ROMANCE O OPUŠTĚNÉM KRBU
U krbu starý otec
a matka šedivá,
v popeli každá jejich
se slza rozplývá.
Jediná radost jejich,
dceruška, ztracena.
„Což nevrátí se více?“
„Ne!“ lkala ozvěna.
Tu přišel cizí rytíř
a jejich slzy zřel,
a rychle sedl na kůň
a děvče hledat šel.
A projel divým lesem,
až našel dračí skrýš,
„Ó, nelkej, zlaté dítě,
je pomoc blízká již.“
A zabil draka v boji,
v náručí dívku vzal,
a láskou jemu v srdci
vlas její zlatý plál.
„Buď má, buď má, ó dívko,“
zajásal slavný rek.
Starému otci a matce
ji přines nazpátek.
Jak objali ji náhle,
žár v krbu vzhůru šleh,
184
a byla radost v chatce,
a ples byl v srdcích všech.
Však štěstí lístek, vítr
jej stočí po lese,
z andělských křídel pírko,
jež vítr odnese.
V boj odebral se rytíř,
zmizela dívka zas,
a družný plamen krbu
jsa osiřelý zhas.
A když se rytíř vrátil,
tu našel prázdnou chýš,
kde otec, kde je matka,
kde dívka? Bože, víš!
Teď bloudím smutně lesy
a hledám ztracenou,
jen za mnou lesy hučí
svou dlouhou ozvěnou.
Teď bloudím smutným lesem,
už nevím ani kam,
jen cítím, kterak zvolna
a těžce umírám.
185