Volná chvíle.

Volná chvíle.
Děl ke mně Satan, kníže zhouby: „Dvě hodiny máš volné teď, ty vybyly ti po dne shonu, jich využitkuj, piš a leť. Za hodiny ty nesmrtelnost si můžeš urvat od nebes, já vím to, neb já v tom se vyznám, já býval při tom včera, dnes. Zřel Byronu jsem přes rameno, když apostrofu moře snil, improvisaci Konrádovu jsem prodělal a já to byl, jenž vzkřikl „Cár!“, já jen se usmál, té cti jsem posud nedosáh’, však silná byla, básník skácel se po ní na zem ve mdlobách. 183 Tak vidíš, co lze v krátké chvíli pár hodin lidstvu vydobyt, v to „On jest Deus charitatis“ já šklebil se jak starý žid. Zde sedíš, doutná cigaretta, a plná kypí tvoje číš, zde inkoust máš a papír, péro, zde nesmrtelnost, tvoř a piš! Teď platí, ukaž se být velkým, a „Poesii“ komanduj, když sluješ „básník“, jak děl Goethe, ten nejmilejší synek můj. Víš, kde to chytit? Velké moře se valí modních problémů, je očuchávat každý svede z těch každodenních ničemů. Já čekám, jinde dost mám práce, kdes na rozcestí číhá vrah, na sekyru bych plivnout měl mu, by lépe trefil obět v tmách. Tam dívka v rozpacích dlí ještě, zda živůtek má uvolnit, jenž plný dme se, já bych měl jí víc ještě ňadra rozvlnit. 184 Co civíš, nevykřesáš jiskry? – Já zvedl skráň a k němu děl: „Ten šílený tvůj chvat mne zabil!“ Děl klidně satan: „To jsem chtěl!“ 185