ÚTĚCHA
Ó, nehořekuj v strastné době, kdy obzor blaha se ti kalí, kdy zloba nástrah činí tobě a v temný háv tvůj život halí. Tam pohleď na nebeskou báni, kde jasných hvězdic milé sbory, a odkud v srdce mír se sklání, kdy dávno zašel den za hory. Zrak hvězdic v jasný den nezírá, ač stále drahou svojí pílí. – Až světlo mizí, den umírá a na krajinu klid se chýlí. Jen v tichu nočním hvězdy vídáš, kdy v temný plášť svůj noc tě hrouží, za dne zrak oslněný míváš, a oko marně po nich touží. – 139 Tak za dne rozkoše a blaha tvé oko bývá oslepeno, i netíhne tvá k nebi snaha, když srdce světem ohlušeno, v tom pustém hluku, lesku, mamu tvé srdce často Boha vzývá; tu duše v kořist padá klamu, a rozkoš mrzkou za ctnost mívá. Až strasti na tebe se řítí a v noc se mění klamné štěstí: pak teprv srdce Boha cítí, zrak spatří hvězdu, jež mír věstí. A proto nelkej – plesej v strasti; neb tu Bůh volá k tvému duchu, bys poznal blud, nalezl slasti – a slovům Jeho popřál sluchu.

PROČ SE TVÁŘ MÁ ZASMUŠILA?
Proč se tvář má zasmušila? Umřela mi moje milá. Proč mé oko slzy roní? Nedivte se, pláče pro ni. Zítra v podvečerní dobu již ji nésti budou k hrobu. Kde já budu temné noci? Nebudu ji vidět moci. 140 Ni ji k hrobu doprovodit, ani hroudu na ni hodit. Cesta moje cesta dlouhá, bez úhony, poušť je pouhá. Bez cíle je cesta moje, bez naděje, bez pokoje. A tu upomínka na ni bolným steskem duši raní. Údolím se cesta točí, a já myslím na tvé oči. Dál se cesta cestou pojí, na lásku já myslím tvoji. V lesíku se cesta tratí, a já musím zaplakati.

TOBĚ
Cti matku svou! – K čemu to přikázání, když srdcem útlým lásky víří cit, když nad kolébkou děcka v usmívání se blahé oko drahé matky sklání co šťastné hvězdy v proudu žití svit? Ó matko, nač jsi dítě vychovala, nač citůplný v světě blouznivec? – Uhasla hvězda, s níž si mladost hrála, 141 a květy štěstí láska moje dala mi tiché rakve prostý na věnec. Nač noci dlouhé, nač starosti v snění, života jitro bídou mlhavé? – V hodině každé o mé štěstí chvění, nač nejistoty hrozná utrpení, nač za mé blaho slzy krvavé? A za vše nevděk! – tresci Bůh mne hněvy! V mou duši ohlas slávy věčné zní; musím jí dobýt ne v náručí děvy, musím jí dobýt bolestnými zpěvy, bych v řadě pěvců nebyl poslední! A když pak laurů zbytky zkrvavené mé bledé čelo v smrti zahalí, tu tobě vlastním synem opuštěné strhaný věnec, matko, připomene, že těžko projít slávy úskalí. Ó, tu se modli s onou myslí tklivou, s jíž učilas mne ducha k nebi nést, tvá slova budou rosou nebes živou, proniknou hrobu kůru pověrčivou až k trůnu lásky – mořem věčných hvězd. Teď sbohem buď! Já nemám více slova, již v hloubi srdce cit můj oněměl; snad pochopíš ta slova básníkova, když dím, že zpěv můj socha mramorová, na jejímž srdci věčný dříme žel! 142

SVÉMU NADŠENÍ
Tajemný ohni! V hlubinách ňader já tebe skrývám jak plamen Vesty, a v zlaté přízi tvojích paprsků zhřívám bojácně srdce uzvadlé. A již jsem truchlil, tvůj mocný zážeh že snad uhasne v moři bezedném všedního žití: an oživený přívalem slz mých znovus vyšlehnul v nádheře čarné, rozsypav duší tisíce jisker. A kam jen padne jediná jiskra, tam hned vypučí z mrtvého srdce květnice rajská! Ohnivé květy opojné vůně, báječných tvarů kalichy sklání, a mezi nimi v hvězd čarolesku obraz milenky. 143 A z dáli slyším mohutný nápěv, jako když bouří po nočním nebi sto tisíc hromů; jako když valí přes tesy skalné hlaholy proudů svých Niagara. Znáte tu píseň? Při jejím zvuku srdce se šíří, při jejím zvuku oko se leskne, a znovu v ohni plamenné lásky rodí se člověk. Však ztichni, má písni, probouzet nesmím ty dřímající ohnivé šípy; jinak vybuchnou v mohutné záři k úžasu světa. Dosti mám na tom, že srdce moje sněžnou jest sopkou, povrchu chladné jak tělo hada, uvnitř však žhoucí plamenné moře. 144 Což ale potom, až přijde doba výbuchu děsná: jak bude stádu, jež na úpatí mlčící sopky klidně se pase?

DVOJÍ SVĚT
Vychází slunce ranní nad údolí, s ním skřivan letí v písni jitra hlasné, jak dětské oko září nebe jasné, jen lehká pára stoupá z luk a polí; my dál a dál spěcháme v divém letu, až na rozhraní stanem dvojích světů. Ó, znám ty hory, jež mým zrakům mizí a v mlhy závoj pomalu se halí, to byl můj svět, – to byl můj domov sladký! Však nevím, co mne očekává v dáli, neznám ten život pochmurný a cizí – nuž, naposledy k horám ještě zpátky! A tak staneme opět v středu lesa, kde nad bystřicí šťastné ptáče plesá, kde kvítko zvolna kolébá se v mechu, jak vonělo by pro mne na potěchu, kde často stromy pod chladivým krovem mluvily ke mně něžné lásky slovem, kde i ty hrdé, zadumané skály vstříc ozvěnou se na mne rozesmály. 145 To byl můj svět tak důvěrný a milý, jak čarovná báj lesní plaché víly. Hle, co ční k nebi omšená ta skála, tam kolébka mé poesie stála, tam světu svoje odhalila líce, tam lahodou se děcka rozesmála, ač nad ní plála často blýskavice a divá búra nad hlavou jí hrála. A níže šumné řeky ve údolu tam bloudili jsme často v dumách spolu, tam vzkvetla bledá růže milování a v srdce moje všecku vdechla vůni, že zajásalo v rozkvětu a plání jak zlatá muška léta na výsluní; ba že i posud láskou tou se chvěje jak list leknínu, kdy nad vody šerem, v jasmínu vůni, v promyku hvězd sterém naň dumná luna paprsky své seje; a posud v strachu o svou lásku trvá, snad že to byla jediná a prvá. Však zatím co se hory v dálce tratí, co bledne červánek, jenž s nimi pluje a zlatým lemem modrou mlhu zlatí, již nový obraz se tu rozvinuje. To jiný vzduch, to jiný lid a země, až podivem se chvěje srdce ve mně. Namísto hor – jen rokle se vlnící, namísto orlů – skřivan šveholící, namísto bystřin – rybníků pláň tichá, jež v slunci jako spící děcko dýchá. Na břehu řeky svěží kypré luhy, v nich kolem bílé vísky rozeseté, 146 nad nimi orné, nedozírné pruhy, pak sad, kde réva úponky své plete, kde kvete růže, zraje broskev zlatá. A což ten lid, ten uvítá tě v zpěvu, jest pilný v práci, družný ve úsměvu jak obloha, jež nad ním rozepjatá. A v městech jeho jarý ruch a píle, nad řekami jak nádherné to mosty – a Božím hodem jest mi tato chvíle, kdy zem bohatství, krásu i vše skvosty sem vyložila k podivení mému jak při návratu matka synu svému. Hle, moje vlast! – A na takové výši jsem neviděl ji borů ve zátiší, a čím dál zrak tím květným těká dolem, tím srdce kypí radostí i bolem a na rtu chvěje upřímné se přání, by na ni Bůh své rozlil požehnání! A dále, dále jako perla drahá na ňadrech jejích matka naše Praha! Jen viz to moře paláců a věží, jež upomínky dávné slávy střeží, jen viz ty víry řeky stříbropěnné, oblouky mostu, jenž se nad ní klene; ten Vyšehrad – ta skála jeho holá a minulost i praotců tvých stíny, to město, vzduch, ty šumy Vltaviny i vlastní srdce ku činům tě volá. To jiný svět než ve pralesů stínu, tam myšlenek svět – zde svět rázných činů, tam sladké něhy svět, svět snů a dumy, tam mladostí tvou každá sosna šumí. 147 Zde mužství strom, zde činů velkých půda, zde život bujný, zářící a vřelý... a brzy již tě schvátí jeho střely, jak přivítáš ho, duše moje chudá? Jen poklidný buď v radosti i žale, a nechť i bouří dějů vlnobití, ty nad ním výše, krásy na úvale si trhej věčně ideálů kvítí; a hleď, by kvapné, vzdmuté proudy žití, jež čím dál více s nespoutaným hněvem v základy světa perou a burácí, tě našly v tiché, vytrvalé práci. Nechť vlasti sloužíš kladivem či zpěvem, přec všemi stejně vlna času zmítá, rozličná cesta – cíl však máme jeden a píseň jako ruka mozolitá nám tenkrát sklene blaha pravý eden, když v mysli každého jak v mysli tvojí se myšlenek svět s činů světem spojí.

KVĚT A PLOD
I nechť předsudky zastaralé zvou hříchem ducha mého vzlet, jednoho těší plody zralé, mne více baví jara květ. Neb dokud strom se pyšnil květem, na leto naděj byla tu, tak ale rci, kdo projde světem bez nízké vášně záchvatu? 148 Jen v onom srdci velkost pučí, jímž divé bouře zmítají – Teď uzrál plod... Leč kdo nám ručí, že v jádru červ se netají? A tak i mně ty květu chvíle, dny divých dum a nadšení, zůstanou věčně věkův milé nad mrtvé ticho v jeseni.

PŘED ZIMOU
Chmúrné nebe – smutná země, i to slunce v mlhách dříme, pověz, kterak, stará matko, před zimou se opatříme? Hle, tu naše chatka stará, jak se tiskne pod topoly! Jak v tvou náruč hlava moje, když mne mladé srdce bolí. A když na ni sníh napadne, jak na tvoje padl vlasy, hoj, což budem vzpomínati na minulé, dávné časy. Snad v herbáři tvé paměti mnohý prázdný lístek ještě, když v roklinách větry vají, když na okna bijí deště. 149 Což to sladko, což to milo, když to bouří nocí temnou; jen když oheň v kamnech praská, jen když ty jsi, matko, se mnou.

