Tu pověst znáte: V první den,
kdy drahý mrtvý pohroben,
na hřbitově má stráži stát,
když černá noc se začne brát
přes dol i skalní útesy;
kdy lampu měsíc zavěsí
nad spící, ztichlý, smutný kraj.
„Stráž první mrtvého!“ – dí báj.
Na Vyšehradě v hlubou tiš
svou první noc, v tmu vnořen, spíš –
však nespíš – okem ducha zříš.
Zříš celou Prahu pod sebou
i s Víta chmurnou velebou
i Vítkov, zkad se mihne blesk,
i Vltavy důl, zkad zní stesk
všech, již se s tebou loučili,
své slzy s rosou sloučili,
jež v hrobu tvrdé podušky
zapadly jako světlušky.
Od Hradčan v noci šer a chlad,
sem táhne dlouhých stínů řad,
zříš, jak to bleskne od luny!
Na hlavách vínky, koruny,
ach našich králů majestát!
Zříš pásy, pláty, přilbice
a meče, hvězdy, sudlice,
zní z dálky vichru šumění,
husitských vozů dunění...
Pak od Strahova táhne sem
tlum koster s mlhy rubášem,
od Bílé hory k Tobě jdou,
půl září kryti, svítí tmou,
na první stráži Tebe dnes
jdou pozdravit! Ne smrti děs,
ne hrůza hrobu, zničení
žhne v očí tichém plameni,
leč s úctou tiché tušení
Tvé velkosti jich sklání týl,
by každý z nich Tě pozdravil,
neb Tys pěl jejich oslavu!
Za nimi v tklivém pozdravu
jdou stíny těch, o kterýchs pěl.
Jdou všecky, jaks je jasně zřel
v své duše ostrém zrcadle,
ve kšticích růže nezvadlé,
Tvé všecky děti Tvojich snů,
básnické skutky Tvojich dnů,
z mytických stkány plamenů!
A dole níž a ze všech stran
to postav celý oceán,
Ty zbavit chtěl jsi okovů
v nového jitra obnovu,
se tlačí němě k hřbitovu,
Tě pozdraviti, pěvče náš,
jenž první stráž nad hroby máš.
Mozolné ruce dělnické
i prosté dítky vesnické,
jde mnohé děvče z lidu jen,
jež vtkalo srdce bludný sen
do svého žití v plátna tkáň;
svou k Tobě vzpíná bílou dlaň,
ti všichni, kterés miloval,
s nimiž se lidstva odboj spjal,
vzlyk neštěstí, hlod chudoby,
s tou bolestí, jež nad hroby
se ozve marně, naposled...
dav proletářů, synů běd.
Ti všichni s láskou zří v Tvůj hled,
ti všichni volají Tě zpět...
ti všichni, kdo šli s Tebou dnes,
až k tomu prahu do nebes,
za kterým ztratil jsi se jim,
jak pohádka a sen a dým...
Věř, bolest jejich veliká
jde pozdraviti básníka,
jenž první za ně promluvil
a s nimi cítil, s nimi žil.
A milých soudruhů jde řad...
jak oni Tebe, měls je rád,
byť často různý jejich zpěv,
však jedna byla korouhev,
pod kterou spolu šli jste v dál,
kde lidstva věčný ideál
se pne jak svatý, božský grál.
Na první stráži stojíš sám.
Sám proti noci, větru, tmám,
až nový mrtvý v hrobu klín
sem bude složen do hlubin,
pak teprv klesneš, mrtvý stín,
a sjedeš ticha do tenat,
pak teprv půjdeš provždy spat,
pak dole bude život hřmít,
a zaštká vášeň, zalká cit...
co Tobě vše? – Již budeš snít!
Ó první noci úchvatná
nad hroby! Hrůza závratná
plá z lemu tvého pláště dnes
od siré země do nebes,
a chmury výš, hloub řeky sten,
a v nebi Bůh tu svědky jen!
Na stráži té hold přijals všech
již tlačili se v zástupech
k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech,
jichž slza tekla, proudil vzdech;
stín mrtvých, živých vzpomínka
se vznesly k Tobě zlehýnka,
Ti děkovat, Tě pozdravit,
než zaplá jitra nový svit,
než zjasní se kraj oblohy
a zniknou snů všech mátohy.
Však vzpomínka vždy zacinká
i časů let ji nesmete,
ta mluvit bude z poupěte,
jež první skrz Tvé hrobky mříž
svou vůni dechne v Tvoji tiš.
Ta mluvit bude po letech,
jak těkala na lidu rtech
dnes, zítra, v příštích dobách všech!
Leč až Tvůj národ svoboden
budoucna lepší uzří den,
zvěst o tom protrhne Tvou mříž
a šlehne k Tvému srdci blíž,
to – nechť i mrtvé řadou let –
Té zvěsti bude rozumět,
že šťastna vlast – Ty pocítíš!