ANTICKÁ MODLITBA K MATKÁM

ANTICKÁ MODLITBA K MATKÁM
Ó sicilské vy dcery z Engionu, kterými vzrůstá, sílí žití tkáň, kterými celý život v klidu, shonu se mění v jednu smrti věčné daň, ó, držte nad námi svou dlaň! Zda stihne vás náš žalm pln drsných tónů? Vy, strašné matky, kterým na kolenou si malý Jupiter jak děcko hrál, vy, věčné matky, nedotknuté změnou, vy, stíny přísné, Styxu nad močál se zvednuvší od paty skal, nad kterými se věčné stíny klenou. Ty, Thico, vážná s okem noční sovy a s prsy svislými jak prázdný měch, ó, neodvracej od nás tvář svou vdovy, 231 nás na dno zřítelnic svých patřit nech! Nás, které honí vír a spěch. Klid vrať nám hlubý, tichý, mramorový! Ty, Nedo chmurná, jež máš v kšticích hady, jíž, kam jen pohlédneš, se rodí děs, nech u stop nohou svých nás klečet tady tak ztichlé, němé jak před bouří les. Ty, matko strachu hrůzná, věz, zdroj žití v tobě spí a tryská všady. Ty, Agno s hrobů utajeným vděkem, jíž na rtech trůní věčné mlčení, jež hněvů malomocných býváš lékem, jíž všecko tuhne, mrzne v kamení, tvář neodvracej v plameni, se usměj, promluv, zaplač nad člověkem! Vy, prabohyně, které všecko víte, jež smrt i porod objímáte vráz, i pravdy desky za věčností skryté, kam žulovou svou rukou píše čas, ó, chraňte, slyšte, spaste nás! Jeť život hra jen změny okamžité. Z pralůna látek povstaly jste, matky, u pasu chřestí života vám klíč, váš nejpřísnější úsměv buď nám sladký, vy jejichž dcery: touha, láska, chtíč, že člověk, losu plachý míč ó, nedivte se! – K vám lne v lásce zpátky! Trůnící v noci, v mlze, ve podsvětí, u vchodu tmavé dílny Vulkána, ó, slyšte nás, nás zmaru plaché děti, 232 jimž slední radost z žití urvána. Zde pláčem z noci do rána, jak zkřehlí ptáci na zlomené sněti. Vy moci! síly! – matky všechněch tvorů, jimž přán lví řev, zpěv ptačí, lidí kvil, kde, rcete, hoří hvězda na obzoru? Kde cesty naší konec jest a cíl? Ó, učiňte to ze všech sil svých očí žehem a svým dechem moru. Vše zapuďte, ty černé, charé stíny, ty dcery předsudků a hříchů v nás, jak patří jelen k slunci od mýtiny, když zažíhá se v trávě první jas, kde zpívá pramen, chví se klas, a tajné zvuky duní ze hlubiny... Kde luční kobylka svým křídlem třese, cikáda cvrčí na uvadlém pni, kde slavičí se hymna tichem nese, kde lotos kyne nad vod prohlubní, jsme míň snad, matky? – Již se dní, vstříc slunci tetřev těká v černém lese. Ten život náš moh radost být a shoda. Proč sedíte vy, matky, pod zemí? Proč zem se třese, zradu tají voda, co tkáte v stínech? Bdíte nad všemi, kdo toužili by růžemi si věnčit skráň? Mlčení vaše bodá. Což radost stará nezajásá světem, je ubita a mrtva provždy snad? Zmar krouží všady smrtícím svým letem 233 a svět je pouze mrtvý zhouby sad? Že každý musí se jen bát a s bázní zastavit se nad poupětem! Což kořen všeho božství jen tkví v hrůze a ve smrtelných těla úzkostech? Ó, slitujte se, žízní prahnem tuze jak slunce žáry vysátý již mech. Ó, slitujte se, v Orku snech než umdlí pláč náš věčný jak hvězd chůze!