V TMÁCH Fragment
Chci pravdu, Pane, klepu, otevři! Dost dlouho jsem ji hledal na světě, a mám-li zpovídat se před tebou, s mým zrakem její zrak se nepotkal. A přece ty jsi druhdy pravil sám: Já cesta jsem i pravdy studnice. Nuž, přej mi tedy jeden paprslek, jen doušek jeden sladce chladivý, jen jednu krůpěj svojí božské rosy! Či to ti lhostejno, že člověk, dítě tvé, jejž učinil jsi rovným andělům, tvůj stín, tvůj odlesk, tvoje podoba, se zmítá mezi pekel propastí a mezi nebes trůnem zlaceným, jak bludný poutník, který v nočních tmách pošinul v propast nohu nejistou, a nyní visí – strašné mučení! – na skalisku nad hloubkou závratnou, jen jeden kořen ruka chvějící uchytla v pádu – jediný, a ten jest shnilý napolo... a praskne-li? Ze síní zlatých svého edenu, tak z lůna svojí věčné moudrosti Bůh poslal v svět nás, jako orlice, 150 jež mláďat svojich nezná perutě a mní, když dala života jim dar, že více netřeba – a z hnízda pustí je. Ti letí, letí – snaha daremná! – již klesají, již slabou perutí úzkostně bijí v boky černých skal, a v skřeku kletby, trpké žaloby v bystřice vlny padnou zpěněné. A matka? – K slunci nad nimi rozpjala právě peruť maceší a okem hrdým blesky rozsívá a nové pije z slunce poháru. – Tak ve života bezútěšnou pouť jsi, Pane, vyslal nás v své moudrosti – a kolem všecka světla uhasil, by nezkušený smrtelníkův zrak tvou božskou jiskrou nebyl oslněn. A obraz svůj – nezničitelný dech z nesměrných moří tvojí věčnosti křehkostí těl jsi moudře zatemnil, by z dračích zubů časem nevzrostlo titánů nových vzdorné potomstvo. Sám sobě ponechal i noc i den i jara úsměv, zimy šeření i blesků svit i tluky slavičí, a chce, by člověk, vládna stvořením, zpit krásou nebes, země úrodou, po boku jeho trůn svůj zapomněl. A vskutku málo těch, kdo pochopí života účel, světa pohádku, kdo v chvíli té – buď třikrát prokleta! – kdy rozum vzplane v mysli dítěte, se ptají polo na rtech s modlitbou a polo v srdci s hadem zoufalství: 151 Chci pravdu, Pane, ty jsi povinen mi zjevit ji, vždyť zveš mne synem svým. Rci, odkud jdeme a kam směřujem? Nač toto smělé světa divadlo, nač tento tajný život duševní, jenž věčnosti se zdá být zárukou, a přece s tělem hrozí sesutím!? Tak visíme jak poutník zbloudilý ve propasti na shnilém kořenu; ten kořen víra jest. – Ó často v snění mém, když denních klopot spadne opona a hvězdám duše mdlá se otvírá, – a v nich jen vidí nové hroby zas či jiných tvorů zlaté žaláře – tu zdá se mi, že praská kořen ten, a při tom praskotu – ó, jest mi tak, jak v těle by se srdce trhalo. Ty vidíš vše a mlčíš posavad, v mrak zahalený svojí veleby, necháš nás zkoumat bylin květ i plod, necháš nás pátrat v drahách hvězdnatých, a dovolíš, by v moře bezedné svou olovnici pustil námořník. Necháš nás zkoumat světa soustavu a stopovat moc vody léčivou, a pro záchvěvy duše hluboké si tvořit pojmů prázdných osnovu, v nichž není víc než staré záhady pod novým šatem bída odvěká! Tak necháš žíti nás – a časem z výše své se snahám našim laskav usměješ, to blýská se na nebi ztemnělém, a v kolej dále všecko obvyklou se točí poznovu. – Tím hromu rachotem, 152 jenž laskavý tvůj úsměv provází, já k tobě volám – Zda mne uslyšíš? Chci pravdu, Pane, klepu... otevři!

PO PŘEČTENÍ BÁSNÍ G. LEOPARDIHO
Ó, kdo by ještě nyní myslet směl, že posledním byl Brutus Římanem! Ó, kdo by ještě nyní nechápal po přečtení tvých veršů kouzelných (jichž trpké jádro v ladné skořápce dřív ducha jme, než oku lahodí), to bohorovné svaté nadšení, ten stoicimus hrdý, nesklonný, jímž vedený otevřel Seneka své žíly jako tajné průchody, by jimi projít mohl smělý duch buď v blaženost tak sladce touženou, buď v strašné nic, však stejně vítané. Ó, kdo by teď nedoved ocenit tu kletbu žití trpkou, odvěkou, ty hořké slzy v taji roněné, ty vzdechy mrazné, smíchy líčené, ty vrásky tiché, které na čele, však hlubší v duši ryjí bludiště! A všecko to, ty muky, strádání i práce pot, jímž z dneška na zítřek svůj udržujem život zbytečný, zač je to vše, za jakou odměnu? Ó, netrhej tu smavou škrabošku si s tváře, kterou zovem nadějí! Ó, nebeř chromci berlu poslední, 153 již vírou zvala předků prostota! Ó, nebeř slepci matné světýlko, jež láskou zváno v světa oboru, svým blahodárným teplem působí to v srdcích, co slunce v květinách! Ó, nevyškrab to matné pozlátko, jež přilepil si člověk na čelo a jemuž říká „vládnu přírodou“! A chceš-li blaho mít – ať vylhané – neb na skutečné věří blázen jen – tož věř v ty hvězdy, byť i nejisté, byť nevyzpytné v drahách klamavých, však přece milé v sladkém záření a nezbytné v života žaláři; věř v oněch ideálů velebnost, jež člověk vztyčil v zenit tužeb svých, jež asi božstvím nazval tenkráte, kdy pojmu Boha sám stál nejblíže. Věř v občanskou ctnost, v lásku k otčině, věř v sílu muže, ženy nevinu, věř v přímost soudců, v pěvců nadšení, věř v svatost dětí, v starců zkušenost; a víra sval tvůj v boji otuží, naděj ti podá pevný luk a štít, a láska zde ti nebe nahradí, boj dovede tě k branám mohyly a utrpení skráň tvou ovije i šediny tvé slávy paprskem! Leč jestli kdy na temných křižovatkách a v labyrintu lidských nadějí ses přidal k oněm padlým titánům, heroům lidstva, velkým v útrapách, již ke všemu, co se jim namane, hned staví „proč“ otázky palčivé, 154 již v sporu s Bohem, s vlastním citem svým a se zděděným světa pořádkem i přírodě i nebi vzdorují: pak, jak jsi velkým v ducha povzletu, tak malým budeš na kolbišti žití! Tu připrav se, že jméno tvé a čest se stanou terčem choutek nestoudných, že farizejů jedovatý škleb rozbode hruď tvou ostnem pomluvy, vyrve ti dítě i choť od srdce a hrob ti upře s vřelou vzpomínkou. Pak v říších ducha temných, dalekých, ty bloudit budeš v mukách sám a sám jak padlý anděl v mukách Gehenny! A přec jen ty jsi – hořké uznání! – jediný pravdu našel z tisíců, byť v mlhách jen, byť třeba strašlivou! Však trp, jen trp, tak sláva Byronu, tak zhynuvšímu v mukách Pascalu i tobě jednou musí vzejít – světlo!

NAD PROUDEM
Večerní slunce v matném čarolesku poslední růže v údol rozsívá, listí se chvěje v tajuplném stesku a z dálky v horách bouře doznívá. Viz, kterak v skálu bije proudu nával, jak mocně pne se vlna vzedmutá, proud burácí – a most kde druhdy stával, v nádherný kruh je duha sklenuta. 155 Ó poutníku, jenž lkáš nad proudy žití, když nadějí tvých most je stržený, sem pohlédni a viz to vlnobití i žalobné slyš proudu ozvěny! Před zrakem tvým most serván v zříceniny, než na něj stoupla noha chvějící, však pohleď výš! Což nezříš oblouk jiný, tak velebný a nachem zářící? Ó, žehnej bouři, jež tvým zmítá nitrem, i blesk, jenž spálí ducha okovy, i slunce, které spojí tebe s jitrem a snů tvých klamné strhá osnovy. Nechť zkalen zrak, nechť mdlá se noha zdráhá, nechť snů tvých růže zvadne v poupěti, ty vykleň duhu, jež až k nebi sahá, a orel duch – i k slunci zaletí!

SVATVEČER
Na lazurovém nebesklonu se tichý měsíc nad vodami skvěl, a tajuplným kouzlem tónů dojemný souzvuk večerního zvonu mou duší pozachvěl. V té harmonii znovu plály vše sny a tužby mojí mladosti, v duhových barvách hrály a v dávno zadržených slzách tály a hasly v temnosti. 156 Mých žalů moře neobsáhlé se rozvlnilo v čaruplných snech, a seraf slétl náhle a lásky manou rety moje zpráhlé konejšil jeho dech. Hned za nebeské vletnem prahy, jak žití tvého zhasne pochodeň, smrt přijde vždycky záhy! To pamatuj! – Já žehnám tvoje snahy, teď žij a zapomeň!

V TEMNÉ JIZBĚ
Mráz polehoučku obrázky své kreslí v tabulky oken chudé jizby mojí, na stropě stíny dělí se a pojí a z krbu jiskry poslední se vznesly. Ó chvíle šera! Jaká hudba tichá a ples a vůně z tebe na mne dýchá, zas dávné báje nad hlavou mi šumí, a upomínka mořem snů a dumy v ráj lásky pluje stříbrnými vesly. Jak v teplém hnízdě ptáče měkkou jamku, mám rád svou jizbu, zde můj život jeví se s všemi žaly, kouzly, sny a zpěvy jak obraz z mlhy ve čarovném rámku; tu zvěsti dětství rolničkami zvoní, v to zlatých bublin pestrý dav se honí, a přes propasti žití zamlžené si fantasie z duhy mosty klene v říš ideálů k zakletému zámku. 157 Jak často v nejtajnějším koutě lebky se nejkrásnější myšlénka ukrývá, tak na dně srdce láska má spočívá, vzpomínky blaho – její polštář hebký. A znova rozum v její zlaté sítě lká zapleten a prosí jako dítě: Ó, vezmi mne zas v objetí své klamné, ať nová píseň usměje se na mne, ať děcko mám svých žalů do kolébky! Ó, z mnohých trudů minulost mne viní!... Hle, z popele, jenž skví se zlatem živým, melancholie vstává s okem snivým, vějířem hnědým čelo moje stíní. V něm velké perly kalným zrakem svítí, to jsou ty slzy, jež jsem plakal v žití; ó, skloň ho jen, ať zakryje mne zcela, ať nevidí svět vrásky mého čela, mráz na srdci, na liliích snů jíní! Jen směle stav, ó mládí, svoje duhy a klamem nazvi, co je pravda těžká, hle, i ta slza, co na víčku mešká, ti poví, jak jest život zápas tuhý! Ach, první lásku písní zkonejšíme, že jako poupě v rakvi srdce dříme, pak řeknem si, každý sen že klame, pak všecky květy z duše vytrháme, a ráj když ztracen, – jdeme hledat druhý. A naděj napřed, víru v lidstvo vzadu, v hon vydáme se po tom, co zvem štěstí – ó, kolik cest duch třeba k hvězdám klestí! Co zboříme a vystavíme hradů! 158 A když i chytnem blaha paprsk zlatý, by jeho svit krb domácnosti svatý nám k stáří vyzlatil i jeseň chudou, tu ještě v smrti ústa ptát se budou, zda pravou cestou šli jsme k eldorádu? Mráz polehoučku obrázky své kreslí... Ó noci, skloň svůj závoj tmavořasný! Tak, jenom níž, mně zdá se, že jsem šťastný – hle, kam až mne jen myšlénky mé nesly! V stáj betlémskou se mění moje chatka, kol andělů zní píseň čarosladká, zde tolik blaha, co hvězd nebe kryje, zde madonou jest svatá poesie a nová píseň, děcko boží z jeslí!

