DVOJÍ SVĚT

DVOJÍ SVĚT
Vychází slunce ranní nad údolí, s ním skřivan letí v písni jitra hlasné, jak dětské oko září nebe jasné, jen lehká pára stoupá z luk a polí; my dál a dál spěcháme v divém letu, až na rozhraní stanem dvojích světů. Ó, znám ty hory, jež mým zrakům mizí a v mlhy závoj pomalu se halí, to byl můj svět, – to byl můj domov sladký! Však nevím, co mne očekává v dáli, neznám ten život pochmurný a cizí – nuž, naposledy k horám ještě zpátky! A tak staneme opět v středu lesa, kde nad bystřicí šťastné ptáče plesá, kde kvítko zvolna kolébá se v mechu, jak vonělo by pro mne na potěchu, kde často stromy pod chladivým krovem mluvily ke mně něžné lásky slovem, kde i ty hrdé, zadumané skály vstříc ozvěnou se na mne rozesmály. 145 To byl můj svět tak důvěrný a milý, jak čarovná báj lesní plaché víly. Hle, co ční k nebi omšená ta skála, tam kolébka mé poesie stála, tam světu svoje odhalila líce, tam lahodou se děcka rozesmála, ač nad ní plála často blýskavice a divá búra nad hlavou jí hrála. A níže šumné řeky ve údolu tam bloudili jsme často v dumách spolu, tam vzkvetla bledá růže milování a v srdce moje všecku vdechla vůni, že zajásalo v rozkvětu a plání jak zlatá muška léta na výsluní; ba že i posud láskou tou se chvěje jak list leknínu, kdy nad vody šerem, v jasmínu vůni, v promyku hvězd sterém naň dumná luna paprsky své seje; a posud v strachu o svou lásku trvá, snad že to byla jediná a prvá. Však zatím co se hory v dálce tratí, co bledne červánek, jenž s nimi pluje a zlatým lemem modrou mlhu zlatí, již nový obraz se tu rozvinuje. To jiný vzduch, to jiný lid a země, až podivem se chvěje srdce ve mně. Namísto hor – jen rokle se vlnící, namísto orlů – skřivan šveholící, namísto bystřin – rybníků pláň tichá, jež v slunci jako spící děcko dýchá. Na břehu řeky svěží kypré luhy, v nich kolem bílé vísky rozeseté, 146 nad nimi orné, nedozírné pruhy, pak sad, kde réva úponky své plete, kde kvete růže, zraje broskev zlatá. A což ten lid, ten uvítá tě v zpěvu, jest pilný v práci, družný ve úsměvu jak obloha, jež nad ním rozepjatá. A v městech jeho jarý ruch a píle, nad řekami jak nádherné to mosty – a Božím hodem jest mi tato chvíle, kdy zem bohatství, krásu i vše skvosty sem vyložila k podivení mému jak při návratu matka synu svému. Hle, moje vlast! – A na takové výši jsem neviděl ji borů ve zátiší, a čím dál zrak tím květným těká dolem, tím srdce kypí radostí i bolem a na rtu chvěje upřímné se přání, by na ni Bůh své rozlil požehnání! A dále, dále jako perla drahá na ňadrech jejích matka naše Praha! Jen viz to moře paláců a věží, jež upomínky dávné slávy střeží, jen viz ty víry řeky stříbropěnné, oblouky mostu, jenž se nad ní klene; ten Vyšehrad – ta skála jeho holá a minulost i praotců tvých stíny, to město, vzduch, ty šumy Vltaviny i vlastní srdce ku činům tě volá. To jiný svět než ve pralesů stínu, tam myšlenek svět – zde svět rázných činů, tam sladké něhy svět, svět snů a dumy, tam mladostí tvou každá sosna šumí. 147 Zde mužství strom, zde činů velkých půda, zde život bujný, zářící a vřelý... a brzy již tě schvátí jeho střely, jak přivítáš ho, duše moje chudá? Jen poklidný buď v radosti i žale, a nechť i bouří dějů vlnobití, ty nad ním výše, krásy na úvale si trhej věčně ideálů kvítí; a hleď, by kvapné, vzdmuté proudy žití, jež čím dál více s nespoutaným hněvem v základy světa perou a burácí, tě našly v tiché, vytrvalé práci. Nechť vlasti sloužíš kladivem či zpěvem, přec všemi stejně vlna času zmítá, rozličná cesta – cíl však máme jeden a píseň jako ruka mozolitá nám tenkrát sklene blaha pravý eden, když v mysli každého jak v mysli tvojí se myšlenek svět s činů světem spojí.