VIDĚNÍ NA VESUVU

Jaroslav Vrchlický

VIDĚNÍ NA VESUVU
Šlapaje lávu strnulou, brouzdaje popelem, škváry, v námaze, horký jež pot na skráň mi shrnula, stih konečně vrchol jsem hory soptící, dunící hory, zčernalým nad kráterem v dumách jsem rozechvěn stál, Angličanů několik s bedekry v červených deskách, vyzáblých slečinek pár bylo jim stafáží jen. Brzy však je znudila kráteru velebnost přísná, takže nastoupli zpět po lávě vrtkavou pouť. Sám jsem zůstal opuštěn mezi nebesy, zemí, naproti divu jsem stál, do jícnu hrouže svůj zrak: dýmu chumlem začal jsem poznávat strmé kol stěny, viděl jsem plamenů žeh, pod nimi kterak se kmit, jako Kyklopa oko červené, znícené, v letu tmící se vteřinou zas pod novým přívalem chmur. Cítil jsem něco jako dech Titána velký a valný, silou jenž veškerou chtěl pozvednout hory té hruď. Staré báje o obrech kovářích myslí mou spěly, v kobách již podzemních zde Olympským kuli prý zbroj. V potu atletické, viděl jsem, zvedali páže, po tvářích z bronzu jim znoj horoucí stužkou se lil. Vesele kolem z kovadlin sterých sršely jiskry, kladiv zněl střídavý spád, dunivý, hluboký zvuk, 250 a já schýlen nad kráter, jenž se mi před zraky vlnil, zčeřený moře zřel pruh, moře to kouře a par. V kobách podzemních, v hloubi hlasy jsem ztlumené zaslech, zalehlých ozvěny stop, tichnoucích hovorů svár. V dýmu sloupy zahalen jakoby v řasnatý turban v kráteru ožehlý chřtán pustil jsem řeči své proud: „Co tam dýmáš pod zemí, Vulkáne, otče ty skrytý, odpověz, dosud jsi živ? Novou snad kuješ zas zbraň? Což jsi nesplynul v mlhu se stíny ostatních bohů, Olympu strážců těch zlých, od plných amfor a mis, které vyštval před lety přes moře dunící povel: „Padněte všichni již v prach, neb již mrtev jest Pan!“ Což se nad strží dýmu a popele obrazem děsným nepozved nad Vesuvem zářící, velebný kříž? Či jest pravdou, starý co kynický básník prý hlásal: „Bohové žijí, jsou dál, s dryádou chechtá se faun!?“ Jaké zbraně, pro koho, kují tam kyklopi staří, pro koho střemeny v běh, pro koho oštěp a štít? Kde jest kadeřochvějný, veliký otec všech Zeus? Šiky kde drtící Mars? Pallada s přilbicí svou? K jakým as novým zas bojům dmýcháte v prastaré měchy pomocí otroků všech z družiny Aiolovy? Pozdního věku syn úpící v zákonů řádu a jarmu, vzývám tě, Vulkáne, mluv, poslední vůli mi zjev!“ Chvíli hluboké ticho zavládlo okolkem hory, jako by z hlubiny pak příšerný rachot se vznes, znělo to, dunělo lávy jak divoký, nezkrotný příval, dýmu však oblak to byl z hlubin co trysklo sem výš, ale v sloupu žlutavém kosmatou hlavu jsem postřeh, po které splývala níž sněhových kadeří změť, lícní kosti trčely z tváře, věky kam ryly tajů svých hluboký rys, v důlkách žeh bleskutý žár 251 velkých tmavých očí, které se dívaly na mne, kosmatou viděl jsem hruď, ožehlé páže i dlaň, a již rachotem z hluboka odpověď boha se nesla polnicí třesknuvší mi v strnulý, zmámený sluch. „Bozi doposud žijí! Skryti jsou v tajemné síly v koloběh vedoucí zem s mravenci-lidmi vždy dál. Stokrát mohl nad mořem, nad pouští zprahlým lemy zapláti ohnivý kříž, výstražný hřímati hlas, jejich veleby netkl se, pravdu děl cynický básník: „Bohové žijí vždy dál, s dryádou chechtá se faun! Což ty myslíš si, vteřiny synu, v kosmu co živo, může se zhroutiti v prach, splynouti v mátožný stín? Slouchal kdys na jaře v keři, když první ozve se slavík, na podzim slouchal jsi též, jestřábů čím šumí šik k