TEMNÁ BÁJ
Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých, vlas břízy poletá svislý... Na horách zdaleka leskne se sníh a mně tak teskno je v mysli! Vidím tu chaloupku na podhoří, mhla stáhla loktušku nad ní, do sněhu divže se nezaboří dveře a okénka zadní. Za stolem sedím sám; na trnoži dlí noha znavená spěchem – „Nu, dítě, jak v tom jest vůle boží,“ hlas báby z koutku zní vzdechem. 159 Ticho je zase a ve náručí sny staré hlavu mdlou vábí, tmou sotva zdaleka sem zahučí větru sten dutý a slabý. Teď venku stočil se sníh v kotouč a letěl pustými lady – Nechcete, staruško, zapálím louč, bude nám veselej tady! „Netřeba, hochu můj, nech toho, nech, světlo mi nepřidá klidu, k čemu mám viděti v poslední dech tu starou dědičnou bídu?“ Ticho zas, komůrkou sen se loudí, stínem se v okénku míhá, na víčka báby však nezabloudí, v těchto již bledá smrt číhá. Dřív jste mi pohádky povídala – se rtů mi nesměle sklouzlo – z každé se mladost má na mne smála, jaká v nich krása a kouzlo! „Těžké to, hochu můj, povídání, když jest duch jako hrob prázdný... Jen jednu pohádku mysl schrání, pro děti ta jest a blázny! Chceš-li ji poslechnout, nevyšší čas, slyšíš, smrt na dvířka klepe, – pojď blíž, ať pohladím tvář tvou a vlas, tak se to umírá lépe!“ 160 Sotva jsem ku loži starušky sed, juž hlava v podušky sjela, tluk srdce ztajil se – na skráních led, ústa jen slabě se chvěla... Byla to pohádka – či mroucí vzdech, jímž s tělem loučí se duše? U lože do jitra v bouřlivých snech seděl jsem v nejisté tuše. A než vzplál po třetí červánků nach, na bábě mohyla hlíny; chaloupky rodné jsem překročil prah a posud nenašel jiný. Teď kolem hřbitova krok můj spěje, duch můj jak zimní luh prázdný, hledím kol a tuším, život že je ta báj pro děti a blázny! Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých, vlas břízy poletá svislý, na horách zdaleka leskne se sníh a mne tak teskno je v mysli!

BEZ PAPRSKU
To marná péče, marné úsilí... Neb je-li věčnost, je-li jeden bůh, pak přírody jen hlasem mluví k nám a ve umění jasném zrcadle lze vidět odlesk jeho bytosti, jak ve zpěněných vlnách bystřice 161 duch bouře zhlíží bleskný obličej; pak védy, bible, korán s talmudem jsou jenom první stěny kolébky, z níž na člověka, když svůj ztratil ráj, se usmálo to dítě nebeské, jež zváno světlem v světa oboru, však zároveň jsou rakve deskami, v niž zlaté sny své lidstvo pohřbilo i mladost svou i naděj na štěstí. Tak mrtvé lásky skromnou památku, uzvadlý kvítek v knihu klademe, a po letech když najdem zežloutlý, řekneme v duchu: Krásný byl to čas! Nám zhaslo světlo. Vše je směs a tma a bouř a shon a zmatek nejistý; mrak halí nebe – stále roste víc... Jen časem blesky mocné roztrhly šat nebes chmúrný, ale zhasly zas. (Tak Sokrat, Ježíš, Dante, Spinoza). Leč lidstvo nevidí a spěchá dál, neptá se „odkud“, netáže se „kam“. Duch ironie z „stromu života” na metlu splítá uschlé haluze; strom poznání nám hází do klína jen shnilá jabka s hořkým popelem! A nad tou tmou a nad tím chaosem bůh sytý světa ptá se potichu, zda dříve stvořil světlo aneb tmu, zda člověka či jeho okovy?... 162

STARÉ BÁJE
V mé jizbě šero – táhnou staré báje... Můj duch jim letí vstříc. Ó, všecky zná je! Z nich každá, jak se v hravém kmitnou reji, zanechá slzu na mém obličeji. Báj dětství nejdřív – dítě v usmívání, jež proud života zastavit chce dlaní, jež trhá květy, zlaté vážky chytá, teď závoj ze snů nad hlavou mou splítá. Báj lásky potom – panna zlatovlasá, slz perle a snů příze s hlavy střásá, jak bílou ruku klade na mé čelo, hned tisíc písní v srdci vypučelo! Báj slávy – žena s okem roztouženým, vlas černý padá k ňadrům obnaženým, jak s polibkem se snesla k retu mému, laur s hvězdami mně stkala k diadému. Báj volnosti – proč zmizely tak záhy ve mlze šera smutné její tahy? Proč hodila, se tajíc v dálku stmělou, na srdce moje růži zkrvavělou? V mé jizbě šero. – Píseň mlkne v touze... Ó sny! Mé štěstí! Vás mám v světě pouze! Však s vašimi hned loučil bych se ráji, ten poslední z vás kdyby nebyl bájí! 163

PÍSEŇ PÍSNÍ
Chci novou ti zapěti píseň! Taková nezněla z úst sfingy, když zlatorudé šípy při východu slunce se dotkly ňader jejích v poušti thébské; takovou nepěli duchové eblisa, taková nezněla z archy Jehovy, když v hlaholu zlatolesklých tub hosana! volal Izrael. Ni v průvodu menád prostovlasých, když tygry tažen, zářící, blažený, šťastnou ještě zemí táh Dionýsos; takovým nezaplál ohněm v zdích kláštera nyjící mnich se zvadlým srdcem, jenž po matném paprsku své víry s vzdechy a modlitbou k prahu nebe dospěl, kam letem triumfálným ve staré báji helénské Ganyméd orlem! Ó, slyš moji píseň! Taková nezněla z úst dívek a chlapců, jenž točíce nad hlavou ohnivé pochodně tančili divoce u dveří harému, kde na cedrovém loži tulil se Šalamoun k hnědé Sulamitě, jako se kloní ku spící zemi ve závojích noci stříbrný měsíc! Jak vyslovit své štěstí! Mluvil bych větry, zářil bych hvězdami, jásal bych bouří, volal bych propastmi: Ó blaho, ó štěstí! 164 Mně zjevilo se velké mystérium, já rozluštil jsem děsnou hádanku sfingy, jež sluje žena! Teď na tvém srdci když tvoje kadeře mne oblily jak proudy nové potopy, jak stíny opony, za níž se míhá tvé čelo – stříbrná lampa! Teď chci mluvit o štěstí! Tys dala mi píti pohár svých retů, a já jsem vychýlil ohnivé to víno, až vlny tvé lásky se vzpjaly nade mnou v zapomnění sladkém, a jen tvá ňadra bílá kmitala tvým vlasem jak černými jezera víry dva květy leknínu. Tvá hlava – oltář mé lásky, tvé srdce – ráj mého blaha, z něho čtyři tekou řeky: síly a nadšení, lásky a radosti; nad nimi stojí duch můj, v nich zhlíží se, meč ohnivý poesie v ruce a nad čelem diadém lásky... Pojď, má milenko! Já zahalím tě v oblak zlatý své slávy; kol tebe rozvlní se vonné pižmo mých písní; a hlavu tvou přikryju purpurovým křídlem své vášně! Tak nedostupni světu, blaženi, šťastni, snít budem věčně! Pod námi plazit se budou 165 v svém malicherném vzteku vše zloby života, tu zmije zoufalství, sirény naděje; já rozptýlím je dechem své písně, šlehat je budu bičem svého vtipu, a rmutný kal sobectví nesmí dostoupit k nám, ni potřísnit růžový nehtík bíle tvé nožky... Tys má! – Zda můžeš pojmouti blaho té chvíle, já zírám v kalichy květů, tvé oko vidím ve třpytu hvězdném, jenž zbloudil nad naše lože, by kolem hlav nám utkal korunu štěstí! Má duše blažená skanula v moře věčné lásky jak jasná zářící slza, již prolil nad pádem satana bolesti anděl eloa. Ba zdá se mi, že nahlížím v tajemství světa, že vlna tvůrčích radostí se valí mým srdcem, proudí mou krví, mluví mou písní! – Chci novou ti zapěti píseň, však myšlenky její sají mi ze rtů tvá ústa, a rytmus její přerušen divým tlukem tvého srdce, a vlny rýmu rozstříkly se v stříbrnou pěnu o tvoje ňadra... 166

SVÉ MATIČCE
Ty milá, dobrá matičko, teď docela jsme sami, jen Bůh nad námi vysoko a jen tvé slzy s námi. My v cizině, ty v samotě jak smutná jabloň v poli; Ó těžko věru povědít, jak nyní život bolí! A těžko věru povědít, a jen tvé srdce ví to, kterak mi štěstí našeho i nadějí všech líto. A líto mi těch sladkých dob, jež prchnuly tak plaše, té střechy s hnízdy vlaštovic, kde kvetlo blaho naše. A líto mi té pohádky, již mladost nazýváme, i krajiny té přítulné, kde každý kámen známe. Teď propast v každé myšlence a vzdech ve každém slovu, a srdce jednu cestu zná, jen k otci – ku hřbitovu! Ty milá, dobrá matičko, teď docela jsme sami, 167 jen Bůh nad námi vysoko a jen tvé slzy s námi...

