SOBĚ NA HROB

SOBĚ NA HROB
Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží, básníkem doby své byl, mravencem pilností svou, klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti, myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu i kov. Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky též dosti, v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád. [363] POZNÁMKY
365 POZNÁMKY
„Můj životopis je v mých knihách,“ řekl Vrchlický při svých padesátých narozeninách. A my k tomu dodejme: „Hlavně lyrických.“ Ale ještě více: Nejde jen o život vnější, o různá data básníkova životopisu (o to vlastně nejméně!), nýbrž především o jeho život vnitřní, citový a myšlenkový. Z tohoto hlediska mohl tedy čtenář sledovat vývojovou linii básníkova nitra od prvních jeho sbírek až do posledních, mohl pozorovat různé peripetie a zvlnění oné linie, mohl sledovat básníkovy výboje, vítězství i dočasnou ochablost a životní únavu až zase k novému rozmachu a přílivu tvůrčích sil. A rozumí se ovšem, že nejde také jen o platnost subjektivní, vlastní, nýbrž o platnost obecnou. Vždyť básník je vždy i mluvčím své doby, svého národa, básník žije s životem národa, touhy národa jsou i jeho touhami, radosti a bolesti národa jsou i radostmi a bolestmi jeho. Tento svazek obsahuje v několika oddílech téměř všechno, co Vrchlický vytvořil v různých dobách svého života, ale co do svých básnických sbírek už nestačil zařadit. Dále to je výběr četných básní tzv. příležitostných, diktovaných nějakou aktuální potřebou kulturní, národní nebo politickou, anebo konečně to jsou básně intimního, ryze osobního rázu a ladění, které vlastně tvořily jakousi veršovanou milostnou korespondenci básníkovu milované ženě. Některé básně – a to hlavně posledně jmenované – zůstaly většinou v rukopise a zde jsou otištěny z básníkovy pozůstalosti. Svazek představuje tedy básnickou žeň z celého života Vrchlického, od prvních počátků mladého studenta pražského a pak klatovského až do místy trudných konců zestárlého 365 a odumírajícího básníka v posledních čtyřech letech jeho života. Tyto básně vydatně doplňují po mnoha stránkách Vrchlického básnickou fyziognomii a namnoze zesilují přímo autobiografickou složku jeho tvorby. To se týká zmíněné už poezie milostné. Poznáváme však Vrchlického i jinak: jako básníka píšícího pro děti. Ovšem to platí s jistou výhradou, neboť s takovou tvorbou se v jeho díle setkáváme už dříve, třebaže Vrchlický netvořil poezii eminentně dětskou, jako například jeho současník a přítel J. V. Sládek. „Svojanovský křižáček“, kterým je tento svazek zahájen, je sice pro mládež psán, ale svým pojetím a formou obstojí vedle všech epopejních básní, jimiž Vrchlický sledoval vývoj lidstva. Dále se shledáváme s Vrchlickým známým: to jsou všechny básně s antickými náměty, ať je to rozsáhlá Pantea či drobné básně jiné, které si Vrchlický chystal pro samostatnou sbírku. Jednou ze zajímavostí tohoto svazku je první souborné otištění polemických básní Vrchlického, často velmi útočných, jeho epigramů a jiných drobných ironických a satirických veršů. Básník je sice částečně uveřejňoval už za svého života, ale jen v časopisech, do jeho knih se většinou vůbec nedostaly a jsou dnes zapadlé a téměř neznámé. Část tohoto svazku zaujímá Vrchlického poezie příležitostná, rovněž většinou neznámá, poněvadž i tyto básně vycházely hlavně jen v časopisech a příležitostných publikacích. Všimněme si nyní jednotlivých oddílů svazku samostatně.
Svojanovský křižáček. Tato epická báseň je z celého epopejního díla Vrchlického známa nejméně. Předně proto, že vyšla mimo edici jeho básnických knih, nejdříve v časopise pro mládež a pak samostatně, takže ji ani pozdější vydavatelé nezařadili do žádné samostatné básníkovy knihy; druhý důvod je pak nepochybně ten, že Vrchlický napsal „Svojanovského křižáčka“ původně pro mládež. Avšak z hlediska myšlenkového zaujímá tato báseň stejné místo jako např. Jiráskovy „Staré pověsti české“; jako ony přerůstá i „Svojanovský křižáček“ meze pouhé literatury pro mládež a řadí se zcela organicky do dlouhé linie jednotlivých „zlomků epopeje lidstva“ jako jejich rovnocenný člen. To, že byl původně psán a určen mládeži (srv. věnování básníkovu synku Jaroslavovi), bylo nepochybně způsobeno tím, že jeho hrdinou je malý chlapec; pozadím je náboženské poblouzení – nechceme-li říci přímo fanatismus – západoevropských a středoevropských dětí ve středověku, v dobách křižáckých válek. Plným právem představuje tedy „Svojanovský křižáček“ určitý rys v myšlení a cítění evropského lidstva, který budil pozornost i jiných spisovatelů. Není bez zajímavosti, že tentýž námět, křižáckou výpravu dětí, zpracoval před Vrchlickým spisovatel J. L. Hrdina v historické povídce „Za tatíčkem“ (1893) a v novější době Vlad. Drnák v románě „Děti nás zahanbují“ (1937). Námět básně je tedy historický. Čtvrtá křižácká výprava nepřinesla 366 takové výsledky, jaké od ní západní křesťanstvo čekalo, a proto se vyskytl fantastický nápad, uspořádat křižáckou výpravu dětí. Těm prý se podaří to, co se nepodařilo dospělým pro jejich hříchy a nesvornost, totiž udržet a upevnit panství nad Svatou zemí s Kristovým hrobem. Bůh prý obdaří děti zázračnou silou a jejích nevinnosti moc Saracénů neodolá. Roku 1212 vystoupil s tímto nápadem jakýsi pastýř Štěpán ve Vendôme ve Francii a nedlouho po něm i jakýsi chlapec Mikuláš v Porýní. Toho se chopili někteří zfanatizovaní kněží a kazatelé v intencích tehdejšího papeže Inocence, a zakrátko se prý kolem Štěpána shromáždilo na 30 000 a kolem Mikuláše na 20 000 dětí. Ty byly přímo zfanatizovány, takže utíkaly bez vědomí rodičů z domova. Marně proti tomu brojili všichni rozumní lidé; do vedení dětských houfů se vetřelo mnoho nekalých živlů, kteří v tom hledali svůj osobní prospěch. Osud této výpravy, která je příkladem davové psychózy, byl ovšem trudný. Děti jednak nevydržely útrapy dlouhé cesty do přístavů západního Středomoří (hlavním přístavem, odkud měla francouzská výprava vyrazit, byla Marseille) a hynuly houfně už cestou, a jednak se jich v Marseille zmocnili nesvědomití podnikatelé, ve skutečnosti otrokáři, kteří je hromadně prodávali do otroctví severoafrickým saracénským státům. Dětské výpravě z Německa (hlavně z Porýní) se podařilo dojít až do Brindisi, ale tamější rozumný biskup je pohnul k návratu. Domů se jich však vrátilo málo. Do Palestiny tedy nedospěla výprava vůbec. Z našich domácích dějin nemáme zpráv o tom, že by se byly zúčastnily těchto výprav i děti z Čech. To však nevylučuje tuto možnost, a Vrchlický (jako předtím Hrdina) jí také použil. Děj své veršované povídky umístil do hradu Svojanova u Poličky ve východních Čechách. Tuto krajinu poznal Vrchlický poprvé r. 1904, kdy pobýval s rodinou na letním bytě u svého zetě G. Čápa (manžela své dcery Milady) v nedalekém Bystrém, kde byl Čáp důchodním na císařském panství. Ke Svojanovu chodíval Vrchlický často na procházku se svým synem Jaroslavem. K Svojanovu se kromě „Křižáčka“ vztahuje i několik jiných básní, jako např. „Svojanovské granáty“ ve sbírce „Svlačce na úhoru“ (odtud i zmínka o těchto drobných granátech v „Křižáčkovi“) anebo „Světlušky pod Svojanovem“ v „Korálových ostrovech“. Zajímavá je u této básně také forma, pětistopý nerýmovaný trochej, verš u Vrchlického neobvyklý.
