STRÁŽ PRVNÍ NOCI

STRÁŽ PRVNÍ NOCI Tryzna Svatopluku Čechovi
Tu pověst znáte: V první den, kdy drahý mrtvý pohroben, na hřbitově má stráži stát, když černá noc se začne brát přes dol i skalní útesy; kdy lampu měsíc zavěsí nad spící, ztichlý, smutný kraj. „Stráž první mrtvého!“ – dí báj. Na Vyšehradě v hlubou tiš svou první noc, v tmu vnořen, spíš – však nespíš – okem ducha zříš. Zříš celou Prahu pod sebou i s Víta chmurnou velebou i Vítkov, zkad se mihne blesk, i Vltavy důl, zkad zní stesk všech, již se s tebou loučili, své slzy s rosou sloučili, jež v hrobu tvrdé podušky zapadly jako světlušky. Od Hradčan v noci šer a chlad, sem táhne dlouhých stínů řad, zříš, jak to bleskne od luny! Na hlavách vínky, koruny, ach našich králů majestát! Zříš pásy, pláty, přilbice a meče, hvězdy, sudlice, zní z dálky vichru šumění, husitských vozů dunění... 329 Pak od Strahova táhne sem tlum koster s mlhy rubášem, od Bílé hory k Tobě jdou, půl září kryti, svítí tmou, na první stráži Tebe dnes jdou pozdravit! Ne smrti děs, ne hrůza hrobu, zničení žhne v očí tichém plameni, leč s úctou tiché tušení Tvé velkosti jich sklání týl, by každý z nich Tě pozdravil, neb Tys pěl jejich oslavu! Za nimi v tklivém pozdravu jdou stíny těch, o kterýchs pěl. Jdou všecky, jaks je jasně zřel v své duše ostrém zrcadle, ve kšticích růže nezvadlé, Tvé všecky děti Tvojich snů, básnické skutky Tvojich dnů, z mytických stkány plamenů! A dole níž a ze všech stran to postav celý oceán, Ty zbavit chtěl jsi okovů v nového jitra obnovu, se tlačí němě k hřbitovu, Tě pozdraviti, pěvče náš, jenž první stráž nad hroby máš. Mozolné ruce dělnické i prosté dítky vesnické, jde mnohé děvče z lidu jen, jež vtkalo srdce bludný sen do svého žití v plátna tkáň; svou k Tobě vzpíná bílou dlaň, ti všichni, kterés miloval, 330 s nimiž se lidstva odboj spjal, vzlyk neštěstí, hlod chudoby, s tou bolestí, jež nad hroby se ozve marně, naposled... dav proletářů, synů běd. Ti všichni s láskou zří v Tvůj hled, ti všichni volají Tě zpět... ti všichni, kdo šli s Tebou dnes, až k tomu prahu do nebes, za kterým ztratil jsi se jim, jak pohádka a sen a dým... Věř, bolest jejich veliká jde pozdraviti básníka, jenž první za ně promluvil a s nimi cítil, s nimi žil. A milých soudruhů jde řad... jak oni Tebe, měls je rád, byť často různý jejich zpěv, však jedna byla korouhev, pod kterou spolu šli jste v dál, kde lidstva věčný ideál se pne jak svatý, božský grál. Na první stráži stojíš sám. Sám proti noci, větru, tmám, až nový mrtvý v hrobu klín sem bude složen do hlubin, pak teprv klesneš, mrtvý stín, a sjedeš ticha do tenat, pak teprv půjdeš provždy spat, pak dole bude život hřmít, a zaštká vášeň, zalká cit... co Tobě vše? – Již budeš snít! 331 Ó první noci úchvatná nad hroby! Hrůza závratná plá z lemu tvého pláště dnes od siré země do nebes, a chmury výš, hloub řeky ston, a v nebi Bůh tu svědky jen! Na stráži té hold přijals všech již tlačili se v zástupech k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech, jichž slza tekla, proudil vzdech; stín mrtvých, živých vzpomínka se vznesly k Tobě zlehýnka, Ti děkovat, Tě pozdravit, než zaplá jitra nový svit, než zjasní se kraj oblohy a zniknou snů všech mátohy. Však vzpomínka vždy zacinká i časů let ji nesmete, ta mluvit bude z poupěte, jež první skrz Tvé hrobky mříž svou vůni dechne v Tvoji tiš. Ta mluvit bude po letech, jak těkala na lidu rtech dnes, zítra, v příštích dobách všech! Leč až Tvůj národ svoboden budoucna lepší uzří den, zvěst o tom protrhne Tvou mříž a šlehne k Tvému srdci blíž, to – nechť i mrtvé řadou let – Té zvěsti bude rozumět, že šťastna vlast – Ty pocítíš! 332