Vychází slunce ranní nad údolí,
s ním skřivan letí v písni jitra hlasné,
jak dětské oko září nebe jasné,
jen lehká pára stoupá z luk a polí;
my dál a dál spěcháme v divém letu,
až na rozhraní stanem dvojích světů.
Ó, znám ty hory, jež mým zrakům mizí
a v mlhy závoj pomalu se halí,
to byl můj svět, – to byl můj domov sladký!
Však nevím, co mne očekává v dáli,
neznám ten život pochmurný a cizí –
nuž, naposledy k horám ještě zpátky!
A tak staneme opět v středu lesa,
kde nad bystřicí šťastné ptáče plesá,
kde kvítko zvolna kolébá se v mechu,
jak vonělo by pro mne na potěchu,
kde často stromy pod chladivým krovem
mluvily ke mně něžné lásky slovem,
kde i ty hrdé, zadumané skály
vstříc ozvěnou se na mne rozesmály.
To byl můj svět tak důvěrný a milý,
jak čarovná báj lesní plaché víly.
Hle, co ční k nebi omšená ta skála,
tam kolébka mé poesie stála,
tam světu svoje odhalila líce,
tam lahodou se děcka rozesmála,
ač nad ní plála často blýskavice
a divá búra nad hlavou jí hrála.
A níže šumné řeky ve údolu
tam bloudili jsme často v dumách spolu,
tam vzkvetla bledá růže milování
a v srdce moje všecku vdechla vůni,
že zajásalo v rozkvětu a plání
jak zlatá muška léta na výsluní;
ba že i posud láskou tou se chvěje
jak list leknínu, kdy nad vody šerem,
v jasmínu vůni, v promyku hvězd sterém
naň dumná luna paprsky své seje;
a posud v strachu o svou lásku trvá,
snad že to byla jediná a prvá.
Však zatím co se hory v dálce tratí,
co bledne červánek, jenž s nimi pluje
a zlatým lemem modrou mlhu zlatí,
již nový obraz se tu rozvinuje.
To jiný vzduch, to jiný lid a země,
až podivem se chvěje srdce ve mně.
Namísto hor – jen rokle se vlnící,
namísto orlů – skřivan šveholící,
namísto bystřin – rybníků pláň tichá,
jež v slunci jako spící děcko dýchá.
Na břehu řeky svěží kypré luhy,
v nich kolem bílé vísky rozeseté,
nad nimi orné, nedozírné pruhy,
pak sad, kde réva úponky své plete,
kde kvete růže, zraje broskev zlatá.
A což ten lid, ten uvítá tě v zpěvu,
jest pilný v práci, družný ve úsměvu
jak obloha, jež nad ním rozepjatá.
A v městech jeho jarý ruch a píle,
nad řekami jak nádherné to mosty –
a Božím hodem jest mi tato chvíle,
kdy zem bohatství, krásu i vše skvosty
sem vyložila k podivení mému
jak při návratu matka synu svému.
Hle, moje vlast! – A na takové výši
jsem neviděl ji borů ve zátiší,
a čím dál zrak tím květným těká dolem,
tím srdce kypí radostí i bolem
a na rtu chvěje upřímné se přání,
by na ni Bůh své rozlil požehnání!
A dále, dále jako perla drahá
na ňadrech jejích matka naše Praha!
Jen viz to moře paláců a věží,
jež upomínky dávné slávy střeží,
jen viz ty víry řeky stříbropěnné,
oblouky mostu, jenž se nad ní klene;
ten Vyšehrad – ta skála jeho holá
a minulost i praotců tvých stíny,
to město, vzduch, ty šumy Vltaviny
i vlastní srdce ku činům tě volá.
To jiný svět než ve pralesů stínu,
tam myšlenek svět – zde svět rázných činů,
tam sladké něhy svět, svět snů a dumy,
tam mladostí tvou každá sosna šumí.
Zde mužství strom, zde činů velkých půda,
zde život bujný, zářící a vřelý...
a brzy již tě schvátí jeho střely,
jak přivítáš ho, duše moje chudá?
Jen poklidný buď v radosti i žale,
a nechť i bouří dějů vlnobití,
ty nad ním výše, krásy na úvale
si trhej věčně ideálů kvítí;
a hleď, by kvapné, vzdmuté proudy žití,
jež čím dál více s nespoutaným hněvem
v základy světa perou a burácí,
tě našly v tiché, vytrvalé práci.
Nechť vlasti sloužíš kladivem či zpěvem,
přec všemi stejně vlna času zmítá,
rozličná cesta – cíl však máme jeden
a píseň jako ruka mozolitá
nám tenkrát sklene blaha pravý eden,
když v mysli každého jak v mysli tvojí
se myšlenek svět s činů světem spojí.