Pantea. Toto mystérium, jak Vrchlický báseň sám nazývá, je posledním větším článkem v dlouhé řadě antickomytických námětů, které můžeme v jeho díle sledovat od raného „Ducha a světa“ nebo od druhého svazku „Mýtů“ až do posledních básníkových sbírek. A jako skoro ve všech předcházejících případech, tak i zde si můžeme ověřit skutečnost, u Vrchlického skoro všeobecně platnou: antické náměty, zejména ty, které Vrchlický čerpal z mýtů, nejsou mu skoro nikdy pouhou ilu- 367 strací nebo pouhým dokladem myšlení a cítění lidstva v té či oné epoše, nýbrž něčím víc: jsou to formy, do nichž Vrchlický vkládá své vlastní myšlenky, city, představy a ideály. Básník tak až do poslední chvíle svého epopejního tvoření plní program, který si stanovil v mládí, když koncipoval svou řadu „zlomků epopeje lidstva“. Tehdy si uvědomoval, že i pod starými náměty a látkami musí proudit živá krev dnešního člověka, musí bít soucitné srdce básníka samého – jinak zůstanou ony staré látky chladným materiálem, bez vztahu k nitru moderního člověka, ať je to tvůrce-básník, či jeho čtenář. A tak na samém konci svého uměleckého tvoření sáhl Vrchlický ještě jednou k svému oblíbenému antickému mýtu o Prométheovi, aby jím vyjádřil své vlastní umělecké a lidské krédo, jak to učinil už několikrát předtím. Stejně jako dříve je Vrchlickému Prométheus přímo symbolem umělce-tvůrce, který vytváří hodnoty nesmrtelné, který buduje nový, vyšší svět a stává se tak spoluzakladatelem a spolutvůrcem světa budoucího, lepšího, v němž bude člověk silný a svobodný, bez bázně před bohy, jejichž nicotu a bezmocnost poznal. A jako dříve (viz např. báseň „Epimétheus“ ve sbírce „Bozi a lidé“) užívá Vrchlický účinného kontrastu, stavě proti sobě na jedné straně Prométhea, odpůrce bohů a buřiče proti nim, na druhé straně pak jeho bratra Epiméthea, člověka přízemního, pokorného, který bohům slouží a bojí se jejich hněvu a trestu. Vrchlický se však nespokojil údaji, které mu poskytoval prométheovský mýtus sám, nýbrž spojil jej velmi důmyslně a zcela organicky s mýtem pygmaliónským. (Viz vlastní poznámku Vrchlického k tomuto mystériu.) V této báji, která se rovněž objevuje u Vrchlického několikrát, vypravuje se, jak sochař Pygmalión vytvořil sochu krásné ženy, zamiloval se do ní, a proto ji bohové oživili. V „Pantei“ Vrchlického se však děje něco mnohem vyššího: takovou sochu vytváří Prométheus sám a sám ji oživuje, bez pomoci bohů, ba proti nim! Oživuje ji tou jiskrou posvátného ohně, který kdysi odnesl bohům z Olympu a skryl ji před jejich žárlivými zraky. A že se to děje přímo proti vůli bohů, je výrazem Prométheova, tj. lidského poznání, že bozi nejsou, že i bozi zahynou, a že jediným stálým a mocným činitelem světa je změna, před níž jsou i bozi bezmocní. Pantea, Prométheem vytvořená, je pak symbolem a personifikací lásky a vůbec zmírňujícího ženského principu, který se ve šťastných případech stává umělci inspiračním pramenem a povzbuzením. Z jejich spojení se pak rodí Futurus, personifikace budoucího, šťastného, svobodného člověka. Tohle všechno antický mýtus neříká, ale říká to Vrchlický sám. Mohli bychom z celého mystéria citovat množství míst, kde bez velkého pátrání a srovnávání poznáváme, že nehovoří Prométheus, nýbrž Vrchlický sám, ať je to o kráse tvoření, ať je to o poznání přírody, či o budoucím lidstvu. 368 Závěr mystéria vyznívá pak v ten smysl, že úkolem lidí je „sobě pomáhat a konat dobro celou silou svou až do konce, jenž nazývá se smrt“, že člověk může být blažen jen ve snaze pomáhat všem trpícím, že má to vše činit a žádnou jinou odměnu neočekávat. Toto humanitní krédo je tentýž „poslední závěr moudrosti“, „der Weisheit letzter Schluss“, k němuž došel i zestárlý Faust-Goethe na konci svého života: člověka může plně uspokojit jen účinná práce pro celek, nikoli pro sebe.
Humanisté. Báseň zůstala torzem a nepřekročila meze pouhé expozice, a to ještě stručné: není v ní ani naznačeno, jak by se děj rozvíjel dále. Námět sám je ovšem zajímavý a při rozlehlosti zájmů Vrchlického ani nepřekvapuje. Hlavní postavou básně měl být nepochybně slavný český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1460–1510), z něhož Vrchlický předtím jednu drobnou práci přeložil („Vřídlu karlovarskému“ ve sbírce „Z niv poezie národní i umělé I“). Zajímavá je ovšem i forma, kterou si Vrchlický zvolil, a to přízvučný hexametr. Jistě se to stalo ve shodě s látkou samou, s poezií Bohuslavovou. Básní psaných antickou formou je u Vrchlického dost, ale jsou to vesměs básně drobné. Rozsáhlejší básní pouze v antickém hexametru měli být právě jen „Humanisté“. Bohužel zůstali nedokončeni, a tak novodobá česká poezie zůstala bez protějšku Čechova „Václava Živsy“, psaného rovněž hexametrem, ale archaicky časoměrným.
Juvenilie. Zvláštní oddíl je zde věnován básníkovým prvotinám. Poprvé zde otiskujeme knižně některé básně Vrchlického přímo z rukopisů nebo ze zapadlých časopiseckých otisků, které byly doposud přístupny jen literárním badatelům. Jejich řadu zahajují básně náboženského charakteru, které Vrchlický později už vůbec nepsal. Vyjadřují prosté a naivní katolictví, jakým nepochybně dýchala ovčárská fara, druhý domov mladého Vrchlického, tehdy vlastně ještě Emila Fridy. Bez vlivu ovčárského strýce faráře by asi tyto básně nebyly vůbec vznikly. Vrchlický sám se k nim později nehlásil a do žádné sbírky je nepojal. Jeho autorství (básně jsou v otiscích označeny pouhými šiframi jména mladého básníka) je dosvědčeno jedním místem v dopise mladého Vrchlického bratru Bedřichovi. Tyto básně můžeme pokládat za výraz určitého duševního vývoje, který Vrchlický později naprosto překonal, takže po něm nezůstalo ani stopy. Ostatní básně v tomto oddílu prozrazují i při všem tápání přece jen už zralejší pohled na svět a na život, zejména vlastní, takže některé z nich jsou skoro anticipací nálad, myšlenek a citů pozdějších. Také po formální stránce prozrazují některé z nich značně vyspělou úroveň.
Poslední kvítí Perdity. Básně tohoto oddílu navazují svým charakterem na jednu z předcházejících básnických knih Vrchlického, na „Kvítí Perdity“, a vznikaly v téže době jako tato sbírka. Jejich námětem, usta- 369 vičně obměňovaným, je milostný vztah Vrchlického k paní Karle Bezdíčkové.
Staré fresky a jiné básně. Zde jsou zařazeny básně otištěné jednak v časopisech, jednak z rukopisů; ani jedny ani druhé se už do žádné samostatné knihy básníkovy nedostaly. Zvláštní skupinu v nich tvoří básně s náměty antickými. K antice měl Vrchlický vždy velmi vřelý vztah, jak o tom svědčí nesčíslné básně jeho epopejních sbírek nebo i mystérium „Pantea“ v tomto svazku, jež také pochází z posledního období básníkova života. Při těchto antických motivech budiž řečeno ještě jednou a naposled, že nikdy nebyly Vrchlickému pouhými doklady nebo ilustracemi starého světa, nýbrž že mu často sloužily za masku nebo stylizaci citů vlastních, myšlenek moderních, ba i prožitků nejintimnějších. Antický svět, zejména Řecko, byl Vrchlickému útočištěm v dobách, kdy ho soudobé společenské poměry neuspokojovaly. Vrchlický praví o tom v Gigantomachii: Často zřím vás letěti svojí dumou, svaté zbytky života antického, odkaz době pygmejů, kárající titěrnost naši. – To však nebránilo Vrchlickému vidět vady antiky, zejména otroctví u Římanů. – K „Starým freskám“ řadíme pak ještě podle údajů v rukopise několik „jiných básní“ s motivy neantickými; jsou epické i lyrické, subjektivní jsou však všechny.
Proti proudu. Vrchlický psával skoro po celý život i básně polemické, satirické a epigramy, uveřejňoval je v časopisech a chystal z nich samostatnou sbírku s uvedeným názvem. Byly vždy diktovány aktuálními popudy a Vrchlický jimi reagoval jednak na útoky proti sobě, na útoky proti charakteru své tvorby, polemizoval jimi s literárními odpůrci nebo vyjadřoval jimi své okamžité ironické nálady, své rozhořčení apod. Pro naše vydání bylo nutno uspořádat z těchto básní pouhý výbor, ovšem charakteristický; některé básně nebo epigramy, ty hlavně, měly totiž svou aktuální platnost v době, kdy byly napsány nebo otištěny, dnes by však byly nesrozumitelné. K mnoha epigramům by bylo nutno připojovat obsáhlý komentář, což by rušilo rámec našeho čtenářského vydání. Ale i v tomto výboru poznáváme Vrchlického jako odpůrce veškerého zpátečnictví v umění i ve veřejném životě, jako zastánce pokrokových myšlenek, jako nepřítele vší prostřednosti ať v umění, či v lidském charakteru. Všecky tyto básně a epigramy jsou součástí a projevem tehdejších literárních a uměleckých bojů a doplňují tak básnický profil Vrchlického, jak ho známe z dosavadních jeho básnických knih.
Žeň času. V tehdejší době, až do první světové války, v době politicky, národně i sociálně vzrušené, neobešel se žádný slavnostnější veřejný projev nebo veřejná událost bez patetického básnického úvodu, a k tomuto úkolu byli pořadatelstvem voláni vždy přední básníci, hlavně Vrchlický a Čech. Skoro lze říci, že to patřilo k jejich národním povinnostem. 370 Tak vznikala jejich poezie příležitostná. U Vrchlického (jako u Čecha) však musíme dobře rozlišovat: Básnický lví spár se u něho nezapře ani v této poezii na objednávku. Mnohdy se taková příležitostná báseň značně pozvedá nad úroveň a význam pouhé denní aktuálnosti a nabývá rázu a smyslu všenárodního nebo všelidského. Takové básně nebyly a nejsou pouhými efemérami, Vrchlický je zpravidla zařazoval do svých knih; mají nespornou uměleckou hodnotu a nejsou jen pouhými dokumenty doby. Vrchlický oslavoval po vzoru obrozenských vlastenců každé vítězství svého národa. Chápal národ jako celek, jehož rovnoprávnými členy by byli i dělníci. Sbírka „Žeň času“ není zde otištěna celá: i zde bylo nutno vybírat z množství materiálu.
