Ananké.
Ó„Ó, jen se skrývej, červe, pod mou patou!“
Tak syčí stále, stále spějíc za mnou
ta zahalena v roušku černošatou,
kahancem svítíc v cesty noc mi klamnou.
Po jakéms schodišti jdem’ ve spirale;
já s duší zahanbenou v stínu, v žale,
a ona syčící v sluch neustále:
„Ó, jen se vzpírej, červe, pod mou patou!“
„Ty musíš, musíš, ves tvůj odboj marný!“
A jdeme dále labyrinthem skalným,
vzduch jehož dusný jest a skoro parný,
strop jehož vzdycháním zní stálým, valným.
Svůj vzdech od jiných nerozeznám ani,
však cítím, nejsem sám v tom těžkém lkání,
kterému v odvet zní škleb, který raní:
„Ty musíš, musíš, ves tvůj odboj marný!“
„Až doděláš pod vítězným mým chechtem!“
A cítímcítím, skoro jsem již skonu blízký
jak hmyz, jenž obřím rozdrcen jest nehtem,
jak vozu kolem hlemýžď malý, slizký...
90
Jdu mlčky, děsná bohyně kam svítí,
a cítím celý hluboký taj žití
a nehlesnu víc – musím dále žíti,
až dodělám pod vítězným tím chechtem.
91