NEDĚLNÍ PÍSNĚ O ŠTĚSTÍ
I
I
V rozkoše tůni, v blaženství moři
tvá duše náhle tmavý zří bod,
cosi se náhle z hlubiny noří
jak skály zrádné hrot;
Zachvíš se nad tím v bolestné tuše
a díváš se štěstí do hlubin,
a je to přec Tvé jen toužící duše,
po větším štěstí stín!
II
II
Neříkej, že štěstí dost,
víc že mně nelze snésti,
192
právě stín v něm drsný host
po větším je touha štěstí.
Piješ – chtěla bys pít víc,
rty zas práhnou novou žízní,
důkaz vzdech a ruměn v líc
v polibcích vše nových vyzní.
Štěstí lásky vyčerpat
marná snaha jako moře,
které hoch chtěl přelívat
malou škeblí. Jestiť zoře.
Jestiť velká záplava
štěstí lásky jako naše,
tam kde hasne, nastává,
nelekej se o ně plaše!
III
III
V zlatu jarní nálady
vzplál nám ku štěstí den prvý,
žulové má základy,
stmelené jsou naší krví.
Nahoře však drobný květ
zlaté pampelišky chví se,
pozor, foukneš, dá se v let
a již více nevrátí se.
Pouze chmýří kol a kol
škoda pro to písně, slova –,
ale utiš srdce bol,
z lásky vzkvete štěstí znova.
193
IV
IV
Zdá-li se Ti, že jsi šťastnou teď,
víš, jakou mám na to odpověď:
„Zaplať Pánbůh, to jsem přece chtěl,
abych Tobě šťastné ve tvář zřel!“
Zdá-li se Ti, štěstí trochu míň
že by stačilo a že v Tvou síň
by padnouti měl trochu stín a chlad,
řeknu pouze: „Dítě, mám Tě rád!“
A již z toho vše kol bude kvésti
na výsluní trvalého štěstí!