Poslední básně. Pijácké. Tento drobný cyklus rozmarných básní a popěvků vznikl jako pravá poezie příležitostná rovněž v posledním období života Vrchlického a byl otištěn pouze časopisecky. Do žádné samostatné sbírky se už nedostal a je zde tedy knižně otištěn poprvé. Je to výraz veselých a bujných nálad, do kterých se Vrchlický ovšem často přímo nutil nebo které vyhledával, aby přehlušil vnitřní nespokojenost nebo rozervanost. Ale i zde se forma některých básní pozvedá nad obvyklý průměr podobné anakreontské poezie. (Viz např. gazely číslo V nebo VIII anebo drobné reminiscence podobné pijácké poezie orientální, hlavně Háfizovy.) A kromě toho: i zde v některých básních jako by Vrchlický splachoval vínem rmut toho, co ho právě v té době tížilo nebo skličovalo; viz např. právě jmenovaný gazel VIII, výraz rezignace nad vlastním básnickým osudem. Ať básník, tj. Vrchlický sám, dělá cokoliv, vždycky bude bit. Takový rezignovaný povzdech není u Vrchlického ničím novým; stejně si pozasteskl už řadu let předtím v rozmarné „Baladě na starý motiv o tatíkovi, synovi a jejich oslu" („Moje sonáta“):
Nic lepší není osud básníka, on měň a střídej, jak chceš, veršů rej, ten vraští čelo v škleb, ten utíká, bit budeš, dělej co dělej!
A tak i tyto drobné básně mají své oprávněné místo v celkovém díle Vrchlického. Ostatní básně zde otištěné vznikly buď těsně před onemocněním, tj. před srpnem 1908, anebo za nemoci, a to jednak ve Stupčicích a jednak v Opatii. Vrchlický je už sám nepsal, nýbrž diktoval. V posledním roce života Vrchlického, tj. od září 1911 do září 1912, nevznikla už žádná báseň významnější. A ty, které Vrchlický tehdy diktoval, svědčí většinou o neporušené schopnosti tvořit mechanicky, v ustálených obratech, básnických obrazech, příměrech apod., ale také o zjevném úpadku vnitřního obsahu. Mají však i proto nesporný význam dokumentární. Oddíl a tím 371 i celý tento svazek je uzavřen nápisem, který si Vrchlický v době neporušené duševní síly složil sám jako epitaf na hrob. V básníkově zkratce je nejlepší charakteristikou, kterou si kdy Vrchlický sám o sobě napsal, a vystihuje několika pregnantními verši život i osud básníka, který patří k našim nejvýznamnějším. Tento nápis je zároveň i epilogem naší edice básnického díla Jaroslava Vrchlického.
372 POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM BÁSNICKÝM SBÍRKÁM
SVOJANOVSKÝ KŘIŽÁČEK Vrchlický napsal tuto báseň v srpnu 1905. Byla pak otištěna na pokračování v Novinách mládeže roč. I., 1905/06. Už tehdy ilustroval báseň malíř Šnajberk. První knižní vydání je z roku 1906 (Nakl. družstvo Máje, rovněž se Šnajberkovými ilustracemi). Zde tedy vychází báseň potřetí. Základem textu byly oba otisky předcházející.
PANTEA Podle poznámky na rukopise napsal Vrchlický toto mystérium 7. září 1907, a to od 13 do 17 a od 21 do 24 hodin. Na rukopise je také tato další poznámka:
„Vycházeje z přesvědčení, že básník má právo zacházeti s mýty jako se svým materiálem zcela volně, spojil jsem v této básni dva mýty: prométheovský a pygmaliónský v té míře, jak to myšlenka a intence mé skladby vyžadovaly. Některé reminiscence z Aischyla ovšem jsou tu, ale ty srostly již s mýty tak, že by bylo nemožností bez nich se obejít, a staly se beztoho již dávno majetkem všeobecným. Tolik soudnému čtenáři. V Praze dne 8. záři 1907.“
Na rukopise je rovněž uvedeno věnování: „Příteli Jiřímu Karáskovi.“
373 „Pantea“ byla otištěna v Prémii Umělecké besedy na rok 1908, a to bez věnování, bez poznámky a bez úvodní básně. (Tím opravuji také nesprávný údaj ve své monografii „Jar. Vrchlický – Život“, kde je uvedeno, že „Pantea“ byla otištěna v Moderní revui.) Podle tohoto otisku a podle rukopisu je otištěna báseň také zde, v tomto svazku. Bylo však nutno učinit některé korektury podle zachovalých oprav básníkových. Strana 95, verš 31: nač dráždíš věčné (místo: věčně), „ 103, „ 5: život jest a proudí vším (místo: všem), „ 103, „ 8: cítíš sílu titána? (místo: cítíš sílu, titáne?), „ 106, „ 4: Panteou chci tebe nazývat (místo: Panteon), „ 108, „ 21: ne druhých silnější (místo: ve druhých), „ 109, „ 19: nohy železné má (místo: mé), „ 117, „ 16: svá bezdná vědra (místo: ňadra), „ 117, „ 30: vyklání se klas (místo: vyhání), „ 120, „ 2: jen vlnu věčnosti (místo: klnu), „ 120, „ 7: a konat dobro (místo: drtit).
HUMANISTÉ Báseň byla otištěna v Květech XXXI, 1909, s podtitulem „Báseň o 6 zpěvech, zpěv I“. „Humanisté“ nebyli zařazeni do žádné sbírky, tento otisk je tedy první knižní. Vrchlický má na konci básně poznámku týkající se toho, že Bohuslav byl v mládí kališníkem:
„V mládí dobách Bohuslav s Lukášem potají rovněž hořeli pro kalich boží... Není snad smyšlenka básníkova. Doklad k tomu podává pan Bohuslav z Lobkovic sám v básni své Jindřichovi z Olšan připsané. Viz Vinařický, Pana Bohuslava Hasištejnského věk a spisy sebrané, str. 141. Praha 1856. –“
V textu nebylo zapotřebí zvláštních oprav. Pouze na počátku sedmého verše opravuji básníkovo slovo fixe na fikce.
JUVENILIE Útěcha. Poprvé otištěno v Blahověstu XIX, č. 21, 25. 7. 1869, pak přetiskl Vratislav Čermák ve Sborníku Spol. Jar. Vrchlického 1930/31. Proč se tvář má zasmušila? Otiskl Jar. Borecký ve Sborníku 1917, 374 podle diktátu básníkovy sestry Marie. Vrchlický napsal tuto báseň asi r. 1867, tedy čtrnáctiletý, v Domažlicích, kdy se zajímal o Annu Martínkovou, přítelkyni své sestry Marie. Mladý Vrchlický se vcítil do pesimistických nálad, jako by byla jeho milá zemřela. Tobě. Otiskl rovněž J. Borecký ve Sborníku 1917. Báseň je věnována sestře Antonii a vznikla asi r. 1872 ve mlýně v Čisté. Svému nadšení. Psáno v Klatovech v červenci 1872, otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Dvojí svět. Napsáno v červenci 1872 v Ovčárech, otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Květ a plod. Napsáno v Ovčárech v září 1872, z rukopisu otiskl Brtník v Topičově sborníku X, 1922/23. Před zimou. Otištěno v Světozoru VII, 1873, nepřevzato do žádné knihy. V tmách. Napsáno v Čisté v srpnu 1873, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Po přečtení básní G. Leopardiho. Napsáno v Čisté v červenci 1873, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Nad proudem. Otištěno v Ruchu III, 1873, nepřevzato do žádné sbírky. Svatvečer. Otištěno v Ruchu III, 1873, nepřevzato do žádné sbírky. V temné jizbě. Napsáno v Praze v listopadu 1873, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Temná báj. Napsáno v Ovčárech v prosinci 1873, otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Bez paprsku. Napsáno v prosinci 1873 v Praze, otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Staré báje. Napsáno v lednu 1879 v Praze, z rukopisu otiskl V. Brtník ve Sborníku 1924/25. Píseň písní. Napsáno 21. listopadu 1874 v Praze, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1924/25. Své matičce. Napsáno 27. listopadu 1874 v Čisté pod dojmem otcovy smrti. Z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1921/23. Zpověď. Napsáno 7. ledna 1875 v Praze, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1924/25. Stíny večera. Napsáno 6. dubna 1875 v Praze, z rukopisu otiskl Brtník v Topičově sborníku XI, 1923/24. Pro domo sua. Napsáno 11. dubna 1875, otiskl Brtník ve Sborníku 1924/25. Lavřín. Napsáno v Maranu v Itálii 23. července 1875, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1924/25. Sobě. Napsáno v Maranu 27. září 1875, z rukopisu otiskl Brtník ve Sborníku 1932/34. 375 Sen prasvěta. Otištěno v České včele II, 1877, str. 276, odtud přetiskl Brtník ve Sborníku 1935/37. Ukolébavka Bílé paní. Psáno a otištěno jako vložka v románě „Jaroslav Šternberk“ od Sofie Podlipské. Nepojato do žádné sbírky. Romance o opuštěném krbu. Psáno a otištěno jako vložka v románě „Jaroslav Šternberk“ od Sofie Podlipské. Nepojato do žádné sbírky.
POSLEDNÍ KVÍTÍ PERDITY Básně – dopisy psané J. Vrchlickým paní Karle Bezdíčkové. Pod názvem „Poslední kvítí Perdity“ zařazujeme zde výbor z této básníkovy veršované milostné korespondence, která zřejmě ušla osudu být zničena. Část těchto básní byla deponována pí. Bezdíčkovou v archívu České akademie věd a umění, část se zachovala v pozůstalosti V. Brtníka. Tato korespondence je nyní majetkem kruhu přátel Jaroslava Vrchlického a deponována v Ústavu pro českou literaturu, další její část je majetkem téhož ústavu a zbytek náleží literárnímu archívu Národního muzea. Až dosud máme v evidenci 1876 dopisů o 3752 stranách. Tyto básnické listy zahrnují léta 1892 až 1905. Náš výbor uveřejňuje z nich 41 ukázek. Otiskujeme je z rukopisů.