ZPOVĚĎ Slečně M. H.
Jak děkovat ti, sladké dítě, že v truchlou moji samotu jsi vdechla sladkou upomínkou zas nové kouzlo k životu! Tvá láska v propast mého snění zaplála jasnou pochodní, tvůj soucit slunci nových písní byl zlatou zoří východní! V ten čas, na troskách ráje svého když schvátilo mne neštěstí, když hotov jsem byl každou chvíli pít kalich nových bolestí, v ten čas, kdy prahla po útěše jak po rose květ duše má: pad v srdce mé tvůj obraz milý jak andělský zpěv Betléma! Ó sladké dítě! Holubice! Ó ženo s duší anděla! Ty nevíš, jak se bytost moje při vzpomínce tvé zachvěla! 168 Ty nevíš, jak mé sny a touhy jak ptáci, kteří letí v jih, se vzpjaly – tady v písních tály a tam zas v slzných krůpějích! Jak vzpomínám zas oné doby, kdy jak dvě hvězdy oblohou se v žití naše duše našly a teď se loučit nemohou. V mé hlavě kvetly sny o slávě, v tvém srdci lásky blaho jen, ty v naději a usmívání, já s vlastní vůlí rozdvojen. Ty pro lásku jsi pouze žila, ó budiž třikrát žehnána! Tys jaro měla, jasmín kvetl, a slavík pěl ti do rána! Já tenkrát jsem již orla křídlem svých snění zalét v ruinu, až divý anděl písní halil mne perutí svých do stínů! My potkali se – v žití moři já orel s bílou labutí, a přece duše naše zněly jak struny v jednom dotknutí. My rozešli se – na hladině kdo po labuti najde sled? A kdo můž stihnout nad ledovci v závratné výši orla let? 169 Já děcko byl, já myslil stále, že bezedná je duše má, já zhrdal láskou, věřil slávě, a teď jsem zklamán oběma! Já myslel, v snů svých rozvalině že jak duch pouště mohu žít, své divné písně s větry zpívat a za své sestry hvězdy mít! Jak Gautier že mohu říci: Co schází mně a k čemu lkát? Mám svoji knihu, když chci bdíti, a fauteuil svůj mám, když chci spát! To měl bych ovšem... mám i více, mám trosky snů svých, mám svůj žal, však nemám, běda, srdce jedno, jež pro věčnost bych miloval. Ó hrozné slovo! vyřknouti je se bály rty mé dlouhý čas, jak skřivánek se bojí zimy a jak se srpu bojí klas. Znám život – jeho tmu i světlo, ač mnohý vzdušný stavím hrad, přec kajícně se v prsa biju, jak Byron dím: Mám ženské rád! Mám rád ty smavé bajadéry, jež netají svých údů vděk, a kterým smíchem každou chvíli div nestrhá se živůtek! 170 Mám rád ty snivé Magdalény, jichž luzné tahy tají žel, jež v zadumání zachvějí se jak hvězda, již mrak přeletěl! Mám rád ty ruce liliové, ta čílka v hustých kadeřích, mám rád ty rtíky a ty oči, to šeptání, ten luzný smích! Mám ženské rád? Jak jarní květy, jak hvězdy, jež jdou oblohou, mé písně dost rtů ke líbání, však srdce – najít nemohou! To srdce, jež by u mne bdělo, s mým bilo v jednom souzvuku a jako květ se otvíralo pro jeho ples i pro muku: Tu ženu, jež by milovala bez mezí všech i bez času, jež víno by v mou duši lila a rosu v bouří zápasu. Jež andělem by vzlétla k nebi a vrátila se ženou zas, jíž duše melodií zněla by v mojich vášní sporný hlas. Jež mluvila by k srdci mému, jak matka k dítku zašepce, a jež by byla láskyplnou sestrou mých písní v kolébce. 171 Jež mojí skráně, když se vznítí v myšlenek velkých vzplanutí, by dotekla se rukou bílou jak holubička perutí! To srdce luzné jako půlnoc a teplé jak svit polední, tón jemný harfy Aiolovy v tluk mého srdce poslední: To postrádám – ó velké hoře! Ó chvíle trpké samoty! Já zapomněl, že k věnci slávy se kráčí stezkou Golgoty! Ty třikrát šťastna! – Tvoje srdce vždy najde krb i přístřeší, vždy píseň, jež tě rozveselí, vždy polibek, jenž potěší! Teď vzpomínám, jak o půlnoci se vzbouzím v slzách často sám, jak tebe, sladké dítě moje, i lásku tvoji v srdci mám, A vzpomínám, jak v stáří bude, jak ve smrti... Ó marné sny! Již nelze v ráj se vrátit znovu, rok žití změnit do vesny! A vzpomínám – jen tebe spatřit, jak na dlouho bych šťastný byl, jak ve dne bych ti ruku bílou a v noci nožku políbil! 172

STÍNY VEČERA
Červánků růžemi, ó stíny večera, tiše a zvolna padáte ku zemi, jak v choré srdce mi vzpomínka bolná! Ve vašich záhybech, ó stíny večera, spí hvězdy v mlze, v ňadrech mých v starých snech starý pláč, starý vzdech, v oku jen slze! Perutí tajemnou, ó stíny večera, slétněte z výše! Snů hudbu dojemnou rozviňte nade mnou, ať zdřímnu tiše!

PRO DOMO SUA
Já neříkám, že známkou Kainovou jest poesie, ale vyznám rád, že diadémem není královským, jímž vetřelec by skráň svou zdobit směl. Neb harfou být, do jejíchž zlatých strun by prsty duchů bily kouzelné, být zrcadlem, kde v barvách míhavých by odrážel se život měnivý; 173 být oceánem, v jehož hlubiny by slunce krásy mohlo zapadnout, by v novém lesku novým vzešlo dnem; den v boji se životem promrhat a v nocích vstávat s vichrem bouřlivým, bdít s hvězdami, ze slují duše své hnát bičem vášně havěť obrazů, jak Samson s lvem tak s myšlenkou se rvát, tam bádati, kde vládne lhostejnost, tam živým být, kde mrtva příroda, a myslit s Dantem, cítit s Dranmorem, až naposledy vysílen a bled přes trny záště, klamů balvany ve krásy věčné stoupat svatyni, kde v záři božství trůní lidský duch – Ó k tomu málo vetchou třtinou být, s níž hrají větrů lehké rozmary, neb skřivanem, jenž v jarní pohodě se v šťastné písni houpá nad nivou; zde třeba cedrem být, jenž hlavu svou dá vichrům v plen, jenž s hromy rozpráví, a supem být, jenž v hnízdě skalnatém ve slunci mhouří oči ospalé, však v bouřích vichr předčí letem svým! Zde mizí hra! Zde v sázku zoufalou buď život dej neb odstup z bojiště! Zde duší celou budiž básníkem, bol, starost, beznaděj, mrak zoufalství, svit naděje i nejistoty hlod – vše ať se valí jako vodopád přes skalná hradla hrdé duše tvé, ty sluncem buď, jež z černých oněch vod vykouzlí duhu barev čarovných! A když v tvém nitru náhle povstane jak zázrak nebes v plném souladu, 174 jak z hromovládce hlavy Minerva tvé dílo, jež jsi živil parnem dne a bděním noci: v slzách radosti když pozná sebe v díle tvém tvůj duch: pak teprv žil jsi hoden záře hvězd i vůně květů, hoden etheru, jenž proto vinul kdys tě k ňadrům svým i s valnou přírodou, by v tobě zas se vyplnilo světa tajemství! Zde lidský duch mně zdál se největším; já s chvěním stoupal k jeho Golgotě a s úctou nejvyšší já slýchal hlas, jenž „svatým“ děl být každé umění. U chrámu jeho stojí na stráži má poesie, bazaltová sfinx, jež slunci jen se harfou rozzvučí. – Ó, nedivte se! K vašim otázkám vždy sfingou jen, vždy němou zůstane!

LAVŘÍN
Sen divný kol mé hlavy víří: Já umřel. Satan přímo chyt na křídla svoje netopýří mou duši a s ní v peklo slít. Nu, vždyť jsem básník, jaký div! Tak umírám, jak byl jsem živ. Pod klenbou dlouhou v pološeru, tak jako žily na zemi, se nesly stíny beze směru v tmách mizíce... jen chvílemi, 175 blesk zajel v kruh ten mlhavý jich ozařuje postavy. Vtom ve mihavém kmitu světla já poznal mnohou známou tvář; génia peruť nad tím létla, ten sprostý byl jen písničkář, ten dlátem a ten štětcem zas čas ubíjel a nudil nás. Ten mnoho myslil o umění, však nepřestoupil jeho práh, ten duši vnořil do nadšení, však stále věčnou žízní práh, ten podleh žití bez vzdoru jak dlátu tříštka mramoru. Než nový tlum se v dálce mihnul, již druhý mizel v náruč tmám... tu v bránu vůz pln laurů tíhnul, a za ním v slávě satan sám a s úšklebkem děl jeho ret: Zde vemte, co vám nedal svět! Jak náhle když zaletí střela v jeřábů šik, jenž táhnou v jih, síň pekla divým zmatkem vřela, slyš křik a vzdech a pláč a smích: Sem věnec ten, sem na mou skráň, já největší mám právo naň! Tak z nešťastníků jeden volá: Já slávě sloužil stár i mlád, pol šílenec a věštec zpola jsem snášel vedro, zimu, hlad, 176 a nežli vlas můj zšedivěl, i národ můj mne zapomněl. A druhý zase: Já dal v sázku svůj život i své nadšení, já v hrudi zapřel boha – lásku pro zlatou modlu umění, a věnce toho jeden list mně otrávila nenávist! Mně také věnec! volá třetí, chci zmládnout jeho svěžestí! Své pro něho jsem zapřel děti a ženu uvrh v neštěstí. Já lidstvu chtěl jsem svítit v tmách, a sám jsem nořil peruť v prach. A v křiku tom já stojím stranou, myšlenky sedly na mou skráň, já nevím, že mé slzy kanou, já nevím sám, že spínám dlaň, však po prvé od dětství let se modlitbou můj zachvěl ret: „Já vím a pevně věřím, Pane, žes poslal mne být světlem v tmách, že přijde den, kdy sluncem vzplane na čele mém tvých rájů nach, byť třeba živen slzemi, byl zde můj lavřín na zemi! Já vím, že řek jsi ke mně ve snu: Pojď za mnou z ženy objetí, za krátkou tvého žití vesnu měj krásy věčné podletí! 177 Žár mojich blesků nad čelem, ty povstaň z prachu andělem! Byť zapomnění jsi mně strojil jak nešťastným zde synům svým, zář sluncí tvých já v srdci spojil zpit krásy věčné tajemstvím, když v tmy se řítí bludný věk, já pozdravuju červánek! Mně jabloň vonné květy střásá, mně sbor lká písní tajemnou, a v pustých nocích pouze krása plá, hřeje, svítí nade mnou, pro jeden paprsk jejích hvězd i zapomnění sladkým jest!“

SOBĚ
Svět, umění i srdce lidské v květu jsem v písni spojil ducha přísnou prací, nad záhad bezdnem, kde se člověk ztrácí, chrám mythů sklenul duch můj v srázném letu. Za náboženství dal jsem soucit světu; ač písně mé v svět létly jako ptáci, k myšlénky světlu duch můj vždy se vrací od číše, přátel, od žen sladkých retů. Mně člověk byl v svém vítězství i bludu i s přírodou, z níž věčnost, na mne zírá jen toho symbolem, co neumírá. 178 Půl žití v nadšení a půli v trudu jsem takto strávil v odříkání stálém, jsa v prachu smýkán vlastním ideálem.

