PÍSEŇ PÍSNÍ
Chci novou ti zapěti píseň!
Taková nezněla z úst sfingy,
když zlatorudé šípy při východu slunce
se dotkly ňader jejích v poušti thébské;
takovou nepěli duchové eblisa,
taková nezněla z archy Jehovy,
když v hlaholu zlatolesklých tub
hosana! volal Izrael.
Ni v průvodu menád prostovlasých,
když tygry tažen, zářící, blažený,
šťastnou ještě zemí táh Dionýsos;
takovým nezaplál ohněm
v zdích kláštera nyjící
mnich se zvadlým srdcem,
jenž po matném paprsku své víry
s vzdechy a modlitbou k prahu nebe dospěl,
kam letem triumfálným
ve staré báji helénské
Ganyméd orlem!
Ó, slyš moji píseň!
Taková nezněla z úst dívek a chlapců,
jenž točíce nad hlavou ohnivé pochodně
tančili divoce u dveří harému,
kde na cedrovém loži
tulil se Šalamoun k hnědé Sulamitě,
jako se kloní
ku spící zemi ve závojích noci
stříbrný měsíc!
Jak vyslovit své štěstí!
Mluvil bych větry, zářil bych hvězdami,
jásal bych bouří, volal bych propastmi:
Ó blaho, ó štěstí!
164
Mně zjevilo se velké mystérium,
já rozluštil jsem děsnou hádanku sfingy,
jež sluje žena!
Teď na tvém srdci když tvoje kadeře
mne oblily jak proudy nové potopy,
jak stíny opony, za níž se míhá
tvé čelo – stříbrná lampa!
Teď chci mluvit o štěstí!
Tys dala mi píti pohár svých retů,
a já jsem vychýlil
ohnivé to víno, až vlny tvé lásky
se vzpjaly nade mnou v zapomnění sladkém,
a jen tvá ňadra bílá kmitala tvým vlasem
jak černými jezera víry
dva květy leknínu.
Tvá hlava – oltář mé lásky,
tvé srdce – ráj mého blaha,
z něho čtyři tekou řeky:
síly a nadšení, lásky a radosti;
nad nimi stojí duch můj,
v nich zhlíží se,
meč ohnivý poesie v ruce
a nad čelem diadém lásky...
Pojď, má milenko!
Já zahalím tě v oblak zlatý
své slávy;
kol tebe rozvlní se vonné pižmo
mých písní;
a hlavu tvou přikryju purpurovým křídlem
své vášně!
Tak nedostupni světu,
blaženi, šťastni,
snít budem věčně!
Pod námi plazit se budou
165
v svém malicherném vzteku
vše zloby života,
tu zmije zoufalství, sirény naděje;
já rozptýlím je dechem své písně,
šlehat je budu bičem svého vtipu,
a rmutný kal sobectví
nesmí dostoupit k nám, ni potřísnit
růžový nehtík bíle tvé nožky...
Tys má! – Zda můžeš pojmouti
blaho té chvíle,
já zírám v kalichy květů,
tvé oko vidím ve třpytu hvězdném,
jenž zbloudil nad naše lože,
by kolem hlav nám utkal
korunu štěstí!
Má duše blažená skanula
v moře věčné lásky
jak jasná zářící slza,
již prolil nad pádem satana
bolesti anděl eloa.
Ba zdá se mi, že nahlížím
v tajemství světa,
že vlna tvůrčích radostí
se valí mým srdcem,
proudí mou krví,
mluví mou písní! –
Chci novou ti zapěti píseň,
však myšlenky její sají mi ze rtů
tvá ústa,
a rytmus její přerušen divým tlukem
tvého srdce,
a vlny rýmu rozstříkly se v stříbrnou pěnu
o tvoje ňadra...
166