LÉOKORION

LÉOKORION
Z her Athénští se domů vraceli: druž junů nejdřív doubců listovím na skráních ověnčena, jásavý dav za nimi. To bylo poznámek a vážných pro budoucnost pokynů a žertů víc, dost ovšem nejapných. Ti velebili sílu vítězů a zručnost jich a sílu v zápasu, ať v disku házení, ať na pěstě, až kdosi řekl: „Naši vítězi vlast proslavili, věčná sláva k nim se uklání dnes z říše věčných hvězd, jich jména budou zníti napořád v sluch mládeže, jak ctižádosti hrot a stále živý osten.“ Jiný zas: „Tak sobě chválím mládí bujaré, když sobě k zdaru, vlasti k oslavě všem prospívá již v prvním rozpuku. Však staříků dost líných, otylých a zbytečných všem hostit musí obec, co neplatí již zákon pradávný, dle něhož chořec stejně jako kmet má býti ubit, přítěž obci jen, jež potřebuje silných paží sbor, ne ochablých již, líných, ztučnělých –“ A třetí dodal: „Jak syn Orfeův zde vetchý Léos,“ přitom ukázal 244 na kmeta, jenž o berlu podepřen se v řadě před ním právě zastavil, div oddechuje v chůzi klopotné, jak bál by se, by cestu neztratil, tak úzkostně se držel zástupu. „Nu, otec jeho,“ mluvčí pokračoval, „byl velký pěvec, bohy pěl, jich taj, i krásu nebe hvězdného i moře, že zvěř i kámen v zvuku jeho strun se začly hýbat v plesu radostném. To uměl otec – co však umí syn? Zda osvědčil se jednou v zápasech? Mně neznámo a neznámo jest všem. Zda proslul v radě bystrým úsudkem? Zda stavěl domy, roubil, štěpoval, zda ornou půdou pluh dědičný táh, za skotem běhal v slunce úžehu? Nic z toho, poklidně jen v domě žil, jejž otec ponechal mu, zestár tak. Má ovšem dcery tři, leč k čemu jsou? Co pro vlast, obec těm lze učinit, den celý ve vodě se zhlížejí a vlasy češou jen a splétají, by před nocí je zase rozpletly. A nevdává je ani, stařeček pro sebe pěstí je, v nich zhlíží se, jak v mládí jich by svoje vlastní čet, v jich kráse zašlý půvab osvěžoval i vlastní sílu, zdá se, žije kmet. To praví obce příživníci jsou, jimž zákon žíti měl by zakázat.” Ta slova Léos slyšel kmetitý a trpce vbodla se mu do duše, jak na prašné by cestě silnicí 245 se štírem setkal se, jenž nešlápnut se chodci v patu obnaženou vbod. I obrátil se k mluvčímu a děl a lítost zněla v hlase staříka: „Nu, každý živ jest, jak můž, příteli, jen bohů milostí a osudu... Však jestli nic že posud pro obec a pro svou vlast jsem neučinil, kmet, mně nevyčítej – nepřišel můj čas, až posud nepřišel, ač šedesát jar přelétlo přes vrásčitou mi skráň. Vše vyčkat – milost bohů nejvyšší já vyčkávám – jen ty hleď jako já!“ Šum pochvalný se ozval v starce řeč a posměváček ztichl nevčasný se ztrativ mezi jiných řadami a jinam přešel hovor. Minul čas. Zlá, velká tíseň padla na obec. Jak v nitru země všecky prameny by vody pitné zašly najednou, schnul mimo nadání klas na poli, plod na stromě se scvrknul v rozvoji a vichrem střesený žlout na mezích, ve stájích chcípal brav a dobytek, i slunce samo, věčný světla zdroj se potácelo v cloně šerých mlh, jak oslepený Kyklop raněný. Na ňadrech žen všech mřeli kojenci a mužům chábl vzpjatých páží sval a všecko chřadlo, z dlaní padal disk a silák největší jej nepozved. Tak velká byla bída povšechná a myslí stísněnost, že poselstvo vysláno bylo do Delf slavnostní 246 s hojnými dary v skvělém průvodu, by s prosbou úpěnlivou o pomoc neb radu Nesmrtelných ptalo se. A ústy jeho pravil Věštby hlas: „Ve městě našem muž když najde se, jenž za vlast schopen velké oběti, ať vystoupí. Tři dcery musí mít, jež jako oko v hlavě miluje, v nichž zhlíží stáří svoje bez hany, v nichž cítí mladosti své vzruch a květ. Ať z dobré vůle dá je v oběť Věčným! Ať vydá je a brvy nevraští a k smíru oltáři je dovede a veleknězi sám je odevzdá, pod sekeru jich hlavy vloží sám. Jich krása, milostnost i sladký vděk odzbrojí Věčné durdící se v tmách, a vrátí zemi vodu, polím klas a stromu plod, žen prsům mléka dar a sílu křepkou pažím občanů. Zda máte takového v středu svém?“ A ticho bylo děsu, úžasu. Vtom vzadu ruch. Tam vynořil se kmet, to starý Léos byl. „Vy máte jej a tady stojí!“ – „Jakže, ty bys chtěl své dcery, pýchu domu, vydati pod velekněze nůž?“ „– Jen v blaho všech, já dočkal se, vím, dnes můj přišel den. Tak vidíte, já nežil nadarmo!“ 247