SEN PRASVĚTA
Jak dotknul by se mojich skrání svou perutí, noh báječný, tak olověné, těžké spaní setřásá duch můj netečný; naslouchá v dálku – dlouhý řev – aj, tu na skalin příkré tesy ve ještěrů a hadů směsi s pardálem v půtce skočí lev mdlý ztrátou krve, uštvaný. Jak dlouhé, živé liány lvu na ohon se věsí hadi, v jich tělech jeho zuby řádí a v jeho žilách jejich jed. Hle, nyní kles, a teď se zved a hřívou zatřás vlnivou, na pardálovu šíji sed a v jednom chumlu s zeměplazy se vil až tam, kde skalné srázy se rozsmekly v strž šklebivou. A běsný sykot – táhlý řev a těžký pád a ticho teskné – jen ve kamení rudá krev a na trávě se rosa leskne. A hory v kráse nedotknuté tu ve mlze, tam v páře žluté, na mračné skráni první sníh, se zdají tratit v oblacích. 179 Ve směsi sosen, jilmů, cedrů a v květů tísni lahodné ty stráně tají úrodné, ty ve slunečném prahnou vedru, a rmut, jenž od potopy zbyl, jim kryje bedra, hruď i týl. Těm proudí z boků pramen lávy, těm ještě šlehá plamen z hlavy a dýmem v plášť je halí tmavý! Ty nepevny v svém základu tu náhle rostou, tu se kloní a v dol se řítí v neladu, svým pádem z temných doupat honí zvěř prasvěta. Ó divý chvat a ruch a zmatek divoký! Slon s chřestýšem tu v kotouč spjat se trapně vleče blíž a blíže, až ve močálu, v lese rýže se zhroutí na kraj zátoky, kde nad zrcadlo tichých vod se s Mahmutem spjal Behemot, a blíž, kde krví rudne pěna, se bahnem brodí po kolena... A moře spalo. Svoje divy teď skrylo v páry závoj sivý, houpajíc slunce na klínu, a hrálo jenom krůpějemi, jež v proudech krystalného deště se nesly z nozder delfínů. Kolébkou tenkrát bylo ještě, ne hřbitovem, na jehož lemy v hrom bouře, blesků požáry by člověk vztyčil jako kříže své majáky a stožáry, jen orel nad ním, vzduchu kníže, 180 se tichým křídlem slavně nes, zrak upíraje do nebes... Ó valné světy, chmurné břehy, ó prostore, ó hlubiny, kdy lávy var i ledné sněhy se spryskly v chaos jediný! Kdy velký prs svůj nedotknutý všem podávala příroda, kdy slunce vzchod, ston větrů dutý i bouře snivá lahoda, jek pralesů, kvil vodopádů i zápasících oblud řev se pojil v jeden slavný zpěv, ku cti a chvále Hospodinu, jenž zkrotiv živlů děsnou vádu do věčnosti si used stínu a hvězdnou záři u hlavy, se díval v prostor mlhavý! – – – – – – Ó básníku, tak i v tvém duchu to bujelo též před lety ve planutí a tvorčím ruchu, než světa dech ten prokletý se dotk tvé duše jedem svým a poskvrnil ji otroctvím. Jak ony světy v směsi divé bez ladu čněly ku obloze, tvá duše, moře mlčenlivé, jen hvězdy nebes zrcadlila a prasvěta báj v sobě kryla. Teď řetěz strastí k tvojí noze se upjal jak lvu na ohon had obratný. Dřív v tvojím nitru vše bylo velké, nádherné a titánské a nezměrné; 181 tvé srdce bylo velký zvon, jenž rozhoupal se lidstva k jitru. Tys poslouchal jen srdce svoje, a jako vroucí lávy zdroje v číš zpěvu tekly slzy tvoje! Tvůj vzdor se vzpjal jak leviatan a vzpřímil vaz svůj nesklonný; čím tobě Bůh, čím tobě satan, čím všeho světa zákony? Tvé myšlenky jak drahokamy se leskly věků hlubinami, nad hlavou jejich blesků roj, tys v světa zíral nepokoj! Tvůj zpěv byl drsný, neumělý tak jako hradby kyklopů, však lidstva tuchy v něm se chvěly, on padl božství na stopu. Teď ale, jak zem po stvoření jsi zakrsal a zevšedněl, víc božské síly v tobě není, nám zhnusil se tvůj chlubný žel! Jen o růžích, o svitu luny zní tvojí písně snivý hlas, a přec je třeba bíti v struny, by ve základech svět se třás! Nad tvojím žitím tupým, všedním, se pavouk nudy zavěsil, tys z titánů chtěl býti jedním, leč osud jich tě poděsil! Jen zřídka ještě pověst tichá tvé skráně z dálky oblétá, vulkánů žárem v hruď tvou dýchá: to mladost tvá – sen prasvěta! 182

UKOLÉBAVKA BÍLÉ PANÍ
Ty, dítě mé, spíš sladkým snem, mne k tobě vedla půlnoc sem z věčnosti moře, kam sladký ohlas ze světa, ze žití bouře zaletá z dum, tuch i hoře. Spi blaze, dítě. Hvězdář se zmýlil v hodině, však v pravé půlnoc vteřině tam u nás zněla, já slyšela ten vážný hlas, mne volal přísný duchů čas, bych tady bděla. Spi blaze, dítě. Spi, proudem slz mých okřtěné, spi, z mého srdce zrozené, krve mojí! Ať osud jak chce obrátí svůj běh, nad tebou pramáti ku stráži stojí. Spi blaze, dítě. Tvůj osud, v ruce korunu a kata meč hned u trůnu se k tobě kloní, já v moře bídy, povzdechů ti v žalář vetknu útěchu, jež písní zvoní. Spi sladce, dítě. 183

ROMANCE O OPUŠTĚNÉM KRBU
U krbu starý otec a matka šedivá, v popeli každá jejich se slza rozplývá. Jediná radost jejich, dceruška, ztracena. „Což nevrátí se více?“ „Ne!“ lkala ozvěna. Tu přišel cizí rytíř a jejich slzy zřel, a rychle sedl na kůň a děvče hledat šel. A projel divým lesem, až našel dračí skrýš, „Ó, nelkej, zlaté dítě, je pomoc blízká již.“ A zabil draka v boji, v náručí dívku vzal, a láskou jemu v srdci vlas její zlatý plál. „Buď má, buď má, ó dívko,“ zajásal slavný rek. Starému otci a matce ji přines nazpátek. Jak objali ji náhle, žár v krbu vzhůru šleh, 184 a byla radost v chatce, a ples byl v srdcích všech. Však štěstí lístek, vítr jej stočí po lese, z andělských křídel pírko, jež vítr odnese. V boj odebral se rytíř, zmizela dívka zas, a družný plamen krbu jsa osiřelý zhas. A když se rytíř vrátil, tu našel prázdnou chýš, kde otec, kde je matka, kde dívka? Bože, víš! Teď bloudím smutně lesy a hledám ztracenou, jen za mnou lesy hučí svou dlouhou ozvěnou. Teď bloudím smutným lesem, už nevím ani kam, jen cítím, kterak zvolna a těžce umírám. 185

NA KNIHU VERŠŮ Tobě
Zas dopsáno. Ach, tak se život stáčí! Byl dobrý? Zlý? – To věru těžko říci. Byl dobrý duší Tvojí milující a zlý, když bez Tebe jsem hynul v pláči. Tak pomalu se na Golgotu kráčí, tu Cyrenský jde Šimon s vlídnou lící, tam hebrejská řve luza zlolající, kříž naší muky v prachu hloub se vláčí. Však Šimon se mnou jde – to rozhoduje, zvlášť můj má vlídné tak a sladké tahy, tak měkký ruky stisk, tak úsměv milý, že kdybych u cíle stál, oddychuje, rád, konec všeho že mi kyne blahý, on řek by: Znova! – Začal bych v té chvíli. 189

Modlím se k Tobě sílou lásky svojí, Modlím se k Tobě sílou lásky svojí,
té, která přetrvá vše pohanění, té, která drží lilje v dlani dvojí, když v rukách jiných vše se v bláto mění. Modlím se k Tobě sílou svojí muky, té, která beze snů zná dlouhé noci, jíž padá berla z unavené ruky, jež v závěj hoře klesá bez pomoci. Modlím se k Tobě sílou svojí víry, té, jež se nedá, jež vytrvá navždy, se nedá zlákat, kde rvou pomsty víry a osidlo kde číhá samovraždy. Modlím se k Tobě celou svojí duší, svou bytostí, svou prací a svou slávou, tím, co jen srdce uhádne a tuší, polibku něhou, hrobu zvadlou trávou. Modlím se k Tobě, abys byla se mnou, kdy opustí mne všecko v světě širém, bys ruku podala mi v půlnoc temnou a spasila mne důvěrou a mírem.

Co létlo sny a čím se chvělo Co létlo sny a čím se chvělo
mé srdce – touhu mou i žal, čím zaplálo a čím se tmělo, jak věrně jsem Ti denně psal: to všecko v tyto listy vpiš, neb tenkrát žil jsem jedině, a pamatuj, co dávno víš, že Tvým jsem v každé vteřině; 190 o štěstí, které vděčím Tobě, že budu psáti ještě v hrobě.

Smutný den je v listopadu, Smutný den je v listopadu,
jak zakletý sedím sám, hlavu v dumách v dlaně kladu, vzpomínám a vzpomínám. Jak zakletý sedím sám, myšlenky mé nejsou moje, vzpomínám a vzpomínám na ty sladké oči Tvoje! Myšlenky mé nejsou moje, Ty je musíš v dlani mít, na ty sladké oči Tvoje rozlétly se vyslunit. Ty je musíš v dlani mít, pusť je všecky v svoje nitro, rozlétly se vyslunit v mlhavé to zimní jitro. Pusť je všecky v svoje nitro, budou Tobě zpívat, věř, v mlhavé to zimní jitro, v sychravý chlad, šedou šeř. Budou Tobě zpívat, věř, o mé lásce, která drží v sychravý chlad, šedou šeř, nad osudu velkou strží. 191 O mé lásce, která drží jako skála v moři kol, nad osudu velkou strží, kde sup krouží, černý bol. Jako skála v moři kol pevná láska má a jistá, kde sup krouží, černý bol, pro tě, dítě, není místa. Pevná láska má a jistá, tak ji zas v Tvé ruce kladu, v srdci Tvém si najdu místa i v smutný den listopadu!