STARÉ FRESKY A JINÉ BÁSNĚ Jsou to básně většinou s antickými motivy, pocházející z posledního období života Vrchlického. Některé z nich byly již otištěny, ovšem jen v časopisech, jiné zůstaly v rukopise a do žádné z posledních básnických knih Vrchlického se už nedostaly. V rukopise jsou zachovány ve zvláštním konvolutu nadepsaném Ars a v čistopise. Vznikly, jak patrno z dat k básním připsaných, současně.
Staré fresky
Antická modlitba k matkám. Rukopis z 2. 5. 1908. Herakles a hydra. Rukopis bez datování. Otištěno ve Zvonu VII, 1907. Antická krajina. Rukopis z 11. 3. 1908. Hermes dítě. Rukopis z 11. 3. 1908. Tančící Faun. Rukopis z 11. 3. 1908. 376 Lázeň. Otištěno ve Zvonu VIII, 1908, 561. Sofokles. Rukopis z 11. 3. 1908. Gigantomachie. Rukopis z 11. 3. 1908. Léokorion. Otištěno ve Zvonu VIII, 1908, 562. Pastel. Rukopis bez data. Julium Sidus. Otištěno ve Zvonu VIII, 1908, 513. Vidění na Vesuvu. Rukopis. Není zcela jisto, zdali je to Vrchlického báseň původní, či zda to není nějaký překlad autora zatím nezjistitelného. Bedřich Frida v soupise pozůstalých básní J. Vrchlického uvádí však i tuto báseň. Je zachována ve dvou rukopisech, jeden z nich je vlastnoruční. Alegorie. Rukopis z 2. 5. 1908. Óda prchající lásky. Otištěno ve Zvonu VIII, 1908, 562. Básník v časopiseckém otisku učinil změnu, kterou ponecháváme: jména Héloisa Abelardovi nahradil slovy Sapfó Faonovi, a tím zařadil báseň lépe do antického cyklu. Píseň dívek a žen olivy trhajících. Rukopis z května 1908. Báseň je zřejmě ohlasem středomořské lidové poezie.
Jiné básně
Půvab. Rukopis (Ars). Starosvětská. Otištěno ve Zvonu VIII, 1908, 674. Vzdor proti jeseni. Rukopis (Ars). V starém parku. Rukopis z 21. 7. 1908. Balšemův smích. Rukopis z 13. 8. 1908.
Věcné vysvětlivky
Herakles a hydra. Jedním z úkolů, které měl vykonat řecký hrdina Herakles, bylo zabít lernejskou hydru. Lázeň. Alfeus, řeka opředená bájemi; Hélios, slunce. Gigantomachie, (řecky) zápas gigantů, obrů s bohy; jeden z námětů řecké mytologie, ústup představ o hrubých silách přírodních a nástup mladších představ o bozích olympských; častý výtvarný námět. Julium Sidus (lat.), hvězda Juliova. Je míněn Julius Caesar, zavražděný r. 44 př. n. l. římskými republikány Brutem, Caskou a Markem Antoniem. Idy Martovy, 15. březen, den Caesarova zavraždění; Kapitol, pahorek v Římě, na němž stály hlavně vládní budovy. Óda prchající lásky. Sapfó, řecká básnířka, Faon její milenec; když ji opustil, vrhla se z leukadské skály do moře. Starosvětská. Je to jakási básnická parafráze kramářské písničky.
377 PROTI PROUDU Satiry, epigramy a parodie Vrchlického, psané počínaje rokem 1875, jak je poznamenáno na rukopisné obálce chystané sbírky. Básně nebyly knižně vydány vůbec a časopisecky jen částečně, hlavně v humoristickém časopise Ignáta Herrmanna Švanda dudák. Tam je Vrchlický otiskoval pod různými pseudonymy, jako Kmotr Štěrba, A. H. Sver, Sver, Ahasver aj. Poslední z nich sahají svým vznikem nebo otištěním do prvních let našeho století. Sbírka se zachovala v pozůstalosti (psal o ní Bedřich Frida ve Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického na rok 1915); k ní připojujeme ještě báseň dosud neznámou, „Moderní havran“, parodii na Poeova „Havrana“, zachovanou rovněž jen v rukopise. Výchozím textem pro náš otisk epigramů, satir a parodií jsou buď rukopisy, nebo časopisecké otisky.
Satiry
Jsem neznabohem. Rukopis. Má píseň odbojná. Rukopis. Své písni. Rukopis. Inde irae. Rukopis. Mých písní zdroji,... Rukopis. Pesimisty Carmen saeculare. Rukopis. Moderna. Rukopis. Časové verše. Rukopis. Epištola-přípitek. Rukopis.
Epigramy
Kritika. Švanda dudák 1892, I, 136. Naši praeraffaelisté. Šv. d. 1897, II, 117. Tak to bývá. Šv. d. 1892, I, 135. Na dvou židlích. Šv. d. 1897, II, 116. Katolická moderna. Šv. d. 1897, II, 116. Malý omyl. Šv. d. 1892, I, 88. Národnost. Šv. d. 1897, II, 116. Na známou notu. Šv. d. 1897, II, 116. Pietas. Šv. d. 1897, I, 169. U nás. Šv. d. 1892, I, 168. Divadelní. Šv. d. 1892, I, 168. Dvojí loket. Šv. d. 1897, I, 169. Básníci diletanti. Šv. d. 1892, II, 88. 378 Circulus vitiosus. Šv. d. 1892, II, 88. Nekrology českých spisovatelů. Šv. d. 1892, I, 205. Jindy a nyní. Šv. d. 1892, I, 205. Symbolismus. Šv. d. 1892, I, 206. Jaký to obrat divným řízením božím. Šv. d. 1892, I, 206. Básníci pesimisté. Šv. d. 1892, I, 206. Nepřátelům antiky. Šv. d. 1892, I, 206. Naše peklo. Rukopis. Spokojenost. Rukopis. Vůdcové. Rukopis. Když postavili poprsí Smetanovo ve foyeru Národního divadla. Rukopis. Štvanice nakladatelská. Šv. d. 1897, II, 224. Poesie nejnovější školy. Rukopis. Naše kritika. Rukopis.
Parodie
Ohlasy nejnovější poesie české. Šv. d. 1895, I, 18/20 i rukopis. Moderní havran. Rukopis.
Věcné vysvětlivky
Ó vlasti! V této nepojmenované básni útočí Vrchlický na katolický časopis Vlast. Inde irae (lat.). Odtud ten hněv! Pesimisty Carmen saeculare (lat.). Píseň na konci století; Vrchlickému tanul na mysli vzor: podobná básnická skladba římského básníka Horatia. Moderna. Báseň se obrací proti moderním uměleckým směrům v devadesátých letech, tehdy ještě dosti nevyjasněným a hodně podléhajícím cizím vzorům. Časové verše. „Cede!“ (lat.), ustup, jdi mi z cesty! Epištola – přípitek. Jean Rowalski, vl. jménem AI. Bačkovský, jeden z kritiků mladé generace, J. Pelcl, nakladatel a vydavatel revue Rozhledy, vydal v roce 1903 „Oslavu papírové pyramidy“, pamflet spisovatele L. Lošťáka proti Vrchlickému. Naši praeraffaelisté. Tak se nazývali malíři, kteří se ve svých uměleckých snahách opírali o italské malíře před renesančním Raffaelem. Národnost. „Nový život“, skupina katolických básníků a název jejich revue. Dvojí loket „Olet“ (lat.), „páchne“, obměna slov císaře Vespasiána „non olet“, tj. „nepáchne“, totiž peníze vybírané za veřejné záchodky. 379 Ohlasy nejnovější poesie české. Tyto parodie jsou namířeny hlavně proti přednímu dekadentnímu českému básníkovi, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic. Moderní havran. „Moravských kritik spousta“, – moravská kritika vystupovala proti Vrchlickému, odmítala jeho pojetí svobody uměleckého výrazu. Hlídka, původně časopis katolický, později vlivem některých přispěvatelů dostal pokrokovější směr. Obzor popularizoval myšlenky katolických revuí. Pěvec Růží je F. L. Čelakovský (Růže stolistá) – skřivan Chládek, dělnický básník (1829 – 1881) oceňovaný už Nerudou; jeho básně vydala Umělecká beseda.
ŽEŇ ČASU Tento oddíl obsahuje výběrově příležitostné básně, které Vrchlický napsal během několika desítiletí. Některé z těchto básní byly otištěny v různých časopisech a jiných publikacích, jiné zůstaly v rukopise. Vrchlický chystal z této příležitostné poezie samostatnou sbírku s názvem, jaký mají tyto básně i zde. Zachoval se jich celý rukopisný svazek, o němž psal B. Frida v citovaném už článku o literární pozůstalosti Vrchlického (Sborník Společnosti J. V. 1915). Existují dvě verze: první obsahuje koncepty, druhá čistopisy a vlepené vystřižené texty a letáky. K tomu jsme připojili další básně podobné povahy, zachované v dalším rukopisném svazku „Varia a doplňky“. „Žeň času“ je příbuzná s „Hlasy v poušti“, jak podtitul k první části básní, znělkám, naznačuje. Při definitivním otisku básní z konceptů apod. došlo leckde k drobným změnám, na něž, pokud bylo nutno, upozorňujeme v dalších poznámkách.
