ZPOVĚĎ
Slečně M. H.
Jak děkovat ti, sladké dítě,
že v truchlou moji samotu
jsi vdechla sladkou upomínkou
zas nové kouzlo k životu!
Tvá láska v propast mého snění
zaplála jasnou pochodní,
tvůj soucit slunci nových písní
byl zlatou zoří východní!
V ten čas, na troskách ráje svého
když schvátilo mne neštěstí,
když hotov jsem byl každou chvíli
pít kalich nových bolestí,
v ten čas, kdy prahla po útěše
jak po rose květ duše má:
pad v srdce mé tvůj obraz milý
jak andělský zpěv Betléma!
Ó sladké dítě! Holubice!
Ó ženo s duší anděla!
Ty nevíš, jak se bytost moje
při vzpomínce tvé zachvěla!
168
Ty nevíš, jak mé sny a touhy
jak ptáci, kteří letí v jih,
se vzpjaly – tady v písních tály
a tam zas v slzných krůpějích!
Jak vzpomínám zas oné doby,
kdy jak dvě hvězdy oblohou
se v žití naše duše našly
a teď se loučit nemohou.
V mé hlavě kvetly sny o slávě,
v tvém srdci lásky blaho jen,
ty v naději a usmívání,
já s vlastní vůlí rozdvojen.
Ty pro lásku jsi pouze žila,
ó budiž třikrát žehnána!
Tys jaro měla, jasmín kvetl,
a slavík pěl ti do rána!
Já tenkrát jsem již orla křídlem
svých snění zalét v ruinu,
až divý anděl písní halil
mne perutí svých do stínů!
My potkali se – v žití moři
já orel s bílou labutí,
a přece duše naše zněly
jak struny v jednom dotknutí.
My rozešli se – na hladině
kdo po labuti najde sled?
A kdo můž stihnout nad ledovci
v závratné výši orla let?
169
Já děcko byl, já myslil stále,
že bezedná je duše má,
já zhrdal láskou, věřil slávě,
a teď jsem zklamán oběma!
Já myslel, v snů svých rozvalině
že jak duch pouště mohu žít,
své divné písně s větry zpívat
a za své sestry hvězdy mít!
Jak Gautier že mohu říci:
Co schází mně a k čemu lkát?
Mám svoji knihu, když chci bdíti,
a fauteuil svůj mám, když chci spát!
To měl bych ovšem... mám i více,
mám trosky snů svých, mám svůj žal,
však nemám, běda, srdce jedno,
jež pro věčnost bych miloval.
Ó hrozné slovo! vyřknouti je
se bály rty mé dlouhý čas,
jak skřivánek se bojí zimy
a jak se srpu bojí klas.
Znám život – jeho tmu i světlo,
ač mnohý vzdušný stavím hrad,
přec kajícně se v prsa biju,
jak Byron dím: Mám ženské rád!
Mám rád ty smavé bajadéry,
jež netají svých údů vděk,
a kterým smíchem každou chvíli
div nestrhá se živůtek!
170
Mám rád ty snivé Magdalény,
jichž luzné tahy tají žel,
jež v zadumání zachvějí se
jak hvězda, již mrak přeletěl!
Mám rád ty ruce liliové,
ta čílka v hustých kadeřích,
mám rád ty rtíky a ty oči,
to šeptání, ten luzný smích!
Mám ženské rád? Jak jarní květy,
jak hvězdy, jež jdou oblohou,
mé písně dost rtů ke líbání,
však srdce – najít nemohou!
To srdce, jež by u mne bdělo,
s mým bilo v jednom souzvuku
a jako květ se otvíralo
pro jeho ples i pro muku:
Tu ženu, jež by milovala
bez mezí všech i bez času,
jež víno by v mou duši lila
a rosu v bouří zápasu.
Jež andělem by vzlétla k nebi
a vrátila se ženou zas,
jíž duše melodií zněla
by v mojich vášní sporný hlas.
Jež mluvila by k srdci mému,
jak matka k dítku zašepce,
a jež by byla láskyplnou
sestrou mých písní v kolébce.
171
Jež mojí skráně, když se vznítí
v myšlenek velkých vzplanutí,
by dotekla se rukou bílou
jak holubička perutí!
To srdce luzné jako půlnoc
a teplé jak svit polední,
tón jemný harfy Aiolovy
v tluk mého srdce poslední:
To postrádám – ó velké hoře!
Ó chvíle trpké samoty!
Já zapomněl, že k věnci slávy
se kráčí stezkou Golgoty!
Ty třikrát šťastna! – Tvoje srdce
vždy najde krb i přístřeší,
vždy píseň, jež tě rozveselí,
vždy polibek, jenž potěší!
Teď vzpomínám, jak o půlnoci
se vzbouzím v slzách často sám,
jak tebe, sladké dítě moje,
i lásku tvoji v srdci mám,
A vzpomínám, jak v stáří bude,
jak ve smrti... Ó marné sny!
Již nelze v ráj se vrátit znovu,
rok žití změnit do vesny!
A vzpomínám – jen tebe spatřit,
jak na dlouho bych šťastný byl,
jak ve dne bych ti ruku bílou
a v noci nožku políbil!
172