NEDĚLNÍ PÍSNĚ O ŠTĚSTÍ
I I
V rozkoše tůni, v blaženství moři tvá duše náhle tmavý zří bod, cosi se náhle z hlubiny noří jak skály zrádné hrot; Zachvíš se nad tím v bolestné tuše a díváš se štěstí do hlubin, a je to přec Tvé jen toužící duše, po větším štěstí stín! II II
Neříkej, že štěstí dost, víc že mně nelze snésti, 192 právě stín v něm drsný host po větším je touha štěstí. Piješ – chtěla bys pít víc, rty zas práhnou novou žízní, důkaz vzdech a ruměn v líc v polibcích vše nových vyzní. Štěstí lásky vyčerpat marná snaha jako moře, které hoch chtěl přelívat malou škeblí. Jestiť zoře. Jestiť velká záplava štěstí lásky jako naše, tam kde hasne, nastává, nelekej se o ně plaše! III III
V zlatu jarní nálady vzplál nám ku štěstí den prvý, žulové má základy, stmelené jsou naší krví. Nahoře však drobný květ zlaté pampelišky chví se, pozor, foukneš, dá se v let a již více nevrátí se. Pouze chmýří kol a kol škoda pro to písně, slova –, ale utiš srdce bol, z lásky vzkvete štěstí znova. 193 IV IV
Zdá-li se Ti, že jsi šťastnou teď, víš, jakou mám na to odpověď: „Zaplať Pánbůh, to jsem přece chtěl, abych Tobě šťastné ve tvář zřel!“ Zdá-li se Ti, štěstí trochu míň že by stačilo a že v Tvou síň by padnouti měl trochu stín a chlad, řeknu pouze: „Dítě, mám Tě rád!“ A již z toho vše kol bude kvésti na výsluní trvalého štěstí!

NOVÉMU JARU VSTŘÍC!
Vše zvony srdcí rozpoutáme k novému lásky hosana, led odporu se tuhý láme a nedůvěra strhána, mrak slední ku horám se chýlí, ston slední umíraje kvílí, jeť bitva žití vyhrána! V jas duše naše ponořeny zas budou samou radost pít a květem slzí vykoupený zajásá osvěžený cit; zas vášeň vzpne se rovna oři a slední zbytky žalu zboří; my chcem žít a v lásce žít! 194 Zas přitulí se k ňadru ňadro, zas ponoří se v sebe zrak a žití taj a žití jádro, cíl všeho láska! Do oblak zas tryskne píseň, slavík plesný, a hráti bude Tobě ve sny skrz noční šer a stínů mrak. Ó, podejme si vposled ruku v ten věčné lásky svatvečer! Chcem zapomenout každou muku, vše z minulosti stopit v šer, chcem pevní státi vůči všemu, v boj proti lásky duchu zlému, chcem radost pít jen čistých sfér. A lásky bůh ten silný, svatý ten vesně naší požehná, mír v srdce rozlije nám zlatý, ó hudba srdcí líbezná! Ó květy příštích objímání a polibků, z vás hruď se sklání vše něha, kterou láska zná! 1

Hodina s Tebou Hodina s Tebou
jest plná růže na lehkém stvolu, kyne a směje se, barvami skvěje se, bez nudy, bolu jen k sobě úže, 195 chybí jen lůže, až k nebi vznese se, hodina s Tebou! 2 Hodina bez Tebe, to blín je tmavý, šerý pln jedu, krok se tam zastaví a on vráz otráví, svět ztracen v šeru, kde pocel žhavý, spár bolu dravý srdce až zkrvaví, krev z něho vystřebe. Hodina bez Tebe život jak tíží v žalářní mříži, ach nelze do nebe... Hodina bez Tebe. 1 Hodina s Tebou, andělské spřežení letící k blankytu v záři a ve svitu, v blaženém pocitu. Hodina s Tebou! 2 Hodina bez Tebe div srdce nezebe, 196 a jak se vleče, až slza teče vybledlé po tváři, hvězdou však zazáří i ta již bez Tebe i ta již s Tebou! 1 a 2 Však i ta bez Tebe rovněž je s Tebou, radostí, bolem ta žití mé střehou. Nelze žít bez Tebe, tož musím s Tebou! Jak jsme se setkali, zlíbali, objali, všecko jest marné již křivda i zloby kříž, neznáme žádnou tíž, vždyť i ta bez Tebe za Tebou do nebe, vždycky jde s Tebou.

PŘÁNÍ
Kdybych moh své žití v píseň proměniti, a tu v každé době zpívat jenom Tobě! Kdyby moje city mohly býti květy 197 do kytice svity, pod nohy Ti vsety. Kdyby moje slova mohla zníti hudbou, znící vždy a znova žití Tvého sudbou! Kdyby moje snahy v úsměvy se slily, by jak perly drahy Tebe zaplavily! Kdyby moje touhy vzlétly jako ptáci, jenž se na obzoru do daleka ztrácí. Letěly by k Tobě, nic se nezalekly, a má všecka přání v ouško by Ti řekly!

Denně novou píseň, Denně novou píseň,
denně nový květ, rci, takové lásky zdali viděl svět? Denně nový úsměv, nový polibek, nové obejmutí, nový požitek. 198 Denně nové touhy zžírající žár, dej nám, dobrý bože, tisíc takých jar. Tisíc – to je málo, dej jich milion, že žijem, ať zníme oba jeden tón. Oba jeden souzvuk v hudbě kolkolem, oba jeden oheň jedním plápolem. Oba jedna vůně, oba jeden vzdech, oba spolu spjati v zářných atomech. Oba v jednom těle, oba jeden dech, oba v obejmutí, oba v sladkých snech. Oba v skutečnosti přes překážek bouř, oba jako modrý táhnoucí výš kouř. Oba jak dvě vlny v jednom jezeru, oba s jedním citem v jednu důvěru; 199 Oba ve úsměvu, oba ve slzách, oba v touze věčné, oba hvězdný prach. Oba v tepu srdcí, oba v žáru žil, v jasu oba očí, jeden zde jest cíl. Jedna kde plá touha, jeden svítí sen, míti vždycky Tebe, Ty mne míti jen!

RAPSÓDIE
I I
Jest rozhodnuto provždy! V Tvém srdci na dně hluboko spí tajemství mého osudu, z Tvých očí se plaše dívá hádanka mého života a mezi prsy Tvými leží a usmívá se mé štěstí! Jest rozhodnuto provždy! Já odhodil od sebe daleko všecky číše radosti i rozkoše, požitku i blaha, ty achátové i ty vyzlacené, 200 ty fádně mdlé, ty v barvách zpívající za Tvoji číši! Z té jen chci píti ráno i večer modlitbu zapomnění i úkoj strastí, z té sát chci hudbu melodickou, uspávavou, svatou! Jest rozhodnuto provždy! Jak leží osud můj na Tvojí dlani, tak leží Tvůj na mé, jak leží srdce moje na Tvém v objetí lásky. Tak držíme se oba těsně, spolu, stále... Jest rozhodnuto provždy! II II
Květino! Rci, z kterých luhů ráje Tě vzal anděl lásky a snesl k zemi a přesadil Tě v její hlínu smrti, v údolí vzdechů a hoře? A proč tak učinil? Mně k vůli, bych divil se Tvé barvě, bych vypil Tvoji vůni, bych vysál Tvoji rosu, bych zlíbal Tvoje hvězdné srdce, bych opil duši i tělo Tebou a chválil Boha za život, jenž v Tobě! 201 III III
Ó těch našich krásných dlouhých odpolední, a krátkých přec, v letu zmizelých, když nám dobře spolu! Ó těch našich pomlček v rozhovoru, ó té touhy skryté a zjevné! Ó těch vzdechů žhavých po chvílce vyplnění, ó té hudby kolem! Té vůně! A přijdou zase nová a nová odpoledne a nová a nová a najdou nás zase v těch hovorech dlouhých a krátkých pomlkách, v těch vzdechách touhy vyplněné i kýžené, v té hudbě, v té vůni!

Dnes v samotě čteš všecky řádky moje, Dnes v samotě čteš všecky řádky moje,
jež Tobě v dobách štěstí jsem kdys psal – nám bylo mnohé přestát horké boje, než jeden druhého svým zval. Dnes víme to. Ó kéž v samotu Tvoji, ten skane jeden souzvuk útěchy, já zápasil též nadlidskými boji, jsem zemdlen a bezdechý! „Jen vytrvat“ je všecka moudrost světa, já vytrvám, Ty rovněž vytrvej! Ať býlí nám neb ocúnu květ vzkvétá, je ode mne, Ty dosti měj! 202 Ty moje všecko, život můj jen v Tobě, drž se této svaté mojí závěti, chci Tobě žít jen, v životě i v hrobě a vždy jen ve Tvém objetí!

V BEZESNÉ NOCI
Naslouchám v noci do větru, v něm slyším zoufalý kvil; ó, kterak bych spal; kdyby jen kus v mém srdci bez rány byl! Však staré křivdy tam hlodají dnes a nové se druží k nim, že dostalo se mně v čase jich, kdy byl jsem cele Tvým. Proč nevěříš, nechceš mi věřiti, ty nevíš, jak to rve, kde celé Ti vzdávám, celičké, to srdce své, to srdce své! Jak můžeš slovem ledovým jen je odmítati zas? Nechci a musím lepší být a neslyšet víc ten hlas. A slyšet pouze ten líbezný, když byl jsem ještě Ti drah, kdy nezničil pověst mou u Tebe pomluva, bídný ten vrah. 203 Chci slyšet pouze Tvůj veselý smích, kdy dobře bylo nám tak, až blahem šept na ústech ztich a štěstím slzel zrak. A nyní si, větře, burácej dál, mám v duši vítězné ne ledovou a chladnou její tvář, leč její usmání líbezné!

V těch dobách těžké zkoušky, drahá, V těch dobách těžké zkoušky, drahá,
kdy důvěru svou chceš mi brát: ó, pomni, jak to k srdci sahá, ó, pomni, kterak mám Tě rád! Žel, nemohu než říci slovy, co cítím v srdce hloubi plát, však povzdech i sten každý nový dí jasně, kterak mám Tě rád. Čím závisti je zasyčení, jímž nepřízně se ozve had? V to velké chtění mé a vření, jímž Tebe mám tak z duše rád? Co platno onen plamen skrývat a líčit lhostejnost a chlad, kdy každou kapku krve zpívat já slyším: Mám Tě, mám Tě rád! Věř nebo nevěř – zdrť mé žití; kol hřbitovních až půjdeš vrat, 204 pak uslyšíš vše šeptat kvítí; Ó, mám Tě, mám Tě, mám Tě rád!

Bez důvodů jsi mně ukřivdila, Bez důvodů jsi mně ukřivdila,
proto duše moje smutná byla. Vedle mne šlas, neřekla ni slova, ač já mluvit pokoušel se znova. Kvítek, který jsem Ti podal v strachu, octnul se v témž okamžení v prachu. Jak dva stíny šli jsme vedle sebe, smutná byla zem a kalné nebe. Jen mé srdce bolestně to cítí, jak to všecko nemuselo býti!

