ÚTĚCHA
Ó, nehořekuj v strastné době,
kdy obzor blaha se ti kalí,
kdy zloba nástrah činí tobě
a v temný háv tvůj život halí.
Tam pohleď na nebeskou báni,
kde jasných hvězdic milé sbory,
a odkud v srdce mír se sklání,
kdy dávno zašel den za hory.
Zrak hvězdic v jasný den nezírá,
ač stále drahou svojí pílí. –
Až světlo mizí, den umírá
a na krajinu klid se chýlí.
Jen v tichu nočním hvězdy vídáš,
kdy v temný plášť svůj noc tě hrouží,
za dne zrak oslněný míváš,
a oko marně po nich touží. –
139
Tak za dne rozkoše a blaha
tvé oko bývá oslepeno,
i netíhne tvá k nebi snaha,
když srdce světem ohlušeno,
v tom pustém hluku, lesku, mamu
tvé srdce často Boha vzývá;
tu duše v kořist padá klamu,
a rozkoš mrzkou za ctnost mívá.
Až strasti na tebe se řítí
a v noc se mění klamné štěstí:
pak teprv srdce Boha cítí,
zrak spatří hvězdu, jež mír věstí.
A proto nelkej – plesej v strasti;
neb tu Bůh volá k tvému duchu,
bys poznal blud, nalezl slasti –
a slovům Jeho popřál sluchu.