BEZ PAPRSKU
To marná péče, marné úsilí...
Neb je-li věčnost, je-li jeden bůh,
pak přírody jen hlasem mluví k nám
a ve umění jasném zrcadle
lze vidět odlesk jeho bytosti,
jak ve zpěněných vlnách bystřice
161
duch bouře zhlíží bleskný obličej;
pak védy, bible, korán s talmudem
jsou jenom první stěny kolébky,
z níž na člověka, když svůj ztratil ráj,
se usmálo to dítě nebeské,
jež zváno světlem v světa oboru,
však zároveň jsou rakve deskami,
v niž zlaté sny své lidstvo pohřbilo
i mladost svou i naděj na štěstí.
Tak mrtvé lásky skromnou památku,
uzvadlý kvítek v knihu klademe,
a po letech když najdem zežloutlý,
řekneme v duchu: Krásný byl to čas!
Nám zhaslo světlo. Vše je směs a tma
a bouř a shon a zmatek nejistý;
mrak halí nebe – stále roste víc...
Jen časem blesky mocné roztrhly
šat nebes chmúrný, ale zhasly zas.
(Tak Sokrat, Ježíš, Dante, Spinoza).
Leč lidstvo nevidí a spěchá dál,
neptá se „odkud“, netáže se „kam“.
Duch ironie z „stromu života”
na metlu splítá uschlé haluze;
strom poznání nám hází do klína
jen shnilá jabka s hořkým popelem!
A nad tou tmou a nad tím chaosem
bůh sytý světa ptá se potichu,
zda dříve stvořil světlo aneb tmu,
zda člověka či jeho okovy?...
162