Kdys Perdita – teď nalezená, Kdys Perdita – teď nalezená,
před lety s kvítím luzný sen, dnes v lásce víc než moje žena a s kvítím rovněž – jaký den! Bůh jediný Ti splatit může, cos pro mne byla v žití tmách, mé bez trní, vím, nejsou růže, dost slz je v mojích pomněnkách. Však ze srdce jde vposled obé a Tvoje srdce přijme to, 205 jsem jak pták, jenž Ti z dlaně zobe, co láskou vzešlo poseto. A pouze jedno říci mohu, jak nevýslovně mám Tě rád, a děkovati za Tě Bohu, on žehnej Ti stotisíckrát!

Čteš verše mé jen jako pěkné básně Čteš verše mé jen jako pěkné básně
a chladně odkládáš i poslední, jsou dokonalé, zrýmované krásně, však i to nejkrásnější zevšední. Že mezi nimi srdce mé se třese jak postřelený vyděšený pták, jenž krev poslední v oběť Tobě nese, to náhle nevidí Tvůj zrak. Že mezi nimi duše má se svíjí, tam jásá radost, úpí moje tíž, že jsou mým žitím jak mou poesií, to necítíš! List k listu odkládáš je chladnokrevně, snad mnohé zůstanou i nečtené, co blázínek já věřím ještě pevně na rytmy jejich divě plamenné. Já věřím, krev, která v nich vře a hárá, že udeří zas Tvojí do krve, Ti v srdci vzkřísí všecky divy jara, jak kdys je četla po prvé! 206 Já věřím, duše, která v nich se zmítá, že chytne Tvou, ji vrhne ke mně zpět, že láska moje v písni mojí skrytá, Tvé srdce rozžne v nový lásky květ!

Dnes pouze po mně moje písně zbyly, Dnes pouze po mně moje písně zbyly,
jak asi vítáš tyto svědky zašlých dnů, jak asi, drahá, Tvá skráň k nim se chýlí ve tříšti dum a snů? Jež tenkrát přeletnuté v spěchu, v honu, dnes budou lépe jímat zrak i cit, jak hudba vzdálených a milých zvonů Ti budou sladce znít. Ty s nimi půjdeš a vtom vedle Tebe stín známý „někoho“ již bude stát, ze šumu stromu i z azuru nebe se bude na Tě smát. Zde cítil to, tam truchlil, jinde plakal, však Tebe vždycky plnou duši měl, ať jitro vzplálo, ať se večer smrákal, vždy k Tobě, s Tebou šel. Teď po něm pouze jeho písně zbyly, ó, že jich málo ještě, drahá, viď? Kéž aspoň k těm se Tvoje hlava schýlí, jak cítí, s nimi ciť! A míru dech ať ovane Tvé skráně a slza úsměvu ať nebrání, 207 ať z nich zní těcha, úkoj, odhodlání, a naděj shledání!

To bylo smutné odpoledne v podjeseni, To bylo smutné odpoledne v podjeseni,
vzduch čistý, průhledný, nad stromy bledě zlatý... jak srdce cítilo, co není, není, není, jak srdce cítilo své nekonečné ztráty! A přece zdálo se, že všecko jest, jak bylo, ta smrčin zeleň mdlá, ty olše a ty břízy, jak jinde u zdroje na mechu ptáče pilo, jak jinde šuměl hvozd – a přec tak všecko cizí! A šel jsem zamyšlen, jen bolest byla se mnou, Tvůj obraz vznášel se tak spanilý a čistý před každým krokem mým, v houšť proplítal se temnou a splýval do stínu, se míhal všemi místy. A žehnal chůzi mé, myšlénce, touze, snaze, já milý úsměv Tvůj až v hloubi duše cítil a při té bolesti mně bylo zas tak blaze, jak zadržených slz by proud se z očí řítil. A z lesa vyšli jsme na louku vlhkou rosou, kde kvetly ocúny – já utrh jeden bledý a cítil, že jen Ty jsi mého žití osou, že na rtech, jmenem Tvým vydechnu naposledy. A zlíbal jsem ten květ a tisk jej k srdci svému a tišší, šťastnější jak na svém srdci Tebe jsem dále světem šel jen s tebou, cizí všemu – v dál temně červánky co krvácelo nebe. 208

Tak málo, málo platím ve Tvém žití, Tak málo, málo platím ve Tvém žití,
ač chtěl bych tolik v něm, ba všecko býti, ať sním, ať bdím, vždy vítám Tebe pouze vždy v nové naději a síle v touze. Proč najdu náhle chlad – Tě život ranil a já jsem ani prášek neodstranil z Tvé cesty – já tam pouze kvítí házel, žel, málo stinných stromů kolem sázel. To kvítí zašlape se věru záhy a ztratí lesku, barvy, vůně, vláhy a život do nás pere neúprosný; co je můj stín, co je můj paprsk rosný? Tak málo, málo platím ve Tvém žití, že nesvedu ni slzu osušiti, jež snivé oči vlaží Tobě v bolu, že v zármutku pak dlít musíme spolu, Tak bídný jsem, že vzdech Ti nezastavím, a sebe přitom bolestí jen trávím a sedím jako němý žalně schvácen, že pro štěstí zas jeden den je ztracen. Já k Tobě přijdu s blaha sladkým sněním a uvítán jsem starým podezřením, já písně oddanosti Tobě nesu, myšlenkou černou v Tobě nezatřesu. Což v přístav klidu pevný nedospějem a oč se ustavičně v bázni chvějem, to vědomí, že jenom sebe máme, o nové úskalí vždy ztroskotáme. 209 Na týden jasu musí být den hoře? Já chtěl bych pro Tě blaha celé moře a celé slunce, samý pohled vlídný – což mohu za to, že jsem žebrák bídný? Co zmohu u Tebe? Ó hlubé taje a nevykouzlím ani paprsk ráje, kde celý chtěl bych pod Tvé nohy stříti – Tak málo, málo platím ve Tvém žití! Však dík i za to málo, co v něm platím, i za Tvou pochybnost Ti lásku vrátím, i za Tvou lhostejnost dám vroucnost celou, svou duši ryzí a svou píseň vřelou. Však přijde doba, oceníš mne zase a slunce štěstí zaskví se nám v jase, až s důvěrou zas pohledneš v tvář moji, ten okamžik pak pro věčnost nás spojí.

Neříkej, že otrávil jsem Neříkej, že otrávil jsem
deset roků Tvého žití, když mé srdce pravý opak výčitky té trpce cítí. Chtěl jsem dobro, štěstí naše, nemohu za lidskou zlobu, lásku měl jsem a tu míti budu až na pokraj hrobu. Jestli mezi nás zlý osud naházel své černé stíny, 210 jedno nevzal: vzdát se lásky, ta i z naší vzkvete hlíny! Marný hněv a nevražení, za nimi jde láska moje, a jak vždycky zvítězila, zas Ti vyrve srdce Tvoje.

To byla všecko prý otřelá slova, To byla všecko prý otřelá slova,
otřelé řeči, otřelé fráze, a já je v očích se slzou znova čtu a je chápu dnes mnohem snáze; vytryskly z duše, tryskaly denně stejné v svém plápolu, při času změně, až se z nich staly – jen fráze. Já patrně žil jsem ve dlouhém bludu, že není poesie nikdy dost pro Tvoji bytost – teď v hořkém studu jsem souzen, odsouzen v nemilost. Co jindy hřálo Tě, vnadilo blahem, zvšednělo, ztratilo pel, jinak to asi čítáš dnes, žel, bez blesku lásky ve oku vlahém. Tak předsudků zrak Ti zastřely saze, že co šlo ze srdce, zní dnes Ti fráze. Já nejsem jiným, nebudu k Tobě, já denně budu stejně svou sloku Ti v oběť ranní, byť v žalu mdlobě, zpívati, záblesk nadšení v oku. Snad časem pochopíš snáze, 211 jaká to láska, která vše snese, a ani před urážkou nepohne se, jíž všecko, co dělá – prý fráze.

Co trpěl jsem pro velkou lásku k Tobě, Co trpěl jsem pro velkou lásku k Tobě,
je Tvými řádky vyrovnáno teď. Sem hlavu slož a sem dej ruce obě a jedinou slyš moji odpověď! Jen Tebe míti na všech cestách žití je prosba, v kterou spínám ruce své, co přitom srdce velikého cítí, to obava, která mi srdce rve. To obava, bys věděla to stále, jak moje touha jest, jen býti Tvým dnem každým, dechem každým vytrvale, a krokem každým, krátce Tvým být vším. A skloníš-li se důvěrou svou ke mně, pak dostihl jsem svého žití cíl, co plálo kdys v mém nitru, štkalo temně, to teprv písní k žití probudím! Dík za Tvá slova; padla v srdce moje jak rosa v listí zpráhlé podvečer, jak motýlů a zlatých včelek roje, jak hudba splývající z hvězdných sfér. Dík za Tvá slova; pro mne věčná budou a nevyhynou z mojí paměti a půjdou se mnou všedností a nudou a celý život můj vždy posvětí! 212

Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí
ten odpor prchal proti mně, že duše opět nadějí se kojí, že pochopíme se zas vzájemně. Tak chvíli zdá se, že by z oka Tvého ten šlehl starý, vlídný, milý cit, jak smír a úkoj, zapomnění všeho, jak slib: my můžem opět šťastní být. Tak chvíli zdá se – Ale v okamžiku had starý v srdci spící zasyčí a z růží touhy mé a snů a díků jen zbude suché, žluté jehličí. Jak sama pouta by si připínala na křídla duše, jež se touží vznést, jak sama by si víc zas zašlapala, co slibovalo nový jara květ. Jak sama pravdu potlačit bys chtěla, jež dřímá ve hlubině srdce Ti, mne hodně zkrušit, by má bytost vřelá musila stydnout šklebu vzápětí. A jsi přec dobrá! – K čemu také masky, nač potlačovat v nitru citu hlas? Já darmo denně píšu Ti zpěv lásky, by vyzněl nepovšímnut zas a zas. Já darmo šlapu ulice a schody a kruším se pro úsměv jediný, pro paprsk soucitu a paprsk shody; ó, vystihni mých citů hlubiny! 213

Před lety osud zlý Před lety osud zlý
mi zbořil krb, dnes znaven jsem a mdlý, vše dí jen: Trp! Já jiný zbudovat u Tebe chtěl, se vším se bít a rvát – já Tebe měl! Že Ty mne opustíš, já nevěřil, já láskou bolu tíž jsem přeměnil. Co vidím v síle své za tolik let, Tvá ruka nyní rve, co byl můj svět! Já Tobě všecko dal, skutek i sen, proč necháváš mi žal, vzdechy a sten? Ublížit Tobě snad já nedoved, nechtěj mne proto rvát do tůně běd, vyslyš mne – nepouštěj, lkám naposled. 214

Tak zakazuješ mi i píseň mou, Tak zakazuješ mi i píseň mou,
jež po Tvých stopách jde a hledá Tebe – Mám bez paprsku tedy jíti tmou... Ó, jak ten život uráží a zebe! Tu píseň zakazuješ, v noc i den, jež bděla vytrvale u Tvých dveří, nesouc Ti srdce mého ples i sten, Ty nechceš ji – Ach, to se těžko věří! Je odporná Ti prý pro svoji lež, pro vtíravý ten akord věčné fráze. To sama klidně říci dovedeš? Pak jistě strhány jsou všecky hráze. Ó, vzpomeň, jak jsi první vítala, tu o květinách z klínu Perditina, jak každá potom Tebe chytala... dnes nečteš ani – inu, doba jiná... Já stejný však – čím duše má se chví, Ti budu psáti každodenně vlídně, čti, nečti – zde to jest a Bůh to ví, že ryzí vše – nuž zašlapej to klidně!