Textové poznámky
Hlasy v poušti. Celý cyklus byl otištěn v Kalendáři Národních listů na r. 1908. Epištola příteli. Otištěno ve Sborníku Spol. J. V. 1916; přihlížíme i k rukopisu. Kvítí u cesty. Otištěno ve Sborníku Spol. J. V. 1916. Vánoce. Otištěno v Národních listech 25. 12. 1907. Před mapou Slovanstva. Zachováno v konceptu i v čistopise, přihlížíme ke konceptu, datovanému v únoru 1907. Venkovu. Podle zachovaného zvláštního tisku. 380 Bronislaw Szwarce. Otiskujeme s přihlédnutím k čistopisu i konceptu. Pozdrav J. V. Sládkovi ke dni 27. října 1905. Koncept i čistopis. Dr. Bohuslavu Braunerovi ke dni jeho jubilea. Otištěno ve Zlaté Praze XXIII, 1906. V růžích (Adolfu Heydukovi), koncept i čistopis, datováno 26. 5. 1905. Pozdrav Josefu Štolbovi. Otištěno v Máji 1906, str. 513. Votivní deska Hlaholu. Rukopis. K otevření českého gymnasia v Moravské Ostravě. Otištěno ve slavnostním památníku ostravských středních škol. Proslov ke dni 6. května 1906. Opis cizí rukou. Dělnickému spolku Budislav. Rukopis. Komenský. Rukopis. Za Svatoplukem Čechem. Psáno 24. 2. 1908, otištěno v Máji VI, 1908, 333. Stráž první noci. Rukopis datován: V noci z 1. na 2. 3. 1908. Otištěno v Národních listech 8. 3. 1908. K večeru paní Hany Kvapilové. Rukopis z 20. 3. 1908. První rok v Národním divadle. Rukopis, Varia a doplňky. Sokolové vlasti. Varia a doplňky. Báseň z let osmdesátých. Josefu Jungmannovi. Rukopis, Varia a doplňky. 1791–1891. Rukopis, Varia a doplňky. Mrtvým druhům. Rukopis. Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní. Rukopis, Otištěno v Kalendáři Národních listů na r. 1908. Věcné vysvětlivky
Hlasy v poušti. Tento cyklus politické lyriky se řadí ke dvěma předcházejícím, které Vrchlický vydal knižně r. 1897. Kvítí u cesty. Psáno k otevření útulku pro opuštěnou mládež. Bronislaw Szwarce. Exoriare aliquis... nutno doplnit: nostris ex ossibus ultor, tj. povstane z našich kostí mstitel, nápis (citát z římského básníka Vergilia) na hrobech polských emigrantů v Paříži, které Vrchlický za svého tamějšího pobytu navštívil. Viz báseň „Polské hroby na hřbitově Montmartre“ v knize „Co život dal“. Pozdrav J. V. Sládkovi. Psáno k Sládkovým šedesátým narozeninám. Dr. Bohuslavu Braunerovi. Boh. Brauner byl vynikající český chemik a spolupracovník slavného ruského chemika Mendělejeva. Proslov ke dni 6. května 1906. Báseň věnovaná prvnímu dělnickému představení v Národním divadle.
381 K večeru paní Hany Kvapilové. Hana Kvapilová (1860 – 1907) slavná herečka Národního divadla, první manželka básníka a dramatika Jaroslava Kvapila, zemřela náhle roku 1907. 1791 – 1891. Psáno k zahájení Jubilejní výstavy, která byla uspořádána r. 1891 k stému výročí první výstavy z r. 1791, při korunovaci císaře Leopolda II. v Praze.
POSLEDNÍ BÁSNĚ
Pijácké. Poprvé v Květech XXX, 1908, v našem vydání první knižní otisk. Věnování: Slovutnému spolku umělců Mlha v Plzni. Drahým dětem. Diktováno ve Stupčicích 21. května 1910 ke sňatku básníkovy dcery Evy. Poprvé uveřejněno ve Zlaté Praze 1910, 452. Písně Jindřichu Jindřichovi. Jsou datovány v Opatii 11. července 1911. Vrchlický je diktoval ošetřovatelce A. Dvořákové. Poprvé byly otištěny E. Felixem ve Zvonu XXIII. Hvězdné sny. Diktováno r. 1910, otištěno poprvé v Máji VIII, 1910. Příchod. Nadiktováno v Opatii a věnováno spis. J. Šimánkovi. Otištěno ve Středě I, 1912, 544 v Šimánkově vzpomínce. Odchod. Tato báseň vznikla rozhodně dříve nežli v době nemoci Vrchlického, ale řadíme ji sem z důvodů kompozičních. Poprvé byla otištěna z rukopisu V. Brtníkem ve Sborníku 1916. Sobě na hrob. Vzniklo rovněž dříve, před onemocněním. Z rukopisné pozůstalosti otištěno poprvé ve Sborníku 1915.
Dr. Vítězslav Tichý – Dr. Josef Moravec
382 ZÁVĚREČNÝ DOSLOV K BÁSNICKÉMU DÍLU JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
Závěrečný svazek našeho vydání básnických děl Jaroslava Vrchlického je vhodným podnětem k tomu, abychom se nad ním zamyslili, abychom si řekli, čím je Vrchlický poplatný své době, v čem je jejím produktem nebo i mluvčím, co z jeho díla je pouze výrazem tehdejší doby a čím zase Vrchlický hovoří k dnešku, k době velkých společenských a kulturních přeměn, čím je Vrchlický básníkem svého národa. Toto hodnocení je tím potřebnější a nutnější, neboť se stále ještě setkáváme s určitými rozpaky nad jeho dílem, způsobenými značnou rozlehlostí a mnohotvárností. Dílo Jaroslava Vrchlického je jednou z nejvýznamnějších částí české literatury a kultury vůbec v poslední třetině minulého století a v prvních letech století našeho. Svou rozlehlostí a mnohotvárností, ale i svými uměleckými a myšlenkovými intencemi je pravým obrazem duševního života našeho národa v oné době. Ten vlastně také teprve přibližně tehdy vykročil po předcházející spoutanosti do plného, uvědomělého politického života a snažil se zařadit mezi ostatní národy, které se mohly kulturně i politicky vyžívat už dávno. Tyto snahy přinášely s sebou mnoho nadšení a rozmachu, ale leckdy také mnoho překotnosti, mnoho rozporů, mnoho úspěchů, ale i dosti porážek, mnoho opojení, ale i mnoho vystřízlivění – a to všechno se věrně zrcadlí i v díle Vrchlického jako u málokterého jiného básníka. Jistě mohl Vrchlický právem napsat ve svém vlastním epitafu, že byl básníkem své doby. Jaroslav Vrchlický (vl. jm. Emil Frida) se narodil 17. února 1853 v Lounech z nezámožné rodiny. Jeho otec byl sice podnikavý, ale málo 383 úspěšný venkovský kupec, který se musel starat o četnou rodinu. Mladý Vrchlický se na gymnasijních studiích v Praze a nakonec v Klatovech musel udržovat hlavně finanční pomocí strýce faráře, u něhož strávil své dětství. Po maturitě na gymnasiu vstoupil nejdříve do kněžského semináře, ale tam setrval pouze půl roku, načež přestoupil na filosofickou fakultu pražské university. Studoval zde historii a moderní jazyky, a po absolutoriu pobyl rok v severní Itálii jako domácí učitel ve šlechtické rodině. Byl to pro něho nezapomenutelný pobyt, neboť poznal italskou přírodu, vnitrozemí na úpatí Apenin i moře v přístavním městě Livornu; stopy těchto dojmů uložil nejen do samostatné básnické knihy „Rok na Jihu“, nýbrž i do mnoha dalších, a provázely ho vlastně až do konce jeho života. Když se r. 1876 vrátil do Prahy, účastnil se jako významný spisovatel (uveřejnil mezitím už množství básní knižně i časopisecky) literárního a vůbec uměleckého života českého. Léta sedmdesátá, kdy Vrchlický vstoupil do české literatury, a desítiletí pozdější jsou pro českou literaturu velmi významná. Český veřejný život prošel tehdy řadou důležitých změn a všichni čeští spisovatelé na ně reagují svým způsobem. Po pádu Bachova absolutismu na konci padesátých let pozvedla se hladina českého života neobyčejně vysoko; léta šedesátá jsou naplněna nebývalým nadšením, politickým i národním, vlasteneckým ruchem. Tehdy se zdálo, že politické tužby našeho národa dojdou aspoň částečného splnění v rámci rakouské říše. Avšak tento vzruch a toto nadšení netrvaly ani dvě desítiletí. V sedmdesátých letech nastává už znatelný pokles, způsobený politickými neúspěchy v ústavním boji rakouském. Politicky byl navenek český národ reprezentován nejdříve stranou staročeskou, ale ta vplouvala čím dál tím více do konzervativních vod, až se proti ní zvedla mohutná opozice ve straně mladočeské, která nakonec stranu staročeskou zastínila. Obě však byly stranami buržoazními, a proto není divu, že mladočeská strana skončila po několika letech v témže oportunismu a konzervativnosti jako její předchůdkyně. Mladé dělnické hnutí, jediný nositel revolučních a pokrokových myšlenek, formuje se teprve od konce sedmdesátých let, žije však dlouho přímo v ilegalitě a musí bojovat nejen proti národnímu útlaku, nýbrž i proti domácímu třídnímu nepříteli, proti uznávaným politickým stranám buržoazním, které mu z hlediska národního vytýkají i neujasněný program národnostní. Ke cti většiny českých spisovatelů – romanopisců i básníků – musí být řečeno, že v této době, kdy se národnost, slavná minulost, revoluční tradice českého národa, zejména husitství, stávají oběma buržoazním stranám pouhým vývěsním štítem, čeští spisovatelé si všechny tyto pokrokové tradice zachovávají s veškerou opravdovostí. Nastává pro ně situace, která by se bez hlubšího porozumění tehdejší politiky zdála 384 paradoxní: většinou jsou tito básníci a spisovatelé příslušníky měšťanských vrstev, ale svými díly hlásají – a to někdy velmi plamenně – nutnost společenských reforem, nemá-li svět zahynout v troskách. Valnou částí svého díla sem patří i Vrchlický. I na jeho životním díle si můžeme ověřit, že jeho příslušnost k měšťanské třídě byla pouze vnější, daná jeho společenským postavením v tehdejším českém světě. Je nutno přiznat, že po vnější stránce mu tato třída dala zabezpečení i uznání, jakého se dostalo málokomu: po krátkém působení na pražském učitelském ústavu se Vrchlický stal úředníkem na české technice a v roce svých čtyřicátých narozenin, r. 1893, byl pro své zásluhy na poli literárním jmenován čestným doktorem pražské university a krátce potom i jejím profesorem pro obor moderních literatur, zejména románských. Později k tomu přibyla ještě řada jiných poct: Vrchlický se stal jedním z prvních členů tehdy založené České akademie pro vědy, slovesnost a umění, členem mnoha vědeckých institucí domácích i zahraničních atd. V posledních dvou desítiletích svého života byl přímo představitelem českého kulturního života a byl neobyčejně populární v celém českém světě. Avšak Vrchlický vnitřně s buržoazní společností nikdy cele nesrostl a příslušnost k ní pociťoval mnohdy velmi tíživě. I on patřil k těm básnickým myslitelům, kteří si uvědomovali, že tehdejší společnost se ve své dosavadní podobě udržet nedá, že musí nastat doba reforem a třídního vyrovnání. Proto vyjadřuje Vrchlický v tolika básních svůj stesk nad malostí, úpadkem a zchátralostí své doby, proto se na konci minulého století přímo hrozí toho, jak hluboko upadly generace, jejichž dědové vznítili Francouzskou buržoazní revoluci, proto se Vrchlický tak často pro svou vnitřní záchranu utíkal do minulosti. Ta se mu zdála v některých obdobích lepší, hlavně jako umělci, neboť byly doby – Vrchlický míní hlavně renesanci – kdy i umělec mohl žít plným životem, uznáván všemi, a umění nebylo pouhou okrasou, která být může, ale nemusí, kdy nebylo pouhým přílepkem života, nýbrž jeho plnoprávnou součástí. V srpnu 1908 byl Vrchlický postižen těžkou chorobou, takže jeho další život byl vlastně už jen pouhým živořením. Zemřel 9. září 1912 v Domažlicích a pohřben byl do vyšehradského Slavína.
