Romance o mé písni.
Zaťukala na mé okno,
zaťukala na mé dvéře,
zaťukala na mé srdce
jednou, dvakrát, po třetí.
A já pravil: NevímNevím, kdo jsi,
a já pravil: Vstup jen dále,
neví člověk, zda-li boha
neodmítne od prahu.
Smích jsem slyšel pod okny,
smích jsem slyšel za dveřmi,
smích jsem slyšel v srdci svém,
a smích tento hovořil:
„Blázínku, dnes více bozi
nechodí již k lidským prahům,
já též nejsem žádným bohem,
já jsem pouze – píseň tvá.“
[177]
Otevřel jsem rychle okno,
otevřel jsem rychle dvéře,
otevřel jsem rychle srdce,
a tu stála přede mnou.
Chtěla mluvit – šeptala jen,
chtěla smát se – vázla v smíchu,
však já cítil, zvítězila,
skoro jsem se před ní chvěl.
A já pravil: Buď mi zdráva!
a já pravil: Vítána buď!
Kdy chceš, přijdi, kdy chceš, odleť,
vždycky rád tě uvítám!
Zůstala, od těch dob spolu
sedáváme v zimních nocích
sami dva a bavíme se
o všem, co je život, svět.
O mudrcích zašlých časů,
o hlupcích a darebácích,
o ženách, ty zvlášť zná dobře,
o pokrytcích tu i tam.
Ku hrobům též zalétáme
velkých mrtvých, u kolébek
stanem dětí – u postelí
šťastných mladých manželů.
178
Někdy matronou je smíru,
jindy jeptiškou je zbožnou,
jindy královnou je pyšnou,
jindy bujnou bacchantkou.
Nemohu jí nic mít za zlé,
taková jest, jak jest právě,
povídá vždy jen, co cítí,
nedovede nikdy lhát.
Ochotna je šedý popel
sypat na své zlaté vlasy,
roztrhnouti svoje roucho –
vždycky při tom získám jen.
Neb zřím dvě hrdličky ňader,
jak se noří z tmy a kynou,
a v nich vidím její duši:
rytmu sladké tajemství.
179