SVÉMU NADŠENÍ
Tajemný ohni!
V hlubinách ňader
já tebe skrývám
jak plamen Vesty,
a v zlaté přízi
tvojích paprsků
zhřívám bojácně
srdce uzvadlé.
A již jsem truchlil,
tvůj mocný zážeh
že snad uhasne
v moři bezedném
všedního žití:
an oživený
přívalem slz mých
znovus vyšlehnul
v nádheře čarné,
rozsypav duší
tisíce jisker.
A kam jen padne
jediná jiskra,
tam hned vypučí
z mrtvého srdce
květnice rajská!
Ohnivé květy
opojné vůně,
báječných tvarů
kalichy sklání,
a mezi nimi
v hvězd čarolesku
obraz milenky.
143
A z dáli slyším
mohutný nápěv,
jako když bouří
po nočním nebi
sto tisíc hromů;
jako když valí
přes tesy skalné
hlaholy proudů
svých Niagara.
Znáte tu píseň?
Při jejím zvuku
srdce se šíří,
při jejím zvuku
oko se leskne,
a znovu v ohni
plamenné lásky
rodí se člověk.
Však ztichni, má písni,
probouzet nesmím
ty dřímající
ohnivé šípy;
jinak vybuchnou
v mohutné záři
k úžasu světa.
Dosti mám na tom,
že srdce moje
sněžnou jest sopkou,
povrchu chladné
jak tělo hada,
uvnitř však žhoucí
plamenné moře.
144
Což ale potom,
až přijde doba
výbuchu děsná:
jak bude stádu,
jež na úpatí
mlčící sopky
klidně se pase?