Vrchlický se řadí ve vývoji české literatury k tzv. lumírovcům, seskupeným kolem literárního časopisu Lumír, redigovaného přes dvacet let J. V. Sládkem (od polovice sedmdesátých let až do konce století). Jejich uměleckým programem bylo pozvednout českou literaturu a kulturu vůbec na světovou úroveň, aby se vyrovnala literaturám jiných národů, hlavně románských a germánských. Lumírovci chtěli vyprostit českou literaturu z duchovní oblasti německé a dokázat světu její svébytnost, svéráznost a samostatnost. Všimněme si, že to je v mnohém obdob- 385 ná paralela s tehdejším politickým úsilím našeho národa. A lumírovský kulturní program skrýval v sobě vskutku zřetelný cíl politický: dokázat, že má-li náš národ svou vlastní, samostatnou kulturu, má pak i právo na samostatnost politickou. Svého kulturního cíle chtěli lumírovci dosáhnout jednak tvorbou původní (v níž se často inspirovali i náměty cizími), jednak překlady vynikajících děl světové literatury. Na všech těchto snahách měl vynikající podíl i Vrchlický. Nejrozmanitější částí tvorby Vrchlického je lyrika. Počíná se jeho první básnickou knihou „Z hlubin“ (1876) a končí posmrtně vydaným „Mečem Damoklovým“ (1912). Obě sbírky tvoří mezníky dlouhé řady básnických sbírek, do nichž Vrchlický vložil své umělecké a ideové vyznání, v nichž vyzpíval všechny záchvěvy svého nitra, své city osobní, svůj poměr k přírodě, k umění, k vlasti a národu, k lidstvu. Tyto náměty se objevují skoro ve všech jeho básnických sbírkách, ale jejich ladění není jednoznačné, nýbrž prošlo během básníkova života určitými změnami. Ty byly způsobeny jednak příčinami čistě subjektivními, jednak vnějšími vlivy. Mladý básník sbírky „Z hlubin“ a jiných mladistvých prací prožíval nejdříve éru světobolu, pochopitelného jednak z jeho tehdejšího životního postavení (neujasněná budoucnost, nepříznivé poměry rodinné apod.), jednak zesíleného některými literárními vlivy domácími i cizími (R. Meyer, Mácha, Lenau). Avšak přes všechnu závislost, myšlenkovou neujasněnost a mnohdy i výrazovou nejasnost poznali mnozí znalci už tehdy, že do české literatury vstupuje nová, silná, tvůrčí individualita. Bylo to v době, kdy český Parnas opustil Hálek a kdy se Neruda na delší dobu odmlčel. Mladistvý pesimismus byl však brzy překonán, zejména notou, která se měla pro celý básníkův další život stát jednou z nejsilnějších: notou milostnou. Šťastná láska způsobila obrat a k němu přispělo i hlubší poznání přírody, zvláště přírody italské. Tento radostný obrat vyjadřují např. sbírky „Sny o štěstí“, „Rok na Jihu“, a hlavně „Eklogy a písně“; tato sbírka milenecké, nadšené a opojné lyriky nachází pak zanedlouho své pokračování v knize „Poutí k Eldorádu“ aj. Paralelně s touto řadou milostné lyriky milenecké a manželské vyvíjí se i řada básnických knih, jejichž inspirací je umění, básníkův poměr k němu, v neposlední řadě i sbírky rozmanitých forem, dokumentující básníkovo dokonalé ovládání různých umělých, hlavně cizích útvarů básnických. Jsou to např. „Dojmy a rozmary“, „Hudba v duši“ a mnohé jiné. Vrchlického názor na umění a jeho úkoly v životě lidstva je v té době rovněž optimistický. Umění je Vrchlickému vedle lásky jedinou ideou, která je s to splnit všechny tužby a snahy člověka i lidstva, umění je Vrchlickému vrcholem všeho lidského snažení a lidské práce; básníkovým ideálem je, aby umění prolínalo všechen život, aby člověka zušlechťovalo a povznášelo nad denní shon a hamižné pachtění. Vrchlický se ve svém bezmezném opti- 386 mismu dopouštěl té chyby, že tehdy pokládal svůj ideál lidstva zušlechtěného uměním už málem za skutečnost; viděl raději to, co by mělo být, a ne to, co bylo. Byl i mluvčím rozmachu českého měšťanstva, ale zároveň viděl i dále. Poznával, že skutečný svět, i český, jenž ho obklopoval, je jiný, než jak si jej vytvořil ve svých vizích, je plný vnitřních rozporů společenských. Odtud pak pozvolné rozčarování v dalších letech. Proto se pak zahloubával do světa některých dávných epoch, o nichž se domníval, že právě v nich by byly jeho ideály splněny. Tato představa je pak spojovacím článkem mezi jeho reflexívní lyrikou a zlomky epopeje lidstva. První, nadšené a optimistické období Vrchlického končí na počátku devadesátých let, když už sklonek let osmdesátých byl zkalen leckterým stínem, skepsí a jakousi únavou. Pro Vrchlického znamenají osmdesátá léta první vrchol jeho života a činnosti: Vrchlický si s ostatními lumírovci (Sládkem, Zeyerem) vybojoval proti staromilským konzervativcům právo na umělecké tvoření podle svých představ, a stanul – skoro bez výhrad uznáván – v čele českého básnictví. Každým rokem překvapoval český čtenářský svět několika básnickými sbírkami, na jevišti Národního divadla mohl – před érou realismu – sklízet četné úspěchy, jeho slovo platilo v divadelní i literární kritice, jeho studie z literatur cizích, hlavně románských, provázené mistrnými překlady, rozšiřovaly a trvale obohacovaly českou kulturu. Jeho postavení v českém světě bylo takové, jakého se předtím domohl na krátkou dobu jen Hálek. Toto období je zakončeno hlavně knihou „Život a smrt“, psanou podle dantovského motta „nel mezzo del cammin di nostra vita“, uprostřed životní dráhy, jak se tehdy Vrchlický domníval (v létě 1891). V jedné básni této sbírky („Magnificat“) vyslovuje Vrchlický nadšenými slovy svou radost, vděčnost, své díky za to, že může žít, že existuje, že smí a umí tvořit:
Mou duší zpěv zní chvály, díků, že mohu dýchati, že jsem, – – – že mohu chápati a cítit kol valný, velký tvorstva tep, že mohu za vlnou se řítit a ptákem v vzkvetlý vpadnout štěp, – – – – – že mohu svět a jeho tvary, co obsáhnout lze zrakem mdlým, vzruch snahy, vášní divé žáry, bouř citu schvátit ve svůj rým, že nejen, věčná lásko, tebe 387 smím obejmout, však vyslovit, že v sobě nesu peklo, nebe, sám tvor, že mohu tvůrcem být. – – – – –
Optimismus však brzy uhasíná. Následují sbírky krutého rozčarování – „Okna v bouři“, „Písně poutníka“ aj. – rozčarování a zklamání z lásky, která se ukázala klamnou, z umění, které nedokázalo vyplnit místo, jež mu básník ve svých představách určil, zklamání z přírody, která je necitelná a krutá, zklamání z lidstva, které místo aby se k své dokonalosti blížilo, spíše se jí vzdaluje, zklamání i ze světa českého, který se ocital ve větší a větší politické krizi. Od polovice devadesátých let nastává desítiletí naplněné hořkostí, skepsí, únavou, pesimismem. Vrchlický byl raněn v samém jádru své bytosti, a proto se zachmuřil jeho pohled na celý svět. Nebyla však dotčena jeho tvůrčí síla. Při veškeré depresi a pesimismu tvoří dál a stále, ovšem sbírky tohoto období jsou pravým opakem dřívějších: samý smutek, hořkost, rezignace. Jestliže Vrchlický předtím hýřil formální nádherou četných umělých útvarů, uchyluje se nyní k žánru, který jeho básnické reflexi vyhovuje nejvíc: k sonetu. Ve čtyřech sbírkách tohoto útvaru vyslovuje Vrchlický své rezignované a skeptické názory na lásku, lidský život, umění, přírodu i lidstvo. Skepticky se Vrchlický dívá i na vlastní umění, pochybuje sám o sobě, o smyslu svého života apod. Bývalé radostné sebevědomí je nyní podryto i tím, že básníkovo postavení v českém světě bylo otřeseno nástupem nových generací, jejichž umělecké i lidské ideály byly jiné nežli ideály Vrchlického. Tak stojí Vrchlický na konci minulého století v české kultuře vlastně izolován: starší generace, k níž se ostentativně přihlásil v literárních bojích v polovici devadesátých let, mu umělecky a myšlenkově nemohla nic dát a nemohla mu být oporou, a k mladým cestu nenašel. To posilovalo jeho rozpolcenost, která rovněž nahlodávala básníkovu vnitřní jistotu, tak