jihu táhnoucích dále jistým a nezlomným křídlem, k čemu, když poeta jsi, neslyšels ze skřeku jich steré obrodu zvěsti, odvěkou života píseň, na poušti Memnon ji pěl, dál jí zní stygický břeh. Ano, žijem doposud všickni, ukrytí ve vzduchu, v zemi, azurem proudíme dál, v podmořských tůních náš byt. Tak i já tu v úkrytu Vesuva zčernalé sluji, na díle kuji svém dál s družinou kyklopů ctných. Kujeme zbraně, jak jsme je Zévovi do boje kuli, s rozdílem, považ to jen, Zeus náš člověk je dnes. Člověk velké, příští, nadlidské doby to člověk, který Právo a Řád, Spravedlnost na svůj vryl štít. Dnes by mohl Achill neb Caesar přijít k nám nový, nedáme jemu svůj meč, nedáme oštěp ni disk. Přijde-li pravý však člověk, poctivý, nezištný člověk, rádi mu dáme svou zbroj, v zásoby kujem ji dál, člověk čistých dlaní, člověk pokorné mysle, v srdci jenž bratry své má, národů prospěch a zdar. Nejsme mrtví, nelze nám umříti, nebo jsme věční, nad věky naše jest moc, v budoucno hledí náš sbor. 252 Svobodu s láskou chcem, jediné vznešené, veliké božství, po kterém pachtí se lid, které vždy zdeptá si sám. My jsme kosmu živoucí síly, prověké živly, pod hmoty škraboškou jsme praducha zhuštěný tvar. Země staré strhanou řízu spravujem znovu, tkajíce královský šat na bedra vítězů všech, kteří povstanou z lidu, spanilí ctností a krásou, jimiž zas člověka syn vztyčí se héros a král, šílivý láskou, pocitem hrdosti, bratrství, shody. Daleka doba ta jest, ale věř, přijde nám všem. Pak se teprve rozplynem v poklidné, živelné síly, důmyslem bude jen Zev, sluncem jen Apollo sám, silou mohutnou Mars, jenž ukrotí odboje zpupnost, Venuše rozkoší jen, věčný mír Persefone. Potom teprv odložím kladiva, pod měchy zhasnu, netřeba zbraní tu víc, vlásti kde bude jen Duch!“ Pravil a rázem zmizel mi v kotoučích dýmu a páry, s rachotem hromovým znik, na hoře zůstal jsem sám!
Básně v knize Žeň času:
  1. SVOJANOVSKÝ KŘIŽÁČEK
  2. PANTEA
  3. HUMANISTÉ
  4. ÚTĚCHA
  5. PROČ SE TVÁŘ MÁ ZASMUŠILA?
  6. TOBĚ
  7. SVÉMU NADŠENÍ
  8. DVOJÍ SVĚT
  9. KVĚT A PLOD
  10. PŘED ZIMOU
  11. V TMÁCH
  12. PO PŘEČTENÍ BÁSNÍ G. LEOPARDIHO
  13. NAD PROUDEM
  14. SVATVEČER
  15. V TEMNÉ JIZBĚ
  16. TEMNÁ BÁJ
  17. BEZ PAPRSKU
  18. STARÉ BÁJE
  19. PÍSEŇ PÍSNÍ
  20. SVÉ MATIČCE
  21. ZPOVĚĎ
  22. STÍNY VEČERA
  23. PRO DOMO SUA
  24. LAVŘÍN
  25. SOBĚ
  26. SEN PRASVĚTA
  27. UKOLÉBAVKA BÍLÉ PANÍ
  28. ROMANCE O OPUŠTĚNÉM KRBU
  29. NA KNIHU VERŠŮ
  30. Modlím se k Tobě sílou lásky svojí,
  31. Co létlo sny a čím se chvělo
  32. Smutný den je v listopadu,
  33. NEDĚLNÍ PÍSNĚ O ŠTĚSTÍ
  34. NOVÉMU JARU VSTŘÍC!
  35. Hodina s Tebou
  36. PŘÁNÍ
  37. Denně novou píseň,
  38. RAPSÓDIE
  39. Dnes v samotě čteš všecky řádky moje,
  40. V BEZESNÉ NOCI
  41. V těch dobách těžké zkoušky, drahá,
  42. Bez důvodů jsi mně ukřivdila,
  43. Kdys Perdita – teď nalezená,
  44. Čteš verše mé jen jako pěkné básně
  45. Dnes pouze po mně moje písně zbyly,
  46. To bylo smutné odpoledne v podjeseni,
  47. Tak málo, málo platím ve Tvém žití,
  48. Neříkej, že otrávil jsem
  49. To byla všecko prý otřelá slova,
  50. Co trpěl jsem pro velkou lásku k Tobě,
  51. Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí
  52. Před lety osud zlý
  53. Tak zakazuješ mi i píseň mou,
  54. Pouze co urveme v života všednosti,
  55. Já málokdy co v žití zapomínám,
  56. Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?
