In memoriam.
(Památce pí. Milady Ottové.)
Jdou mezi námi z lepší říše,
kol chodí vždy jak po špičkách,
z jich úst jen mír a něha dýše
jak z oněch, již se modlí v tmách.
Jen dobro jejich ruka koná,
jen lásku znají ve všem k nám,
jich celý život kytka vonná
a každý cit v něm drahokam.
A my je matkou, sestrou zveme
neb ženou, kdežto duše jsou,
jež v mžiku tom vždy nalezneme,
když kol se halí všecko tmou.
Tu cítíme, jak pevným lanem,lanem
nás drží nad mhy propastí,
v tom pohledu svém ze hvězd stkaném,
s tou vlídnou srdce účastí.
168
Z těch takou jednou Ty jsi byla,
jež prošla’s vším jak polem stín,
však jaká síla dobra lila
se z ruky Tvé a zrála v čin.
Ten ví, kdo dal a vzal nám Tebe,
však, proč vzal, s mysli nejde mi...
když anděly své béře v nebe,
ký div, že tmí se na zemi!
169