nutnou pro jeho umělecké tvoření: navenek byl sice představitelem české kultury i pro cizinu, byl osobností oficiální, ale uvnitř byl osamocen, bez vnitřní opory, bez síly. Pokles optimistických nálad, třebaže ho Vrchlický prožíval několik let, nebyl však trvalý. Jeho životní elán živený hlubším poznáním a životní vyrovnaností byl přece jen silnější nežli všecky jiné okolnosti, vnější i vnitřní. Po několika letech – už v tomto století – se Vrchlický počíná opět vnitřně napřimovat, opět pozvolna nachází ne-li nadšení toho rázu jako dříve, tedy aspoň klid a moudrou vyrovnanost stáří, ba dokonce se dožívá toho, že všechen rmut, který se v jeho duši nahromadil za několik let, je odplaven mohutným přívalem nového, radostného nadšení, lásky, uměleckého sebevědomí a tvoření. Přerod, vyslovený 388 hlavně „Korálovými ostrovy“, „Zavátými stezkami“, „Skrytými zdroji“ a „Stromem života“, je dokonalý a tak hluboký, že si vytváří i novou formu a výraz, oproštěný od dřívější mnohomluvnosti, ozdobnosti, od přemíry básnických slov, obrazů a obratů; v posledních sbírkách se vyslovuje Vrchlický méně okrasně a ozdobně nežli dříve, zato tím účinněji. Jeho prostá sloka, verš, slovo, dovedou vyjádřit myšlenku i cit způsobem docela moderním. Je pozoruhodné, jakou paralelu tvoří obě části života i díla Vrchlického. První počíná pesimismem a konci hymnickým optimismem (viz citovanou báseň „Magnificat“!), druhá počíná opět pesimismem, tentokrát ne odvozeným, ale hluboce prožitým, a končí stejně hymnicky rozjásaně jako první. Na jejím konci je rovněž báseň vyjadřující vděčnost a radost – je to báseň „Díky“ ve sbírce „Strom života“.
Mé srdce cítí dík za celý ten den dlouhý, nechť třeba jeden shon a prázdné pachtění, nechť třeba prchavě jen ukojeny touhy, však přece krásný byl v svém celém dychtění. – – – Mé srdce cítí dík od chvíle procitnutí za první pohled v jas a modro oblohy, za každé bujaré a zdraví plné hnutí, jímž vesel zachvěl se nerv každý ubohý!
Mé srdce cítí dík za tolik věčné krásy, tu v sochu, obraz tam, zde v báseň ztajené, za to, že pohnutím mně zvlhnout mohou řasy, že barvu ocením, tón a lom kamene.
Tak Vrchlický sám zvrátil to, co o sobě kdysi prohlásil: že pro svou osobu je pesimista.
Druhou část básníkova díla tvoří jeho „epopej lidstva“, k níž si rozvrhl plán už v mládí, v Itálii. Takové epopejní básnictví kvetlo tehdy ve všech evropských literaturách a Vrchlický měl v něm i předchůdce české. V mnoha a mnoha sbírkách různých názvů („Duch a svět“, „Zlomky epopeje“, „Nové zlomky epopeje“, „Bozi a lidé“, „Fresky a gobeliny“ aj.) se Vrchlický snažil zachytit společenskomyšlenkový vývoj lidstva od nejstarších dob až do přítomnosti, a to v jeho hlavních etapách: v antice, ve středověkém rytířství a klášternictví, v renesanci a v době nové. Vrchlický je přesvědčen, že lidstvo spěje k dokonalosti, že občasné poklesy a zvraty na této dráze je nezadrží a že tento vývoj nezastaví žádné násilí, žádný útisk, žádná nadvláda. Víru v budoucnost 389 lidstva mu nevzaly ani nejhlubší osobní deprese a skepse. Vrchlický věří, že jednou nastane čas, kdy nebude pánů a otroků, utiskovatelů a utiskovaných, boháčů a chudých, kdy se všichni lidé budou moci radovat ze všech darů života, který je krásný. I u Vrchlického se tedy projevuje stará tradiční idea humanitní, formulovaná už Janem Kollárem. Z hlediska lidského vývoje se Vrchlický díval na některé epochy světových dějin jako na vrcholy lidského ducha. Byla to zejména řecká (nikoli římská!) antika a pak renesance. V těchto dvou údobích viděl splnění svého ideálu dokonalého prolnutí života a umění, a to nejen umění jako dárce estetických hodnot, nýbrž i formovatele hodnot etických, mravních. Naproti tomu chápal svou dobu – a to jistě správně – jako dobu poklesu a úpadku. Před jejím prahem byla Francouzská buržoazní revoluce, její ideály rovnosti, svobody a bratrství všech lidí – a co zbylo ze všech těchto ideálů v době jeho? Odtud časté básníkovy prudké invektivy proti tehdejšímu společenskému řádu, proti mamonářství, kapitalismu, imperialismu, kolonialismu, proti liknavému řešení naléhavých sociálních otázek, proti válkám a militarismu vůbec. Zde nevyjadřuje často pouhý soucit se všemi trpícími, ať je to jednotlivec či celý národ, nýbrž mnohdy volá přímo revoluci, která musí přijít. Takovéto reflexe, zpravidla na konci epopejních sbírek, neztratily dodnes svou aktuálnost, i když mnohé jiné evokace minulých dob a postav působí na dnešního čtenáře už jen slabě a neurčitě. Jednou ze základních myšlenek Vrchlického „epopeje lidstva“ je také myšlenka národní, a to pokroková a místy i revoluční. Snad je méně zřetelná, a to proto, že Vrchlický pokládal epopej svého národa za neodlučitelnou součást epopeje celého lidstva a že básně s českými náměty zařadil většinou do epopejních sbírek vůbec, kde se méně pozornému čtenáři ztrácejí mezi motivy cizími. Na dvě epochy českých dějin reagoval Vrchlický velmi živě a výrazně: na husitství a na dobu pobělohorskou. Husitské básně Vrchlického, který byl tak dlouho prohlašován za kosmopolitu, překvapují svou prudkostí a radikálností. Např. v básni „Cepy a kladiva“ vzpomíná, jak kdysi na italské půdě slyšel ve svém snění dupot kentaurů a bušení kyklopů, a v toto snění se mu náhle vmísily vzpomínky na rány okovaných cepů jeho husitských předků – a Vrchlický zde nazývá husitství „nejkrásnější básní lidstva, hřeby v lebky vepsanou“! Poměr k husitskému revolučnímu hnutí je u českých básníků a spisovatelů vůbec jakýmsi zkušebním kamenem životního postoje, jakousi zkouškou opravdovosti, a Vrchlický v této zkoušce obstojí skvěle. Podobně je tomu s dobou pobělohorskou, s dobou největšího feudálního útlaku českého venkovského lidu. Vrchlický věnoval této době celou jednu knihu, slavné „Selské balady“. U žádného jiného básníka nenajdeme tak drastické, a přitom tak umě- 390 lecky účinné vylíčení všech těch útrap, běd a příkoří, které museli v 17. až 18. století vytrpět venkované od panské zvůle. Se sympatiemi provází Vrchlický ty ustavičně se opakující selské vzpoury a svým vzbouřeným sedlákům klade do úst vzpurná, ale spravedlivá slova, že pánu sice patří i poslední hřeb v jejich chalupě, ale také pěst v obličej a cep na lebku! Tato sbírka Vrchlického se tematicky řadí k obdobným románům AI. Jiráska, které rovněž udržovaly revoluční vědomí českého lidu právě v době, kdy vedoucí české politické strany, obě buržoazní, od těchto revolučních tradic utíkaly. Vlastenecká lyrika i epika Vrchlického (např. lyrická kniha „Má vlast“) vyjadřuje jeho pevnou víru v lepší a krásnější budoucnost českého národa, až svrhne všechna pouta, jež ho tíží. Dnešnímu čtenáři by snad mohly být trochu cizí ony příliš osobní výlevy básníkových nálad, zejména milostných, jeho erotický optimismus i pesimismus, leckterá báseň epopejních zlomků potřebuje věcného výkladu pro odlehlost látky (antika, středověk), ale co nezastaralo, je básníkovo pevné přesvědčení o nezadržitelném pokroku lidstva, o tom, že tragédie velkých duchů minulosti jsou pouhými epizodami na této cestě, která vyústí nakonec ve společnost svobodnou, zbavenou všeho hmotného i duchovního útlaku. Nezastaraly Vrchlického básně vlasteneckých námětů, ba mnohé se nám zdají, jako by byly psány dnes a pro dnešek. Ani dnes nepozbyly svého významu a útočnosti básně psané proti koloniálnímu otroctví a utlačování jednoho národa druhým. A konečně: stále živé jsou i ty básně Vrchlického, které nás učí jasnému pohledu na život a úctě ke každé práci, fyzické i duševní, vědecké i umělecké, neboť, jak to Vrchlický sám v jedné básni vyslovil, jsme všichni dělníci, jedni rýčem, druzí perem.