Pouze co urveme v života všednosti, Pouze co urveme v života všednosti,
může nám býti jedinou radostí, pár chvil pak vyplní žití, jen co si oba dva vespolek dopřejem, nad tím své srdce jedině zachvějem, to věčné jest živoucí kvítí. 215 Ó, škoda je chvilky, hodiny škoda též, v srdci kdy radost si domněnkou ubiješ, když sama vzbouzíš zlé stíny, které nás rozdvojí a humor zaplaší, které nás omrazí na led a postraší, je zaklej v srdci prohlubiny! A nevstanou nikdy víc; budiž můj polibek jich kámen hřbitovní, budiž můj pohled lék, buď pečeť objetí moje! Zanech ty fantómy, které se rozplynou, které jsou příšernou snů Tvojích vidinou a strojí jen zbytečné boje! Kterak Tě miluju, to přece dobře víš, kterak jen s Tebou lze unésti žití tíž, jež jinak by smrtí mi bylo, jak s Tebou v duchu jsem stále a napořád, jak bolí nejmenší bytosti Tvojí chlad, čím jsi mi ve všem, má Sílo! Ó, musí, ó, musí čas věru přijíti, kdy se můj život o ten Tvůj zachytí, že řekneš sama k sobě: „Bez Tebe nelze žít!“ Pak zmizí beznaděj, zmizí i domněnek i bludných představ rej! My spolu jen v žití i hrobě.

Já málokdy co v žití zapomínám, Já málokdy co v žití zapomínám,
však tenkrát zapomněl jsem, jak by klín v mou lebku vrazil, marně ruce spínám a cítím, kterak zbude na mne stín. 216 Já s Tebou byl a Tebe viděl všude, já Tobě psal, jak dovolil jen čas, že to se stalo – vždy mne tížit bude, leč uznej, že jsem přetížený klas. Já často nevím, co dřív začít z všeho, vždyť znáš můj život a mé srdce znáš, jak moh bych Tobě udělat co zlého. Proč mimosou se hned mi zavíráš? Proč nemáš ke mně trochu poshovění, proč soudíš z toho hned na lásku mou? Věř, tím se cit můj k Tobě nepromění, vždy stejnou Tebe vzývám modlitbou. Tys mohla s úsměvem to přejít vlídně, list mizí proti tomu, když Tě mám, proč tolik trpět mám, se krušit bídně, já ztratil tím a potrestán jsem sám. Ó, nejmenuj víc proto slovo frází, to malé zapomnění zapomeň, nám život často břevna v cestu hází, žel, za vši snahu lítost má být žeň? Sta důkazů máš, jak jsem myslil na Tě, před svědomím i Bohem svým jsem čist, já s Tebou byl jen a Bůh ví, žil svatě, ach, odpusť pro ten zapomněný list.

Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří? Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?
Já toho nevidím Tvé na líci, Tvé oko dosud stejným leskem září 217 a vše máš, co chce srdce toužící. Já o sobě to říci mohu stěží, nechť třeba sníh na kadeřích mých leží, krev žilami přec spěje stále svěží a duše má je v lásku věřící. Ty myslíš, že bychom dnes nedovedli tak vedle sebe usednout jak dřív, že na hodiny bychom nepohlédli čas neměříce? Nevěř v taký div! Jen plně lásku ciť, však vědět budem, co dělat s časem, jen se nehraď studem a ucítíš zas rozkoš každým údem vřít, v očích plát a bouřit spletí čiv. To všecko jest jen zdání okamžiku, kde láska, která jako naše jest, tam věčné kouzlo ňader je i rtíků, tam v lásky ráje vede každá z cest, kde srdce milují, tam chví se těla jak harfy zpěv, a lásky báseň celá tam z líbajících retů nevyzněla, a pne se dál, až dotýká se hvězd.

I na vás někdy dojde, verše moje, I na vás někdy dojde, verše moje,
tou žití únavnou a dlouhou poutí, i vy s odnesete rány z boje, však proto nesmíte přec utichnouti. Čas nadejde, kde jako fráze zníte, jak poesie chladně mozkem stkána, a život jste přec, vy to, hvězdy, víte, jste píseň jeho bytím vyzpívána. 218 Když nejsladší vás podceňují rtové, jak pouhé „básně“, rcete, je-li žití, my plné jsme, ne přeludy a snové, v nás básníkovo srdce plně cítí. Jak bije, cítí a jak cítí, bije a jinému se nevzdá levnou daní, jsme živoucího srdce poesie, jsme pravda života – ne řeč a zdání. A zhrdne-li ta vámi, pro niž zníte, jí k nohám stulte se, co ve vás květe, tím větší něhou ať jen zazáříte a větší láskou – Ale neztichněte!

Jdeš, kam Tě volá víry hlas, Jdeš, kam Tě volá víry hlas,
mou lásku tady necháš, jdeš – čím je Tobě dlouhý čas, Ty za svým cílem spěcháš; nic nevyčítám – jasně zřím, že vzalo mi Tě nebe, že nedoved jsem – vím to, vím! – líp upoutati Tebe. Teď, když má láska, ryzí kov, jak nikdy předtím stálá, Ty odcházíš – já beze slov zde zbudu – těcha malá, že vrátíš se, těch řada dnů ztracena provždy bude, a já zde oběť marných snů a opuštěn, sám všude. 219 Vím, sobecké jest lásku chtít, kde jiná síla větší si dávno podmanila cit, tam slední ducha křečí se chytá duše tonoucí, však břeh se trhá pod ní, však poruč srdci netlouci, ó, zdrž ty proudy spodní! Jen Tebe, Tebe, Tebe ždám, a Ty odcházíš zase, po kolikáté zbudu sám v dnů dávných zašlé kráse. Jen zbude hýřit, rvát si hruď, u Tebe duchem prodlít, dnů všedních zapomníti rmuť a za Tebe se modlit!

S tou celou sladkou přítulností, S tou celou sladkou přítulností,
které jest schopna láska jen, má duše těká v minulosti chtíc zapomnít, co pravda, sen. Ó, vím, Ty miluješ mne posud, žel „nesmím“ že Tvůj šepce ret, tím zpečetěn již jest můj osud, tím zpustošen je pro mne svět. Bych hledal na dně srdce svého, čím Tebe celou zpět bych chtěl, když nechceš Ty – vzlet chtění mého vždy rozpad by se na popel. 220 Ó, aspoň dík měj za tu těchu, že chceš vždy po boku mi stát, jak Tobě já, v posledním dechu s touž láskou budem umírat. Jen potom řeknu na věčnosti, co vytrpěl jsem za ten čas, s tou celou lásky přítulností, co vášně Tvojí utich hlas. Ty nezazlíš, jak bych Tě slyšel, Ty vzdechneš: Tak být muselo! Buď rád, po Tobě Bůh jen přišel... A políbíš mne – na čelo.

Já, který v svět se dívám, Já, který v svět se dívám,
jak dnové jdou a míjí, já jedině Tvou láskou a pro Tvou lásku žiji, z té jedině svou čerpám poesii. Tys všecko mi. Čím slunce je přírodě, čím dýchá, ať ve šumění klasů to snivá hudba tichá, čím v tisíc souzvuků se v život míchá; Tím Ty jsi duši mojí, ať čas, jak chce, dál hřímá, přes jeho let má bytost Tě stejně obejímá, neb její taj v Tvé lásce ke mně dřímá. 221

Co asi říkáš písním mým, Co asi říkáš písním mým,
když čítáš je sama sobě? Zda poví Ti jejich rytm a rým, co sám bych říci chtěl Tobě? Zda aspoň jednou vycítíš, jak stále s Tebou žiji, jak celá mého žití číš je Tebou poesií? Jak s vděčností denně přijímám, co odpíráš i dáváš? Jak pouze v Tobě cíl svůj mám, jak mou být neustáváš? Zda aspoň při nich přece víš, co upíráš mi denně, že v květu lásky má jest říš, že nepodlehla změně? Že všecko, jak bývalo, jest i přes ono, co není, že každá vede z mojích cest jen k Tvému políbení!

Tak jsem to přived k výši života, Tak jsem to přived k výši života,
však na té stojím náhle sám, Ty jak bys byla někde za horami... Cos tajemného leží mezi námi, oč úsilí se každé ztroskotá, sám cítím, patřím skoro tmám. 222 Či vskutku pravdu starý Dante měl, když děl: Chce láska býti živena, ať oka pohledem či ruky dotekem!? Co platno – my se rádi máme oba, leč duše víc chce, čím je větší zloba, jež útočí – tu plným lékem zcela by mohla být jen silná láska vřelá, ne odříkání úsměv, jenž jest snem. Tys nechala mne v půli cesty stát, to cítí s bolem hruď... Šlas za tím, jenž Ti kynul z dálné výše, jenž pít Ti dává z jiné, plné číše, jenž víc Ti může blaženosti dát... Však proto neuzříš mne na ústupu a neuslyšíš z rtů mých: „Sbohem buď!“ Nechť v lásce sám – stát budu u Tebe, ten úsměv mdlý ať za mne všecko poví, ó, jen se povznášej... však nepohrdej slovy, jež šepcí Ti, i z odříkání síly se jistá těcha samotáři schýlí...

Tak po jedenácti letech Tak po jedenácti letech
jsem viděl Tebe dnes znova, a vyslovit, vyjádřit vděk Tvůj, jak tenkrát, zas nemám slova. Ta hloubka něžnosti Tvojí, jež ztajena v pleti spí bílé, tak zpila zas duši moji v té první mladistvé síle! 223 Říct, že jsi krásná dnes byla, je málo. Bylas tak svěží jak ten cit, jedenáct roků jenž pro Tě v srdci mém leží. Já cítil západu něhu, jak zas to duši mou raní... Ty věčné lilje Tvých sněhů! Ta bolest – odříkání!