  57. I na vás někdy dojde, verše moje,
  58. Jdeš, kam Tě volá víry hlas,
  59. S tou celou sladkou přítulností,
  60. Já, který v svět se dívám,
  61. Co asi říkáš písním mým,
  62. Tak jsem to přived k výši života,
  63. Tak po jedenácti letech
  64. Tak život zabouřil kolem nás,
  65. Čím méně má jsi, tím jsi krásnější,
  66. Vše člověk v žití vykoupiti musí,
  67. V dny staré jsme se jednou navrátili,
  68. By celý život sladěn moh být v souzvuk,
  69. SVÝM VERŠŮM
  70. ANTICKÁ MODLITBA K MATKÁM
  71. HERAKLES A HYDRA
  72. ANTICKÁ KRAJINA
  73. HERMES DÍTĚ
  74. TANČÍCÍ FAUN
  75. LÁZEŇ
  76. SOFOKLES
  77. GIGANTOMACHIE
  78. LÉOKORION
  79. PASTEL
  80. JULIUM SIDUS
  81. VIDĚNÍ NA VESUVU
  82. ALEGORIE
  83. ÓDA PRCHAJÍCÍ LÁSKY
  84. PÍSEŇ DÍVEK A ŽEN OLIVY TRHAJÍCÍCH
  85. PŮVAB
  86. STAROSVĚTSKÁ
  87. VZDOR PROTI JESENI
  88. V STARÉM PARKU
  89. BALŠEMŮV SMÍCH
  90. JSEM NEZNABOHEM!
  91. MÁ PÍSEŇ ODBOJNÁ
  92. SVÉ PÍSNI
  93. Ó vlasti! Sotva kdy tvé svaté jmeno
  94. INDE IRAE
  95. Mých písní zdroji, který nepříteli
  96. PESIMISTY „CARMEN SAECULARE“
  97. MODERNA
  98. ČASOVÉ VERŠE
  99. EPIŠTOLA – PŘÍPITEK
  100. KRITIKA
  101. NAŠI PRAERAFFAELISTÉ
  102. TAK TO BÝVÁ
  103. NA DVOU ŽIDLÍCH
  104. KATOLICKÁ MODERNA
  105. MALÝ OMYL
  106. NÁRODNOST
  107. NA ZNÁMOU NOTU
  108. PIETAS
  109. U NÁS
  110. DIVADELNÍ
  111. DVOJÍ LOKET
  112. BÁSNÍCI DILETANTI
  113. CIRCULUS VITIOSUS
  114. NEKROLOGY ČESKÝCH SPISOVATELŮ
  115. JINDY A NYNÍ
  116. SYMBOLISMUS
  117. JAKÝ TO OBRAT DIVNÝM ŘÍZENÍM BOŽÍM!
  118. BÁSNÍCI PESIMISTÉ
  119. NEPŘÁTELŮM ANTIKY
  120. NAŠE PEKLO
  121. SPOKOJENOST
  122. VŮDCOVÉ
  123. KDYŽ POSTAVILI POPRSÍ SMETANOVO VE FOYERU NÁRODNÍHO DIVADLA
  124. ŠTVANICE NAKLADATELSKÁ
  125. POESIE NEJNOVĚJŠÍ ŠKOLY
  126. NAŠE KRITIKA
  127. OHLASY NEJNOVĚJŠÍ POESIE ČESKÉ
  128. MODERNÍ HAVRAN
  129. I Husitské písni
  130. II Dnes
  131. III Obrod
  132. IV Různí nepřátelé
  133. V Před Myslbekovou sochou sv. Václava
  134. VI Různým stranám
  135. VII K sjezdu slovanskému
  136. EPIŠTOLA PŘÍTELI
  137. KVÍTÍ U CESTY
  138. VÁNOCE
  139. PŘED MAPOU SLOVANSTVA
  140. VENKOVU
  141. BRONISLAW SZWARCE
  142. POZDRAV J. V. SLÁDKOVI KE DNI 27. ŘÍJNA 1905
  143. DR. BOHUSLAVU BRAUNEROVI KE DNI JEHO JUBILEA
  144. V RŮŽÍCH
  145. POZDRAV JOSEFU ŠTOLBOVI KE DNI 3. MÁJE 1906
  146. VOTIVNÍ DESKA HLAHOLU
  147. K OTEVŘENÍ ČESKÉHO GYMNASIA V MORAVSKÉ OSTRAVĚ
  148. PROSLOV KE DNI 6. KVĚTNA 1906
  149. DĚLNICKÉMU SPOLKU BUDISLAV V ROUDNICI KE DNI 12. ČERVENCE 1908
  150. KOMENSKÝ
  151. ZA SVATOPLUKEM ČECHEM
  152. STRÁŽ PRVNÍ NOCI
  153. K VEČERU PANÍ HANY KVAPILOVÉ
  154. PRVNÍ ROK V NÁRODNÍM DIVADLE
  155. SOKOLOVÉ VLASTI
  156. JOSEFU JUNGMANNOVI
  157. 1791 – 1891
  158. MRTVÝM DRUHŮM
  159. ČÍM MENŠÍ MOJE VLAST, TÍM VĚTŠÍ LÁSKA K NÍ!
  160. PIJÁCKÉ
  161. DRAHÝM DĚTEM
  162. PÍSNĚ
  163. HVĚZDNÉ SNY
  164. PŘÍCHOD
  165. ODCHOD
  166. SOBĚ NA HROB