Tímto dvacátým svazkem tedy končí naše vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického. Teprve nyní, více než padesát let po básníkově smrti, splňuje se plán, jehož uskutečnění se on sám nedočkal: mít totiž básně v jednom, jednotném souboru v přehledném uspořádání. Souborně začal Vrchlický vydávat svou básnickou tvorbu už v polovici devadesátých let, vydával tam sbírky nové a postupně tam zařazoval i sbírky starší. Avšak všechny jeho básnické knihy se do tohoto jeho souboru nedostaly. Některé vyšly totiž u různých nakladatelů a nebyly jimi v tehdejší době ještě pro zmíněný soubor uvolněny. Potom přerušila toto vydávání básníkova nemoc a nakonec smrt. Ještě větším torzem zůstalo i další, tzv. Nové souborné vydání, zahájené po básníkově smrti, o něž se pečlivě staral básníkův bratr Bedřich Frida a literární historik J. Voborník, na němž pak zůstala po Fridově smrti celá práce. Nejdříve přerušila toto vydání – zčásti už kritické, s poznámkovým aparátem – první světová válka, po ní pak nepříznivé vydavatelské poměry, nepře- 391 jící pro množství jiných, nových zájmů tomuto podniku, rozvrženému na několik let. A nakonec – to bylo posledním hřebem do rakve – i likvidace Ottova nakladatelství ve třicátých letech. Tím byl vlastně osud celého nákladného podniku zpečetěn, poněvadž síly dalšího nakladatele, který se díla ujal (F. Růžičky), přes všechnu ideální snahu nestačily. Přišla pak druhá světová válka, léta plynula a dílo Vrchlického zůstávalo pro čtenáře stále torzem. A to znamenalo jeden z největších dluhů české kulturní veřejnosti vůči básníkovi, který v české kultuře své doby tolik znamenal a stále znamená. Ke splácení tohoto dluhu došlo tedy až po druhé světové válce, kdy se poměry nakladatelské a vydavatelské už ustálily. Od roku 1948 až do dnešního dne vyšly tedy všechny původní sbírky Vrchlického v těchto dvaceti svazcích. Uspořádání všech původních básnických sbírek Vrchlického ve dvaceti svazcích umožňuje čtenáři snadnější a rychlejší orientaci v rozlehlém díle básníkově, nežli tomu bylo v obou vydáních dřívějších. Čtenář se může přesvědčit, že celá tvorba Vrchlického je založena na jednotné myšlence, že není pouhou tříští nejrůznějších námětů nebo nálad, že ve své epické, resp. epickoreflexivní části byla důsledně komponována podle určitého programu a že ve své části lyrické je věrným obrazem básníkova života a jeho doby, zcela tak, jak to kdysi prohlásil Vrchlický sám: „Můj životopis je v mých knihách.“
Dr. Vítězslav Tichý
[392] OBSAH
PANTEA85
HUMANISTÉ125
JUVENILIE Útěcha139 Proč se tvář má zasmušila?140 Tobě141 Svému nadšení143 Dvojí svět145 Květ a plod148 Před zimou149 V tmách150 Po přečtení básní G. Leopardiho153 Nad proudem155 Svatvečer156 V temné jizbě157 Temná báj159 Bez paprsku161 Staré báje163 Píseň písní164 [393] Své matičce167 Zpověď168 Stíny večera173 Pro domo sua173 Lavřín175 Sobě178 Sen prasvěta179 Ukolébavka Bílé paní183 Romance o opuštěném krbu184
POSLEDNÍ KVÍTÍ PERDITY
Na knihu veršů189 Modlím se k Tobě sílou lásky svojí190 Co létlo sny a čím se chvělo190 Smutný den je v listopadu191 Nedělní písně o štěstí I–IV192 Novému jaru vstříc!194 Hodina s Tebou195 Přání197 Denně novou píseň198 Rapsódie200 Dnes v samotě čteš všecky řádky moje202 V bezesné noci203 V těch dobách těžké zkoušky, drahá204 Bez důvodů jsi mně ukřivdila205 Kdys Perdita – teď nalezená205 Čteš verše mé jen jako pěkné básně206 Dnes pouze po mně moje písně zbyly207 To bylo smutné odpoledne v podjeseni208 Tak málo, málo platím ve Tvém žití209 Neříkej, že otrávil jsem210 To byla všecko prý otřelá slova211 Co trpěl jsem pro velkou lásku k Tobě212 Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí213 Před lety osud zlý214 Tak zakazuješ mi i píseň mou215 Pouze co urveme v života všednosti215 Já málokdy co v žití zapomínám216 Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?217 I na vás někdy dojde, verše moje218 [394] Jdeš, kam Tě volá víry hlas219 S tou celou sladkou přítulností220 Já, který v svět se dívám221 Co asi říkáš písním mým222 Tak jsem to přived k výši života222 Tak po jedenácti letech223 Tak život zabouřil kolem nás224 Čím méně má jsi, tím jsi krásnější225 Vše člověk v žití vykoupiti musí225 V dny staré jsme se jednou navrátili226 By celý život sladěn moh být v souzvuk226 Svým veršům227
STARÉ FRESKY A JINÉ BÁSNĚ
Staré fresky
Antická modlitba k matkám231 Herakles a hydra234 Antická krajina235 Hermes dítě236 Tančící Faun237 Lázeň239 Sofokles241 Gigantomachie242 Léokorion244 Pastel248 Julium Sidus248 Vidění na Vesuvu250 Alegorie253 Óda prchající lásky254 Píseň dívek a žen olivy trhajících256
Jiné básně
Půvab258 Starosvětská259 Vzdor proti jeseni260 V starém parku261 Balšemův smích262 [395]
PROTI PROUDU Satiry
Jsem neznabohem!269 Má píseň odbojná270 Své písni271 Ó vlasti!271 Inde irae272 Mých písní zdroji273 Pesimisty „Carmen saeculare“274 Moderna276 Časové verše277 Epištola – přípitek279
Epigramy
Kritika281 Naši praeraffaelisté281 Tak to bývá282 Na dvou židlích282 Katolická moderna282 Malý omyl282 Národnost282 Na známou notu283 Pietas283 U nás283 Divadelní283 Dvojí loket284 Básníci diletanti284 Circulus vitiosus284 Nekrology českých spisovatelů284 Jindy a nyní285 Symbolismus285 Jaký to obrat divným řízením božím285 Básníci pesimisté285 Nepřátelům antiky285 Naše peklo286 Spokojenost286 Vůdcové386 Když postavili poprsí Smetanovo...286 [396] Štvanice nakladatelská287 Poesie nejnovější školy287 Naše kritika288
Parodie
Ohlasy nejnovější poesie české289 Moderní havran293
ŽEŇ ČASU
Hlasy v poušti (Třetí řada)
I. Husitské písni303 II. Dnes304 III. Obrod304 IV. Různí nepřátelé305 V. Před Myslbekovou sochou sv. Václava306 VI. Různým stranám306 VII. K sjezdu slovanskému307
Epištola příteli308 Kvítí u cesty311 Vánoce312 Před mapou Slovanstva313 Venkovu314 Bronislaw Szwarce316 Pozdrav J. V. Sládkovi ke dni 27. října 1905317 Dr. Bohuslavu Braunerovi ke dni jeho jubilea318 V růžích319 Pozdrav Josefu Štolbovi ke dni 3. máje 1906320 Votivní deska Hlaholu321 K otevření českého gymnasia v Moravské Ostravě322 Proslov ke dni 6. května 1906323 Dělnickému spolku Budislav v Roudnici ke dni 12. července 1908325 Komenský326 Za Svatoplukem Čechem328 Stráž první noci329 K večeru paní Hany Kvapilové333 První rok v Národním divadle334 [397] Sokolové vlasti336 Josefu Jungmannovi338 1791 – 1891339 Mrtvým druhům341 Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní!343
POSLEDNÍ BÁSNĚ
Pijácké I – XIII347 Drahým dětem I, II,356 Písně I – III358 Hvězdné sny361 Příchod361 Odchod362 Sobě na hrob363
Poznámky365 Závěrečné slovo k básnickému dílu Jaroslava Vrchlického383
[398] Básnické dílo Jaroslava Vrchlického Řídí Vítězslav Tichý
Svazek 20
ŽEŇ ČASU
Svojanovský křižáček – Pantea – Humanisté – Juvenilie – Poslední kvítí Perdity – Staré fresky a jiné básně – Proti proudu – Žeň času – Poslední básně
Tento svazek uspořádali a k tisku připravili Vítězslav Tichý a Josef Moravec Závěrečný doslov napsal Vítězslav Tichý Návrh obálky a grafická úprava Josef Kaplický
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1573. publikaci v redakci krásné literatury – Praha 1963 – Odpovědná redaktorka Alena Vaňková
Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ, Praha I – 16,92 autorských archů, 17,44 vydavatelských archů – D 02*20660 – Vydání první – Náklad 2000 výtisků
01 – 048 – 63 13/7 – Vázané 25 Kčs – 63/VIII – 2
E: jj + sf; 2004 [400]