové? Na tobě pouze, by nebylo staré, by nová zněla zvěst. Vraťme se do starých pověstí, vraťme se do starých dnů, k postelí starých pelestipelesti, v kolébky dětinných snů. Co bylo staré, zas bude nové, jenom měj srdce, jenom měj ducha, ideal stihnout, po němž já, lidstvo, věky se pnu!“ 186 OBSAH.
I. Žamberské zvony. Zvonům kostela sv. Vojtěcha v Ž...7 In memoriam (I. – XII.)9 – 23 Orion25
II. Nové písně poutníka.
I. – XXXIV.29 – 75
III. Stopy dnů a nocí.
Hřejme si ruce!79 Siesta81 Terciny82 Píseň a cigareta83 Meč Damoklův84 Neurčité tóny86 Polní maceška88 Hra světla a stínu89 Ananké90 V polích v červenci92 Přípitek94 Sen96 Jiný sen98 Najady100 Život101 Talmudský motiv102 Ať!103 Sloky104 Stíny105 Terciny107 Ješitnost108 Cogito, ergo sum109 Terciny111 Dnešní poesie112 Struna didaktická113 Parerga a Paralipomena114 Básník a filolog116 Po lektuře Goetheho117 Kde jsou ty časy?118 Duch písní120
[187] IV. Se stromu poznání.
Útěcha125 Jiná útěcha126 V upomínce127 Rány lásky128 Leknín129 Almužna130 Hodiny131 Srdce132 Den133 Víno134 Vzpomínky135 Otázka136 Život137 Dny a noci138 Štěstí a neštěstí139 Slova140 Blesky a reflexe141 Žena142 Člověk143 Slzy144 Všednost145 Vděčnost146 Dobrou noc!147 Loď148 Celá moudrost149 Po lektuře Danta150 Jen to srdce!151 Sobě152 V sklonu dne153 Naladění dušičkové154
V. V sklonu století.
Friedrich Nietzsche157 Tryzna za Boecklinem163 Bohatýr167 In memoriam168 Polsce170 Dvacátému věku171
Epilog.
Romance o mé písni177 Orgie180 Volná chvíle183 Lidstvo k básníkovi186
E: jj + sf; 2004 [188]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan; Unie

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 188

Věnování: Albert, Eduard