XVI. Na nebi měsíc visí,

Jaroslav Vrchlický

XVI.
Na nebi měsíc visívisí, Na nebi měsíc visívisí,
 jak lebka v okno se dívá, to jakýs je stařec lysý, jenž v moje dumy kývá. Do ztuhlé tváře země svit jeho kouzelný splývá, a svítí tak tiše a jemně, že cosi v duši mé zpívá. I obrátím se k němu: Ty masko tak tklivá a snivá, co jen z tvých kraterů lemu se záhadného schvívá? Jsi mrtvý – a přec to štěstí! Nechť kolem vesmír se stmívá, tvá přejatá zář právě jesti, i štěstí kradené bývá. 55 Jsi troska života, světasvěta, bez ruchu mlčenlivá, však v troskách mnohý keř zkvétá, jenž pro útěchu zbývá. Než napsal jsem ty řádky, zář tvoje zimomřivá postoupla dál – však sladký lesk její mi v hruď se vlívá, dál zpívá... 56

Kniha Žamberské zvony a jiné básně (1901)
Autor Jaroslav Vrchlický