VIDĚNÍ NA VESUVU
Šlapaje lávu strnulou, brouzdaje popelem, škváry,
v námaze, horký jež pot na skráň mi shrnula, stih
konečně vrchol jsem hory soptící, dunící hory,
zčernalým nad kráterem v dumách jsem rozechvěn stál,
Angličanů několik s bedekry v červených deskách,
vyzáblých slečinek pár bylo jim stafáží jen.
Brzy však je znudila kráteru velebnost přísná,
takže nastoupli zpět po lávě vrtkavou pouť.
Sám jsem zůstal opuštěn mezi nebesy, zemí,
naproti divu jsem stál, do jícnu hrouže svůj zrak:
dýmu chumlem začal jsem poznávat strmé kol stěny,
viděl jsem plamenů žeh, pod nimi kterak se kmit,
jako Kyklopa oko červené, znícené, v letu
tmící se vteřinou zas pod novým přívalem chmur.
Cítil jsem něco jako dech Titána velký a valný,
silou jenž veškerou chtěl pozvednout hory té hruď.
Staré báje o obrech kovářích myslí mou spěly,
v kobách již podzemních zde Olympským kuli prý zbroj.
V potu atletické, viděl jsem, zvedali páže,
po tvářích z bronzu jim znoj horoucí stužkou se lil.
Vesele kolem z kovadlin sterých sršely jiskry,
kladiv zněl střídavý spád, dunivý, hluboký zvuk,
250
a já schýlen nad kráter, jenž se mi před zraky vlnil,
zčeřený moře zřel pruh, moře to kouře a par.
V kobách podzemních, v hloubi hlasy jsem ztlumené zaslech,
zalehlých ozvěny stop, tichnoucích hovorů svár.
V dýmu sloupy zahalen jakoby v řasnatý turban
v kráteru ožehlý chřtán pustil jsem řeči své proud:
„Co tam dýmáš pod zemí, Vulkáne, otče ty skrytý,
odpověz, dosud jsi živ? Novou snad kuješ zas zbraň?
Což jsi nesplynul v mlhu se stíny ostatních bohů,
Olympu strážců těch zlých, od plných amfor a mis,
které vyštval před lety přes moře dunící povel:
„Padněte všichni již v prach, neb již mrtev jest Pan!“
Což se nad strží dýmu a popele obrazem děsným
nepozved nad Vesuvem zářící, velebný kříž?
Či jest pravdou, starý co kynický básník prý hlásal:
„Bohové žijí, jsou dál, s dryádou chechtá se faun!?“
Jaké zbraně, pro koho, kují tam kyklopi staří,
pro koho střemeny v běh, pro koho oštěp a štít?
Kde jest kadeřochvějný, veliký otec všech Zeus?
Šiky kde drtící Mars? Pallada s přilbicí svou?
K jakým as novým zas bojům dmýcháte v prastaré měchy
pomocí otroků všech z družiny Aiolovy?
Pozdního věku syn úpící v zákonů řádu a jarmu,
vzývám tě, Vulkáne, mluv, poslední vůli mi zjev!“
Chvíli hluboké ticho zavládlo okolkem hory,
jako by z hlubiny pak příšerný rachot se vznes,
znělo to, dunělo lávy jak divoký, nezkrotný příval,
dýmu však oblak to byl z hlubin co trysklo sem výš,
ale v sloupu žlutavém kosmatou hlavu jsem postřeh,
po které splývala níž sněhových kadeří změť,
lícní kosti trčely z tváře, věky kam ryly
tajů svých hluboký rys, v důlkách žeh bleskutý žár
251
velkých tmavých očí, které se dívaly na mne,
kosmatou viděl jsem hruď, ožehlé páže i dlaň,
a již rachotem z hluboka odpověď boha se nesla
polnicí třesknuvší mi v strnulý, zmámený sluch.
„Bozi doposud žijí! Skryti jsou v tajemné síly
v koloběh vedoucí zem s mravenci-lidmi vždy dál.
Stokrát mohl nad mořem, nad pouští zprahlým lemy
zapláti ohnivý kříž, výstražný hřímati hlas,
jejich veleby netkl se, pravdu děl cynický básník:
„Bohové žijí vždy dál, s dryádou chechtá se faun!
Což ty myslíš si, vteřiny synu, v kosmu co živo,
může se zhroutiti v prach, splynouti v mátožný stín?
Slouchal kdys na jaře v keři, když první ozve se slavík,
na podzim slouchal jsi též, jestřábů čím šumí šik
k jihu táhnoucích dále jistým a nezlomným křídlem,
k čemu, když poeta jsi, neslyšels ze skřeku jich
steré obrodu zvěsti, odvěkou života píseň,
na poušti Memnon ji pěl, dál jí zní stygický břeh.
Ano, žijem doposud všickni, ukrytí ve vzduchu, v zemi,
azurem proudíme dál, v podmořských tůních náš byt.
Tak i já tu v úkrytu Vesuva zčernalé sluji,
na díle kuji svém dál s družinou kyklopů ctných.
Kujeme zbraně, jak jsme je Zévovi do boje kuli,
s rozdílem, považ to jen, Zeus náš člověk je dnes.
Člověk velké, příští, nadlidské doby to člověk,
který Právo a Řád, Spravedlnost na svůj vryl štít.
Dnes by mohl Achill neb Caesar přijít k nám nový,
nedáme jemu svůj meč, nedáme oštěp ni disk.
Přijde-li pravý však člověk, poctivý, nezištný člověk,
rádi mu dáme svou zbroj, v zásoby kujem ji dál,
člověk čistých dlaní, člověk pokorné mysle,
v srdci jenž bratry své má, národů prospěch a zdar.
Nejsme mrtví, nelze nám umříti, nebo jsme věční,
nad věky naše jest moc, v budoucno hledí náš sbor.
252
Svobodu s láskou chcem, jediné vznešené, veliké božství,
po kterém pachtí se lid, které vždy zdeptá si sám.
My jsme kosmu živoucí síly, prověké živly,
pod hmoty škraboškou jsme praducha zhuštěný tvar.
Země staré strhanou řízu spravujem znovu,
tkajíce královský šat na bedra vítězů všech,
kteří povstanou z lidu, spanilí ctností a krásou,
jimiž zas člověka syn vztyčí se héros a král,
šílivý láskou, pocitem hrdosti, bratrství, shody.
Daleka doba ta jest, ale věř, přijde nám všem.
Pak se teprve rozplynem v poklidné, živelné síly,
důmyslem bude jen Zev, sluncem jen Apollo sám,
silou mohutnou Mars, jenž ukrotí odboje zpupnost,
Venuše rozkoší jen, věčný mír Persefone.
Potom teprv odložím kladiva, pod měchy zhasnu,
netřeba zbraní tu víc, vlásti kde bude jen Duch!“
Pravil a rázem zmizel mi v kotoučích dýmu a páry,
s rachotem hromovým znik, na hoře zůstal jsem sám!