ZPOVĚĎ

ZPOVĚĎ Slečně M. H.
Jak děkovat ti, sladké dítě, že v truchlou moji samotu jsi vdechla sladkou upomínkou zas nové kouzlo k životu! Tvá láska v propast mého snění zaplála jasnou pochodní, tvůj soucit slunci nových písní byl zlatou zoří východní! V ten čas, na troskách ráje svého když schvátilo mne neštěstí, když hotov jsem byl každou chvíli pít kalich nových bolestí, v ten čas, kdy prahla po útěše jak po rose květ duše má: pad v srdce mé tvůj obraz milý jak andělský zpěv Betléma! Ó sladké dítě! Holubice! Ó ženo s duší anděla! Ty nevíš, jak se bytost moje při vzpomínce tvé zachvěla! 168 Ty nevíš, jak mé sny a touhy jak ptáci, kteří letí v jih, se vzpjaly – tady v písních tály a tam zas v slzných krůpějích! Jak vzpomínám zas oné doby, kdy jak dvě hvězdy oblohou se v žití naše duše našly a teď se loučit nemohou. V mé hlavě kvetly sny o slávě, v tvém srdci lásky blaho jen, ty v naději a usmívání, já s vlastní vůlí rozdvojen. Ty pro lásku jsi pouze žila, ó budiž třikrát žehnána! Tys jaro měla, jasmín kvetl, a slavík pěl ti do rána! Já tenkrát jsem již orla křídlem svých snění zalét v ruinu, až divý anděl písní halil mne perutí svých do stínů! My potkali se – v žití moři já orel s bílou labutí, a přece duše naše zněly jak struny v jednom dotknutí. My rozešli se – na hladině kdo po labuti najde sled? A kdo můž stihnout nad ledovci v závratné výši orla let? 169 Já děcko byl, já myslil stále, že bezedná je duše má, já zhrdal láskou, věřil slávě, a teď jsem zklamán oběma! Já myslel, v snů svých rozvalině že jak duch pouště mohu žít, své divné písně s větry zpívat a za své sestry hvězdy mít! Jak Gautier že mohu říci: Co schází mně a k čemu lkát? Mám svoji knihu, když chci bdíti, a fauteuil svůj mám, když chci spát! To měl bych ovšem... mám i více, mám trosky snů svých, mám svůj žal, však nemám, běda, srdce jedno, jež pro věčnost bych miloval. Ó hrozné slovo! vyřknouti je se bály rty mé dlouhý čas, jak skřivánek se bojí zimy a jak se srpu bojí klas. Znám život – jeho tmu i světlo, ač mnohý vzdušný stavím hrad, přec kajícně se v prsa biju, jak Byron dím: Mám ženské rád! Mám rád ty smavé bajadéry, jež netají svých údů vděk, a kterým smíchem každou chvíli div nestrhá se živůtek! 170 Mám rád ty snivé Magdalény, jichž luzné tahy tají žel, jež v zadumání zachvějí se jak hvězda, již mrak přeletěl! Mám rád ty ruce liliové, ta čílka v hustých kadeřích, mám rád ty rtíky a ty oči, to šeptání, ten luzný smích! Mám ženské rád? Jak jarní květy, jak hvězdy, jež jdou oblohou, mé písně dost rtů ke líbání, však srdce – najít nemohou! To srdce, jež by u mne bdělo, s mým bilo v jednom souzvuku a jako květ se otvíralo pro jeho ples i pro muku: Tu ženu, jež by milovala bez mezí všech i bez času, jež víno by v mou duši lila a rosu v bouří zápasu. Jež andělem by vzlétla k nebi a vrátila se ženou zas, jíž duše melodií zněla by v mojich vášní sporný hlas. Jež mluvila by k srdci mému, jak matka k dítku zašepce, a jež by byla láskyplnou sestrou mých písní v kolébce. 171 Jež mojí skráně, když se vznítí v myšlenek velkých vzplanutí, by dotekla se rukou bílou jak holubička perutí! To srdce luzné jako půlnoc a teplé jak svit polední, tón jemný harfy Aiolovy v tluk mého srdce poslední: To postrádám – ó velké hoře! Ó chvíle trpké samoty! Já zapomněl, že k věnci slávy se kráčí stezkou Golgoty! Ty třikrát šťastna! – Tvoje srdce vždy najde krb i přístřeší, vždy píseň, jež tě rozveselí, vždy polibek, jenž potěší! Teď vzpomínám, jak o půlnoci se vzbouzím v slzách často sám, jak tebe, sladké dítě moje, i lásku tvoji v srdci mám, A vzpomínám, jak v stáří bude, jak ve smrti... Ó marné sny! Již nelze v ráj se vrátit znovu, rok žití změnit do vesny! A vzpomínám – jen tebe spatřit, jak na dlouho bych šťastný byl, jak ve dne bych ti ruku bílou a v noci nožku políbil! 172